Vídeňská rodačka Eva Menasse žije sice již přes 20 let v Berlíně, děj svého románu s názvem „Dunkelblum“ však zasadila do stejnojmenného městečka na rakousko-maďarských hranicích v pohnutém létě v roce 1989. V poklidném tamním prostředí vyplouvají na povrch spletité mezilidské vztahy, přičemž spolu s nimi ožívají také tragické události z konce druhé světové války, vztahující se ke známému masakru židovských vězňů vyšší společností na zámku Rechnitz. Román je výjimečný nejen svým dějem a neotřelou tematikou, ale zároveň velmi dobře ilustruje autorčin vypravěčský talent. „Jsme moc rádi, že Eva Menasse zakončila svou „čtenářskou“ cestu, prezentující její poslední román „Dunkelblum“ v Praze, Brně a Českých Budějovicích právě u nás a že tak mohlo blíže poznat tvorbu této významné představitelky rakouské literární scény i ústecké publikum,“ uvedla doc. Cornejo z KGER, která se ujala moderace pátečního literárního odpoledne.
Čtení ukázek z tohoto historicky i psychologicky zajímavého díla se střídalo s rozhovorem autorky, která odpovídala jak na otázky moderátorky, tak i hojně přítomného publika především z řad studujících. „Psaní je v mém případě založené především na důkladné rešerši, kdy se často opírám i o odborné konzultace se svými kolegy či přáteli,“ vysvětlila autorka, která při psaní románu čerpala mimo jiné i ze svých zkušeností historičky a bývalé novinářky. Neformální atmosféra a temperament autorky přispěl k tomu, že se velmi záhy rozvinula velmi živá diskuze, ve které Eva Menasse reagovala nejen velmi vstřícně a otevřeně, ale i s humorem a jistou ironizující nadsázkou.
Řeč tak byla zejména o dějinných událostech, které na příkladu rakouského masakru ilustrují, jak se obyvatelé maloměsta, kde každý zná každého, vyrovnávají s tím, o čem všichni vědí, ale kolektivně po celá desetiletí mlčí, než přichází zcela nová, nezatížená generace, která klade nepříjemné otázky. Jak se vyrovnat s tíhou minulosti a jak její zamlčování či vytěsňování ovlivňuje naši současnost, to jsou otázky nejen nanejvýš aktuální, „ale týkající se rakouské společnosti, která se po konci války prohlásila za první oběť hitlerovského Německa, zrovna tak, jako té české, slovenské, polské či maďarské. Neboť každý má někde z té doby ve skříni svého kostlivce, svůj „vlastní“ masakr, o kterém se veřejně dosud nemluví,“ dodává autorka, která se při volbě jmen svých románových postav inspirovala jmény reálných míst masakrů ve střední Evropě. Diskutovala se ale i otázka jazyka, kterému propůjčila autorka typický rakouský kolorit, což si vyžádalo na konci románu několikastránkový seznam austriacismů, a který si v jejím jedinečném přednesu měli možnost vychutnat všichni přítomní.
Akce se, soudě především podle reakcí návštěvníků, mimořádně vydařila. Všem přítomným děkujeme za příjemně a podnětně strávený čas.
