Jaké bylo postavení učitele němčiny na konci 19. století a jak se toto postavení změnilo po vzniku Československa?
Učitel němčiny neměl v 19. ani 20. století na růžích ustláno. Komplikované postavení se pak odráželo nejen ve sborovně, ale také před žáky ve třídě, potažmo v celé společnosti. Toto postavení samozřejmě velmi úzce souviselo s politickým a společenským vývojem – v rámci habsburské monarchie, za první republiky, v období nacistické okupace, a nakonec také v době budování a prosazení reálného socialismu.
Ačkoliv se politické podmínky měnily, zůstávaly specifická role němčináře v české společnosti a jeho habitus vcelku konstantní. Setkáváme se s pragmatickou motivací, která pro výuku favorizovala pouhé jazykové zprostředkování. Právě tato motivace následně spolu s emancipačními snahami české společnosti neumožnila, aby byla kulturní dimenze německé kultury – a tím i němčinář jako její zprostředkovatel – v české společnosti náležitě uznána. Neuznání kulturního potenciálu němčinářů pokračovalo v české společnosti i po roce 1945 v národnostně homogenizovaném Československu, kdy byl i rámec pro její výuku vymezen komunistickou ideologií.
Stoupla prestiž učitele němčiny v období nacistické okupace? Jak na to reagovala česká společnost?
Prestiž jazyka je třeba vždy vnímat ve společenském kontextu.Okupační moc byla německá a němčina neměla vliv jen na profesní a sociální vzestup, ale i přímo negativně zasahovala do života.Společenská prestiž němčiny vnímané jako jazyk okupantů výrazně utrpěla. Německý jazyk zdeformovaný nacistickou ideologií, Viktor Klemperer ji nenazývá němčinou, ale výmluvně zkratkou LTI (tedy: Lingua Tertii Imperium, Jazyk třetí říše), tedy tento ideologický produkt na bázi němčiny, byl vnímán jako pouhý nástroj moci. Němčinář pak pro společnost v tomto kontextu představoval potencionálního kolaboranta. Pod vlivem nacistické okupace proto můžeme tvrdit, že přirozený zájem učit se německy upadá.
Změnila se nějak razantně výuka němčiny po nástupu komunistů? Přestaly se v češtině během této doby využívat nějaké germanismy a nahradily je například nějaké rusismy?
Po Shoah a následném vysídlení Němců byla němčina vnímaná jako jazyk, který do československého prostředí nepatří. Komunisté prosadili politickým rozhodnutím ruštinu jako první cizí jazyk, němčina pak byla trpěna a opět deformována ideologií tzv. socialistické ‚Freundschaft‘ s NDR. Na straně druhé se udržovaly zbytky pragmatické motivace, němčina byla i jazykem NSR a Rakouska, a tedy branou na Západ či k ekonomickému a sociálnímu vzestupu jednotlivce.
Germanismy měly s ohledem na původní, autochtonní, obyvatelstvo mnohem přirozenější vývoj a přetrvávaly v obecné češtině. Ruština byla naproti tomu odtržena od všedního dne. Vnímána byla jako nástroj ideologizace. V tomto bylo postavení němčiny přece jen jiné. Němčinu bylo možno využít i při aktivitách proti režimu nebo jako prostředek získání alternativních informací.
Jak vnímáte postavení učitele němčiny a jaká je budoucnost německého jazyka v české společnosti?
Postavení němčiny a tím i učitele němčiny se proměňovalo, ale konstantní se zdá být skutečnost, že učitel byl vnímán především jako zprostředkovatel komunikačního nástroje. Po revoluci 1989 jsme ztratili zájem o východ, němčina se zdála být jazykem ke zprostředkování západní a dříve zakazované kultury, i triviální popkultury. Globalizovaný svět se ale stal anglojazyčný, a němčina toto své postavení v konkurenci s angličtinou nemohla a již asi ani nemůže obhájit. Nedokáže také navázat na tradice 19. století, kdy byla důležitým komunikačním jazykem alespoň střední Evropy.
Z mého pohledu aktuální prestiž němčiny nedrží počet mluvčích, blízkost k německojazyčnému území, ani silný hospodářský potenciál Německa, ale především přitažlivost německojazyčné kultury prosazující se v globální konkurenci. Dále si myslím, že i když se konstantou české emancipace od ‚národního obrození‘ zdá být snaha oprostit se od německojazyčné kultury, přesto českou kulturu trvale ovlivnila a snad i ovlivňuje. Objevovat tyto vzájemné kořeny a vlivy už není jen práce pro němčináře, ale i např. historika, filosofa, obecně pracujícího filologa a jiné humanitně orientované badatele. Na obou jmenovaných faktorech bych stavěl budoucnost: tedy na snaze zvýraznit vyzařovací schopnost současné německojazyčné kultury v českém prostředí a na objevování historického i aktuálního prolínání naší a německojazyčné kultury. Němčinář má v procesu reprezentace, přiblížení nebo dokonce překladu německé kultury, stejně jako při bádání styčných či třecích ploch obou kultur, klíčové postavení a měl by být ve veřejném prostoru jako intelektuál slyšet.
Děkujeme za rozhovor!
