Na tyto otázky hledá odpověď analýza „Báli jsme se jet domů“, která hodnotí dopady krize v přeshraniční spolupráci způsobené pandemií Covid-19 a navrhuje opatření na území Euroregionu Nisa-Neiße‐Nysa během krize a po ní. Členem autorského týmu byl i Lukáš Novotný z katedry politologie FF UJEP, jehož jsme se zeptali na poznatky z této analýzy.
„Báli jsme se jet domů“. Tak jste nazvali vaši analýzu. Kdo, kdy a proč se bál jet domů?
Pandemie přinesla do života v pohraničí uzavření některých hraničních přechodů, na těch, které zůstaly otevřené, se zavedly přísné kontroly. Tohle se dělo jednak v první fázi pandemie, kdy tato opatření zavedla česká strana, a rok na to pak ještě jednou, kdy v důsledku vysokého počtu nakažených v České republice, k zavedení hraničních kontrol přistoupila i německá strana. Tahle situace postihla zásadně především ty osoby, které často překračují hranice. Zdokumentovali jsme osudy především pendlerů, kteří žijí na české straně, ale dojíždějí za prací do blízkého německého pohraničí. Na ty se zejména v prvních měsících pandemie příliš ohled nebral. A máme doloženy i problémy dalších skupin. Kolegové z Liberce na to téma realizovali i dotazníkové šetření. Vše jsme analyzovali na česko-saské hranici, především v Euroregionu Nisa.
A poučíme se z této covidové krize nějak?
Zatím to moc nevidím. Již několik měsíců vyzývám k tomu, abychom přehodnotili dosavadní krizové scénáře, abychom to nastavili tak, aby se v případě krize dokázal spustit nějaký mechanismus, který zamezí tomu, co se dělo za pandemie. Podnikaly se jednostranné a naprosto nekoordinované kroky. V podstatně jsme tím jasně odkryli to, že krizový management nefunguje. Teď se vše vrátilo do starých kolejí, ale právě proto, že je klid a máme tyto negativní zkušenosti, tak by se komunikace a další věci měly nastavit tak, abychom jasně věděli, jak v nějaké další krizi postupovat. Štěstí přeje připraveným. My ale připraveni nejsme. Jinými slovy: nejsme připraveni k tomu, abychom v případě krize ochránili určité skupiny občanů v pohraničí, kteří překračují hranice, před dopady krizí.
A co tedy navrhujete?
Naše doporučení jsou zcela jasná. Bylo překvapením, kolik lidí tady u nás má život na více stranách hranice, žijí nebo pracují na druhé straně nebo druhou stranu hranice nějakým jiným způsobem potřebují. Tito lidé nejsou podchyceni, nevíme, kolik jich přesně vlastně je. Zde je nutné lépe pracovat zejména s pendlery, pokusit se je podchytit tak, aby tito lidé byli nějak zapojeni do euroregionálních aktivit.
Pokud bych měl zůstat například u té skupiny pendlerů, tak doporučujeme například zřídit pracovní skupinu, která by se na přeshraniční dojíždění za prací zaměřila. Kromě veřejných institucí, včetně služeb zaměstnanosti, by skupina měla zahrnovat i zástupce samotných pendlerů. Myslím, že i jednotlivé kraje by na potřeby pendlerů měli více myslet. Je třeba si totiž uvědomit, jakou roli pendleři mají. Některé pohraniční oblasti se vysídlují, ztrácí obyvatelstvo, ale právě tito pendleři tam zůstávají bydlet. Jen pracují ve vedlejší zemi, čímž využívají možností společného pracovního trhu EU. Kolegové z Liberce také například doporučují zřídit v rámci Euroregionu Nisa jakousi neplacenou funkci ombudsmana pro pendlery. Proč ne, mohla by to být osoba, na níž by se pendleři a jejich zástupci mohli obracet. Dále doporučujeme také například zajišťovat více přeshraničních dat, abychom mohli dobře detekovat deficity v přeshraniční spolupráci.
