Jak se kniha liší od klasických šlechtických biografií?
Možná výběrem tématu. Nejedná se totiž o příliš známého šlechtice – ostatně i v rodinné historii Thunů stojí ve stínu svého jmenovce a zároveň synovce Františka Thuna, který byl místodržitelem v Čechách (jeho biografii zpracoval Jan Galandauer). Není spojen příliš s politickými dějinami, ale spíše s kulturní a uměleckou oblastí. Kniha má dvě hlavní linie, které sleduje: jeho veřejné působení, které bylo velmi široké, a rodinný život, jenž s sebou nese velký generační a rodinný konflikt. Snažila jsem se tak k jeho osobnosti přistoupit metodami moderní biografie, která využívá metodických přesahů. V mém případě jsem využívala přístupy kulturních dějin, historické antropologie, sociálních dějin, dějin umění, dějin každodennosti atp.
Jak probíhalo Vaše pátrání v archivech? Narazila jste na něco překvapivého?
Předně je třeba říct, že se mnohdy jednalo o detektivní práci. Nevelká osobní pozůstalost Františka Thuna měla zajímavý osud a dnes se z části nachází v děčínské pobočce SOA Litoměřice a z části v archivu v italském Trentu. Navíc vzhledem k velkému záběru Thunovy veřejné činnosti bylo třeba navštívit celou řadu dalších archivů nejen u nás (Archiv Národního muzea, Literární archiv PNP, Archiv Národní Galerie, Archiv Pražského hradu), ale i ve Vídni. Biografie stojí většinou zejména na pramenech osobní povahy, tzv. ego-dokumentech, jako jsou například deníky či osobní korespondence. Badatelsky zajímavý byl rozhodně dětský deník, který si František Thun vedl společně s mladšími bratry Lvem a Bedřichem a který tak umožňuje nahlédnout do každodenního světa malých aristokratů a poznat jejich dětství. Právě dětství bývá často u šlechtických biografií pro nedostatek pramenů málo probádaným obdobím. Pro můj výzkum byly však nejdůležitější jeho osobní dopisy, zejména anglickému příteli Robertu Noelovi, který byl jeho důvěrníkem. Díky nim jsem mohla trochu nahlédnout do Thunova myšlenkového světa a zjistit, čeho se bál, po čem toužil, co ho štvalo atp. Ostatně z jednoho z nich pochází i citace, která dala název celé knize.
Jak byste popsala osobnost hraběte Františka Thun-Hohensteina?
František Thun tak trochu připomíná postavu z „austenovských“ románů. Prvorozený syn z váženého šlechtického rodu, v něhož jeho otec vkládá, co se budoucnosti svěřených panství a rodiny týče, velké naděje, ale současně má i tvrdé nároky. Mladý muž, který zcestoval Evropu a pohyboval se v intelektuálních kruzích a salonech, se nemůže oženit podle svého srdce… Thun byl vskutku tak trochu romantická a rozervaná duše, i když si byl přirozeně vědom všeho, co se od něj očekává. Ale správa rodinných majetků zrovna nebyla v jeho představách o budoucnosti. Jako zdatného výtvarného diletanta ho to celý život táhlo k umění. Obklopoval se malíři, architekty a dalšími umělci, postupně se angažoval v uměleckých a filantropických spolcích, provozoval v předbřeznové Praze výtvarný salon. Velkostatkářskému životu se věnoval čím dál méně, až se nakonec této povinnosti zbavil. Po předchozích nenaplněných a nešťastných láskách našel útěchu v náručí matčiny komorné, s níž navíc počal dva nemanželské syny. Nakonec si tuto dívku vzal, a tím se o nástupnictví v čele rodinného fideikomisu* definitivně připravil. Františkova otce synovo neuvážené životní rozhodnutí velmi zasáhlo a nikdy se zcela se synem neusmířil. František Thun se pak věnoval zejména organizaci uměleckého života (byl v čele Krasoumné jednoty, Společnosti vlasteneckých přátel umění, Společnosti pro dostavbu Chrámu sv. Víta atd.), stál také u zrodu památkové péče u nás. Nebyla by to příliš nadsázka, kdybychom řekli, že ve druhé třetině 19. století snad neexistoval v Praze umělecký počin, kde by Thun nebyl jako organizátor či podporovatel zapojen (dostavba Chrámu sv. Víta, boj o přestavbu Staroměstské radnice, pomník Hold českých stavů, pomník maršálka Radeckého, fresky na Belvederu atp.) Byl zcela jistě šedou eminencí pražské výtvarné Akademie a pro mnoho domácích umělců a malířů kontroverzní postavou.
Ve své knize popisujete také mesalianční sňatek Františka Thuna s komornou Magdalenou Königovou. Je tento druh sňatku v dějinách evropské šlechty 19. století něco zcela výjimečného?
To určitě ne, mesaliance, tedy nerovnorodá manželství, se tzv. první společnosti nevyhýbaly. Byly s postupujícím 19. stoletím poměrně časté – zejména u aristokratických dcer, které nacházely ženichy v prostředí nižší či nově nobilitované aristokracie, případně v podnikatelské sféře. Jelikož platí pravidlo, že muž šlechtí ženu, přijímaly komtesy z vysoké aristokracie po mesaliančním sňatku nižší tituly. Také šlechtici se často ženili mimo svůj stav, často si brali měšťanky či venkovanky, ale mezi nevěstami nalezneme třeba i cirkusovou jezdkyni. Nicméně případ Františka Thuna, prvorozeného syna a budoucího dědice nástupnictví fideikomisu, byl v intencích 19. století pořád ještě vzácností a většinou skandálem a stal se vlastně i mnohaletým rodinným traumatem, které se podařilo překonat až ve druhé polovině 20. století. Podobné „černé ovce“ nalezneme i u dalších českých a moravských rodů (Kouniců, Clary-Aldringenů, Lobkowiczů, Deymů, Mensdorff-Pouilly atd.)
Proč byl nerovnorodý sňatek problém?
Protože byl výrazným nebezpečím pro šlechtu jako takovou, narušoval její vnitřní celistvost, integritu. V 19. století, kdy se díky modernizačním procesům velmi proměňovala společnost a elity, se začínala tzv. starožitná šlechta cítit v ohrožení a o to více lpěla na tradici. V době, kdy pro mnohé podnikatele nebyl problém koupit si titul i panství se zámkem, byla starobylost rodu a tradice nejvýznamnějším sociálním kapitálem šlechty. Ještě větší problém byly takové sňatky u bývalých suverénních, a zejména vládnoucích rodů, pro něž znamenaly z hlediska legitimity vlády velké nebezpečí. Pro jeho minimalizaci byly uzavírány takzvané morganatické sňatky, které neměly ohrozit ostatní členy rodu. Takový sňatek musel povolit panovník nebo hlava rodu a musela být uzavřena smlouva, která ošetřovala práva manželů. Děti z takového manželství dědily jméno i postavení matky. Známým příkladem byl v našem prostředí sňatek arcivévody Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové. Ostatně i dnes nerovnorodá manželství v prostředí evropské vysoké aristokracie budí vášně a zájem široké veřejnosti, ať se již jedná o Velkou Británii, Švédsko či Monako.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho štěstí při dalším bádání!
Mgr. Marcela Zemanová, Ph.D.
Vystudovala obor kulturní historie na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity, doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v letech 2009 až 2012 byla členkou mezinárodního doktorandského kolegia „Náboženské kultury v 19. a 20. století (Karlova univerzita v Praze a Ludwig-Maximilians-Universität München). V letech 2009 až 2019 pracovala jako archivářka v děčínské pobočce Státního oblastního archivu v Litoměřicích, v současnosti je archivářkou Státního okresního archivu Děčín a zároveň působí na katedře historie FF UJEP v Ústí nad Labem. Zabývá se dějinami aristokracie 19. století s důrazem na její každodennost, rodinné vztahy a životní styl.
* Majetek, který zakladatel zajišťuje pro rod ustanovením o jeho nezcizitelnosti a dědické posloupnosti
