„Nechci soudit, ale porozumět." S historičkou Vlastou Kordovou (nejen) o výzkumu nacismu

PhDr. Vlasta Kordová, Ph.D., získala v listopadu 2025 cenu Jaroslava Golla za literaturu – oceněna byla její disertační práce Nacistický protipartyzánský aparát v Protektorátu Čechy a Morava v zrcadle vývoje nacistické politiky a druhé světové války, kterou obhájila na FF UJEP v roce 2024.

Zabýváte se tématem nacismu. Jak jste se k tomuto tématu dostala a co Vás na něm zajímá/baví? Měnil se v průběhu výzkumu nějak Váš pohled na něj?

K výzkumu nacistického represivního aparátu mě přivedla moje magisterská diplomová práce, ve které jsem se věnovala sovětským partyzánským výsadkům operujícím v oblasti Českomoravské vrchoviny. Chtěla jsem vědět, jak nacisté přistupovali k potírání partyzánské rezistence. Kdo to měl celé na starosti a zdali existoval jednotný postup a mechanismy pro potírání partyzánů. Jak to bylo s jednotkami, které byly na potírání partyzánů nasazovány do terénu apod. Byla jsem zvědavá na pohled druhé strany, a hlavně, chtěla jsem vidět Protektorát v kontextu dalších správních celků.

Můj pohled se změnil asi hlavně v tom, že jsem nacisty podceňovala... Ne v tom smyslu, že by byli ještě větším zlem, než jsem myslela, to ne. Ale v tom smyslu, jak moc byli hlavní představitelé, zodpovědní za bezpečnost říše, sofistikovaní a jakým způsobem dokázali postupně ovládnout celou Evropu. Také mě celkem zarazilo a stále zaráží, kolik existuje zažitých klišé o nacismu a o druhé světové válce celkově... A ta nevyvrátíte, i kdybyste se na hlavu postavila. Všichni znají svou pravdu o průběhu války a nacistickém státu, Sovětském svazu, o Protektorátu, odboji, kolaboraci apod. Je těžké dnes říct, že přicházíte s něčím novým nebo že existují témata zcela neprobádaná, jelikož je celkem značné množství zarytých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že všechno již víme, a tedy netřeba bádat. Jinými slovy – nacismus a válka nejsou „in“. Nejhůř je na tom právě ta samotná válka... Bádáme dějiny války bez války – nechápeme ji jako faktor, který cokoliv ovlivňoval, a to je dost smutné, uvážíme-li současnou situaci.

Co považujete za nejobtížnější část bádání o takto citlivých tématech?

Nejtěžší je si udržet odstup – snažit se pochopit a vysvětlovat, ne soudit. Nechci analyzovat pachatele a kolaboranty, chci popisovat historické aktéry, nehledě na to, jaké hrůzné činy jsou s nimi spojeny. Nejsem Norimberský tribunál. Jeden se hned může chytit za hlavu a ptát se „A co na nich chceš jiného bádat?“, na což odpovím, že nechci bádat je, nechci se utopit ve zkoumání jednotlivců a jejich motivech, proč se podíleli na vraždách civilistů. Chci chápat souvislosti, chci vědět, proč došlo k té dané události v tom místě a čase, kdo a proč se na tom podílel a proč měla zrovna takový charakter. Jak byla ta a ta operace samotnými aktéry naplánována (byla-li naplánovaná a ne spontánní), jaký měla průběh a jak jimi byla (ještě v době války) interpretována. Co bylo v té době pokládáno za „úspěch“, co bylo pokládáno za „hrozbu“, za „preventivní zajištění bezpečnosti“, za „pacifikaci daného prostoru“, apod. Chci vidět a umět popsat rozdíly – proč se v Bělorusku dělo toto, na Ukrajině zase tohle a v Polsku ještě něco jiného, když v mnohých oblastech se na potírání partyzánské rezistence podíleli stejní lidé. Člověk se také musí naučit akceptovat, že ne všechno lze jednoznačně vysvětlit, ne všechno má jednu jasnou příčinu. Zajímá mě, jakou roli měli představitelé civilní správy, jakou roli sehrávala Himmlerova SS a policie. Případy potírání partyzánské rezistence, jako např. v Itálii, navíc mažou dělení světa na Východ a Západ, na spojence a nepřátele... Případ Řecka a Srbska zase ruší Snyderův koncept Bloodlands. Výzev a otázek je ve výzkumu potírání partyzánské rezistence v době druhé světové války skutečně mnoho, už jenom tím, nakolik je téma propleteno s holocaustem.

Jaké nové perspektivy podle Vás Vaše disertace do české historiografie přináší?

Zasazuje dění v Protektorátu Čechy a Morava do dění druhé světové války a dívá se na české země z perspektivy nacistické okupační politiky. Vysvětluje strukturu a praktické fungování nacistického represivního aparátu s ohledem na to, jak se vyvíjel od svého vzniku a v komparaci s jinými zeměmi. Moje práce začíná rokem 1936, kdy říšský vůdce SS Heinrich Himmler přebírá post náčelníka německé policie na říšském ministerstvu vnitra. Vysvětluje základní principy tzv. Bandenbekämpfung – to jest centralizovaného potírání partyzánské rezistence, jehož zárodky leží právě v okupovaném SSSR. Novátorské taky trochu je, že se na to všechno snažím dívat prizmatem nacistické bezpečnostní politiky čili vysvětluji, jak nacisté sami chápali pojem bezpečnosti, koho pokládali za své nepřátele a proč. Co chtěli změnit a proti čemu/komu vlastně chtěli, resp. pokládali za nutné bojovat.

Vaše práce získala cenu Jaroslava Golla, udělovanou studentům za nejlepší odborné práce z oblasti historie. Co pro vás toto ocenění znamená osobně i profesně?

Je to příjemný pocit, ale pracovně mi to moc nepomůže. Kdyby cena Jaroslava Golla umožnila vědci tři měsíce bádat a psát a k tomu nic jiného neřešit, pak by to byla jiná písnička. Ale jestli se cítím nějak na výši, důležitě, to skutečně ne. Sama dobře vím, že moje disertace má silná zrovna tak jako slabá místa. A jelikož jsem masochistka, aktuálně k vydání připravuji tu nejslabší část, což je tedy velká výzva, protože konečně chci taky publikovat knihu, za kterou se nebudu muset stydět (smích). Pro srovnání – třeba teď pro mě mnohem víc znamená, že mi vyjde už druhý článek v časopise Journal of Slavic Military Studies, který pokládám za vůbec to nejlepší, co jsem kdy napsala. Z toho mám velikou radost.

Získala jste prestižní postdoktorské místo na univerzitě ve Vídni, to se nepodaří každému. Jaká byla cesta z ústecké univerzity na tu vídeňskou?

Klikatá. A ještě k tomu nahoru dolů. Sice se usmívám, ale charakteristika sedí. Cesta na pozici postdoktorandky na Institut für Osteuropäische Geschichte tady na Uni Wien byla velmi náročná. Aby se člověk dostal až sem – ono to sice není zase tak daleko, ale v rámci akademického světa to daleko je – tak musí jít střemhlav do života v baťohu a života v odříkání. Život v baťohu znamená nemít ani stálou adresu ani místo, kde máte takříkajíc svou základnu. Nebudu uvádět, kolikrát jsem si říkala, zdali skutečně máme s manželem toto ještě za potřebí. Jako škatulata z místa na místo jsme se stěhovali skoro 7 let. Lipsko, Vídeň, Berlín, Mnichov, Berlín, Vídeň, US, Rijeka, Vídeň, Kostnice...

Ačkoliv jsou dneska často zahraniční výjezdy vnímány jako nepříjemná zkušenost, kterou musíte mít v CV, aby to vypadalo, že svůj výzkum razíte do světa, má zahraniční stipendia byla určující pro získání této pozice. Už od začátku pro mě neexistovalo žádné „splnit si povinnost a alou domů“. Hned na Erasmu v Lipsku jsem zakrátko rozpoznala, co všechno se vedle jazyka můžu naučit a že do Čech se chci vrátit až teprve, kdy v zahraničí finančně skutečně krachneme (smích). Ne, vážně, pro mě tehdy platilo if you have nothing, you have nothing to lose. A takhle to pokračovalo po celou dobu.

Klíčové bylo stipendium Jan Patočka Fellowship na Institut für Wissenschaften vom Menschen (IWM) tady ve Vídni, kde se člověk setká s lidmi z jiných humanitních oborů, takže pravidelná kolokvia stejně tak jako obědy zde platily za skutečnou arénu mezioborové výměny myšlenek a názorů. Bude to znít asi nadneseně, ale teprve na IWM se mi otevřela hlava. Každý stipendijní pobyt mě v něčem obohatil a dohromady všechny ty zahraniční zkušenosti sestavily škálu žádoucích schopností a dovedností, které mě, myslím, zařadily do nejužšího výběru na tuto pozici. Napsat požadovaný postdoktorandský projekt? To jsem dělala předchozích šest let asi desetkrát ročně...

Na čem ve Vídni pracujete? Navazujete nějak na svou disertaci?

Ano, navazuji na svou předchozí práci, částečně. Zjednodušeně: budu se zabývat tím, co se stalo s nemovitostmi po Židech a vyhnaných Němcích ve městech Brno a Ostrava. Nápad přišel tak, že jsem náhodou našla pramen s adresami lidí zatčených gestapem, u kterých bylo k zatčení poznamenáno, že jim byl zabaven veškerý majetek. Když jsem si pak ty adresy začala vypisovat, připadalo mi, že je za tím nějaká vysídlovací logika – získat centrum města pro sebe. Ale to je jenom úvodní část projektu, jehož těžiště tkví především v tom, co se s těmito byty a domy stalo po válce. Kolik jich připadlo státu, jaká byla znovu-osídlovací politika v době státního socialismu, no a konečně, co se stalo s těmito nemovitostmi po roce 1989. Na tuto finální fázi se těším nejvíc, mám tak trochu tušení, že bude hodně napínavá.

Co Vám vídeňské prostředí dává z hlediska badatelských možností, přístupu k archivům či mezinárodnímu networkingu?

Možnost navazování kontaktů a spolupráce je tu pro mě velká. Profesor Philipp Ther, u něhož jsem pozici univerzitního asistenta dostala, totiž působí nejen na Institut für Osteuropäische Geschichte Uni Wien, ale je také zakladatelem výzkumné skupiny Research Center for the History of Transformations alias RECET, která je velmi dynamická, pravidelně organizuje přednášky, kolokvia, na něž zve lidi z celého světa a současně jsou také jejími členy výzkumní pracovníci ze všech koutů světa. Zároveň tu mám velmi dobré vazby na IWM a také na Wiener Wiesenthal Institut für Holocaust-Studien. Takže potenciálně můžu dělat networking do aleluja, jenomže takhle toho taky moc nevybádáte. Moderní způsob „dělání vědy“ přetváří vědce na manažery a pisatele projektů... Samotný výzkum se bohužel pak snadno propadne někam do pozadí, člověk musí být velmi ostražitý.

Byla nějaká konkrétní zkušenost, mentor či projekt na naší fakultě zásadní pro Vaši kariéru?

Zásadní zde byla především podpora zahraničních výjezdů, na které podle mého názoru stojí a padá možnost se v zahraničí po doktorátu uplatnit. V době, kdy jsem začínala v doktorském studiu na FF UJEP, byly výjezdy studentů do zahraničí na minimu. To však neplatilo jen pro UJEP, podobné tendence jsem mohla pozorovat už na FF nebo PedF UK, kde jsem absolvovala své bakalářské a magisterské studium. Hlavní důvod nikam nevyjet na Erasmus tkvěl často v nedostačující finanční podpoře pro studenty. FF UJEP tehdy motivovala finančním příspěvkem na výjezd a k tomu jsem pobírala doktorské stipendium. První podnět vyjet ven se značně propsal do toho, kde jsem teď. Slovo mentoring apod. nemám příliš v oblibě, proto raději povím to, že doc. Veselý a doc. Kaiserová mi byli během studia oba velkou oporou, přitom každý z nich v něčem úplně jiném...

Co byste doporučila našim současným doktorandům, aby byli tak úspěšní, jako Vy?

Je hezké, že mluvíte o úspěchu, sama to vidím tak, že slovo úspěch do vědy vlastně vůbec nepatří. Necítím se úspěšná, resp. úspěch není ve škále toho, po čem toužím, co mi může přinést zadostiučinění.

Mým cílem je dělat svou práci, jak nejlépe umím, a dál se zlepšovat – limity mám stále obrovské. I když teď už konečně vycházejí i články, za které se tolik nestydím (smích). Ani můj recept denní rutiny není pro doktorandy zrovna následováníhodný. Když přišly covidové roky, tak se pro mě tehdy nic nezměnilo. Každý den cvičení jógy a pilates, aby se nezhroutila záda, pak práce, práce, cvičení, práce, práce, cvičení... Denně jsem jedla skoro stejné jídlo, měla jsem stejné návyky, abych nezatěžovala hlavu jinými věcmi – eliminace spontaneity. Zcela jsem se věnovala pouze výzkumu nacismu. Minimalizovala jsem kontakty s lidmi, minimalizovala jsem veškeré další aktivity. Tohle všechno však ze mě vytvořilo velmi, velmi, a ještě jednou velmi omezeného člověka...a tady se nesměju, tak to prostě je.

Ještě dodám, že nejvíc člověka zocelí a posunou především neúspěchy, kterými se nesmíte nechat odradit, ale brát je jako lekce. Podle mě jsou klíčovou a nezbytnou součástí života. Ať už se jedná o zamítnuté články v časopisech nebo o neúspěšné žádosti o granty...člověk musí vytrvat. Určitě nejsem žádný genius, spíš naopak. 😊 Vytrvalost a pevná vůle mě dovedly tam, kde jsem. Zamítnutí stipendia beru jako výzvu, ne jako porážku. Sama říkám, vyhodíš mě dveřmi a já zpátky přilezu oknem. Především to ale musím chtít a vědět, proč to chci, za čím jdu, čeho tím chci dosáhnout – jinak to nefunguje.

Pro doktorandy je asi dobré vidět, že se každý může prosadit, pokud má jeho výzkum jisté kvality. Bohužel toho nelze dosáhnout bez odříkání, vytrvalosti a přijímání kritiky. Na druhou stranu ani řehole už dneska nezaručuje „úspěch“, když nemáte štěstí, popř. neumíte svůj výzkum „prodat“. Bez „umění projektopisectví“ můžete být výzkumníky par excellence, ale peníze pro přežití neseženete. Smutný fakt. V Čechách je navíc tzv. „doba projektová“ ještě víc absurdní než kdekoliv jinde. Doporučuji žádat o granty/stipendia v zahraničí – dávají mnohem větší důraz na obsah projektu než na formu.

Sama jsem dost proti aktuálnímu nastavování akademického světa ve smyslu, že sklouzáváme do stejné režie, jako je privátní sektor – „děláme kariéru“, chceme být úspěšní, sbíráme body za publikace, utváříme si mediální obraz apod. Já jsem nervózní i z tohoto rozhovoru, zdali to není neadekvátní zviditelňování... Před lety jsem odešla z privátního sektoru, abych se vyhnula mechanismům a nárokům, které teď postupně prostupují i akademickým světem, a to pokládám za neskutečně smutné. V Čechách je situace úplně tristní. Změny nabraly tak rychlý spád, až pochybuji, že aktuálně někdo dokáže připravit doktorandy na univerzitách pro jejich následné uplatnění – přežití. Pozice na univerzitách nejsou a nebudou, takže všechno se bude točit kolem grantů, a i na ně se peníze budou „skrouhávat“, zejména pro humanitní vědy.

Jak se Vám daří skloubit intenzivní vědeckou práci s mateřstvím? Změnilo nějak rodičovství Váš pohled na výzkum, nebo třeba na téma, kterým se zabýváte?

Mateřství změnilo všechno, a pokud jde o práci, pak hlavně mou výkonnost. Dokáži udělat trojnásobek práce za stejný čas (smích) – ne, vážně, efektivita vysoce vzrostla. Do práce jsem se vracela tři a půl měsíce po porodu – jezdila jsem tehdy na Wiesenthal Institut tady ve Vídni – na tři a půl hodiny denně (mezi kojením 😊), a i to mělo smysl. V tuhle chvíli však nesmím dál mluvit o sobě. Nic z toho, co dělám a kde jsem, by nešlo bez mého manžela. Díky tomu, že se i on pohybuje v humanitních vědách, jsme dokázali rodičovství od začátku nastavit skutečně jako rovný s rovným. Polovinu času – včetně nocí – pečoval on a polovinu já. A je to tak dodnes. Teď jsem po letech přestala s nástupem na Uni Wien pracovat přes víkendy, takže více pracuji během týdne a manžel se pak práci věnuje více o víkendech. Naše dcera je to nejlepší, co nás kdy potkalo, každý den se na ni těším a každý den ráda vstanu v půl šesté ráno, abych ve 14.30 mohla být doma a „převzala štafetu“.

Vidíte v současném výzkumu nacismu nějaké nové směry či metodické výzvy?

Ano, obrovské. Kdybych to měla všechno jmenovat, tak popíši deset stran. V základě mi asi nejvíc vadí rozdělení narativu na za a) dva totalitarismy – který říká „my malé státy za nic nemůžeme, byla nám ukradena demokracie a svoboda“ apod. A za b) kolaboraci na holocaustu – všichni neseme zodpovědnost za vyvraždění Židů. Tato dvě východiska jsou aktuálně prostoupena napříč bádáním válečných dějin a obě dvě pokládám za limitující pro poznání. Výzkum se točí pořád dokola na otázce viny a neviny – resp. obviňování a vyviňování.

Potřebujeme větší rozptyl výzkumného tázání a metodologického zpracování, potřebujeme, aby historici četli knihy a teprve potom prameny, a ne naopak. Potřebujeme, aby mladí historici četli i starší knihy, zahraniční autory a hlavně, aby četli také knihy mimo svoje témata (specializace je mor) a aby jezdili do zahraničních archivů... Příznačná je také více než 20 let stará věta německého historika Jürgena Förstera – že výzkum války spěje od generálů k genderu, což nakonec proč ne, pokud to přinese něco nového. Jenomže i tyto novátorské výzkumy nakonec často skončí v pasti dvou výše zmíněných narativů.

Pokud byste měla neomezené finanční prostředky a tým, jaký „dream project“ byste rozjela?

Haha, to bude určitě číst velmi rád „můj“ profesor Philipp Ther. Kdybych měla finance a mohla skutečně dělat to, co myslím, že je aktuálně potřeba „udělat“, a že bych to já zvládla „ukočírovat“, pak bych vytvořila síť vědců napříč jednotlivými státy, kteří se zabývají nacistickým potíráním partyzánské (i jiné) rezistence v jednotlivých nacistickým státem okupovaných oblastech a usilovala bych ve spolupráci s nimi o provedení komparativního výzkumu, jehož kritéria srovnání skutečně umožní vidět rozdíly napříč okupačními celky pod civilní správou (nikoliv vojenskou! – pozor, velký rozdíl 😊).

Zároveň už ale vidím, že i moje stávající téma, kterému se tu na postdocu věnuji, má do budoucna zrovna tak velký potenciál pro komparativní výzkum a spolupráci s jinými zeměmi/městy.