Země Koruny české za vlády Karla IV.

(1346-1378)

 

◙ Karel IV. –

         pražský groš Karla IV. a jeho zlatý dukát jakožto českého krále

         již jméno, které přijal jako římský král, vyjadřovalo určitý program –

         přihlásil se tím k tradici karolinské říše, Karlovi Martellovi, Karlovi Velikému

         a poslednímu císaři z této dynastie – Karlovi III. (byl jím v letech 881-887), synovi Ludvíka Němce

r.1346 - na počátku vlády ve velmi obtížné situaci – vyveden z bitvy u Kresčaku, kde padl jeho otec –

         po zbytek srpna v rodové državě v Lucembursku – musel především řešit finanční otázky –

         zajistit vdovské věno a příjmy své macechy Beatrix Bourbonské

         a jejího syna, svého nevlastního bratra Václava,

         a splatit věno své sestry Jitky-Bonny,

         provdané za Jana z Valois, následníka francouzského trůnu

         přislíbenou odměnu požadoval také prastrýc Balduin Trevírský –

         právě jemu Karel svěřil nakonec správu Lucemburska

         i jeho příjmy – v rozporu se závětí otce – Beatrix tak zůstaly omezené a ne vždy včas předávané platy –

         zčásti i z Čech z výnosů z kutnohorských dolů

         další obtíží závazky vůči papeži Klimentovi VI. –

         příslib přísahy 8 dní po volbě králem a žádost o papežskou aprobaci –

         pokud by je splnil, vyvolal by tím značnou nevoli světských knížat v říši –

         i tak bylo Karlovo postavení vůči Ludvíkovi Bavorovi slabé

         Karel proto zatím odkládal korunovaci

         a s žádostí o aprobaci poslal do Avignonu poselstvo vedené Arnoštem z Pardubic –

         pražský arcibiskup si počínal velmi diplomaticky a podařilo se mu papeže alespoň částečně uchlácholit

         až v listopadu se Karel nechal korunovat římským králem v Bonnu (Cáchy ho odmítly vpustit)

         odtud v přestrojení za panoše přes území ovládaná Ludvíkem Bavorem do Čech

r.1347 – leden - Karel ihned zahájil jednání s rakouským vévodou Albrechtem Habsburským

         a uherským králem Ludvíkem z Anjou

         Karel s nimi jednal o podpoře pro svou římskou jízdu, k níž ho papež vyzýval

         nakonec ovšem musel přes rakouské země cestovat opět – alespoň formálně – inkognito –

         Albrecht chtěl aspoň navenek zůstat vůči Ludvíkovi Bavorovi neutrální

         Karel IV. tak v březnu v Tridentu –

         zde biskupem Mikuláš Brněnský, někdejší lucemburský notář a stále straník

         Karlovy pokusy o ovládnutí severoitalských měst Feltro a Belluno i o uchycení se v Tyrolích –

         nakonec neúspěšné

         v Římě povstání Coly di Rienzo –

         za této situace se Karel rozhodl do italského dobrodružství nepouštět

         v létě zpět do Čech – příprava korunovace českým králem –

         již před časem dal Karel zhotovit novou svatováclavskou korunu –

         na její ochranu vydal již v květnu 1346 papež Kliment VI. privilegium –

         měla být nezcizitelná a měla spočívat na lebce sv. Václava v chrámu sv. Víta –

         za jakékoliv její použití k obřadu mělo být svatovítské kapitule zaplaceno 200 kop grošů

         koruna – ze zlatého 22karátového plechu, váha 2,36 kg –

         ze 4 dílů spojených závlačkami, každý díl završen lilií

         posázena 96 drahokamy a 20 perlami – řada z nich mimořádné velikosti a hodnoty –

         modré safíry z Cejlonu, Barmy a Thajska, rudé spinely opět z Dálného východu, snad Cejlon

         jediný rubelit na předním díle koruny (dříve pokládán za rubín) – byl by vůbec největší na světě

         sytě zelené smaragdy – z Horního Egypta

         perly z Indického oceánu – čtyři ve vrcholech linií jsou mimořádné velikosti

         dále dva křížící se oblouky – kámary

         a ve vrcholu koruny zlatý kříž, vyplněný safírovým ostatkovým křížem

         v něm uložen trn, pokládaný za trn z Kristovy koruny 

         vynikající prací je i kožené pouzdro na korunu

         pro korunovaci určen i ostatkový korunovační kříž

         zdoben antickými kamejemi –

         helénistická kamej s portrétem Alexandra Makedonského?

         ke slavnostním liturgickým účelům i další předměty –

         onyxová číše 1, * 2, křišťálová miska a konvice

         Karel nechal sepsat i celý korunovační řád českých králů –

         inspirován francouzským z r.1328,

         ale adaptován tak, aby odpovídal domácí tradici, vyvíjejíci se od 10. století –

         vidno, jakou váhu Karel korunovační symbolice přikládal

         1. září – tedy těsně před korunovací –

         Karel listinou stvrdil papežské privilegium,

         dle kterého korunovaci českých králů měl vykonávat výhradně pražský arcibiskup –

         Karlova pečeť na listině

         2. září – slavnostní korunovace Karla a Blanky z Valois

         vyvrcholením vložení koruny na hlavu krále – arcibiskupem Arnoštem z Pardubic –

         jeho pečeť

         za zpěvu hymnu Te Deum laudamus a poté na závěr píseň Hospodine, pomiluj ny

         následovala korunovace královny a potom pokračovala mše

         kronikáři – kanovník František Pražský a  Beneš Krabice z Weitmile –

         o vlastní korunovaci jen zmínka, zato rozsáhlý popis následné slavnostní hostiny

         záhy po korunovaci vážnější politické starosti –

         Ludvík Bavor se rozhodl k rozhodnému úderu proti svému soupeři

         10. října však náhle zemřel na mrtvici (při lovu na medvědy)

         Karel situace okamžitě využil –

         štědrými sliby získal na svou stranu významná říšská města – Řezno, Norimberk,

         pak Štrasburk, Mohuč, Špýr, Worms atd., posléze i Basilej – zde přes Vánoce

         Karel si přitom počínal velmi pragmaticky a jednal bez ohledu na papežskou klatbu

         s nedávnými stoupenci Ludvíka Bavora zcela smířlivě –

         i když tím vyvolal u Klimenta VI. značné rozladění

         wittelbašský tábor tak značně oslaben –

         Ludvík mladší, vévoda bavorský a markrabě braniborský –

         v této situaci rezignoval na svou vlastní volbu římským králem –

         podpořil spornou volbu anglického krále Eduarda III.

         Karel IV. však opět velmi pragmaticky dal najevo,

         že netrvá na bezvýhradné podopoře francouzského krále Filipa VI. -

         za jeho neutralitu ve francouzsko-anglickém konfliktu Eduard III. také pragmaticky

         rezignoval na římskou korunu     

         po odvrácení bezprostředního nebezpečí

         Karel říšskou správu svěřil prastrýci Balduinovi Trevírskému

         a počátkem

r.1348 - vrátil se do Čech

          prvním počinem založení Nového Města pražského

          koncepční plán osídlení areálu –

          nejen měšťanské domy a usedlosti,

          stavebníci na 12 let osvobozeni od placení dávek a berní –

          ze Starého Města sem měla přesídlit všechna „obtěžující“ řemesla –

          sladovníci, pivovarníci, kováři, kotláři ad.

          (tj. pracující s ohněm či hlučná)

          trojice hlavních tržišť –

          Dobytčí (dnes Karlovo náměstí – 8 ha), Koňský (dnes Václavské nálěstí) a Senný trh,

          ale také radnice, síť kostelů a klášterů

          jako první fundace benediktinů slovanské liturgie –

          Emauzský klášter (Na Slovanech) s kostelem Narození P. Marie –

          půdorys, pohledová kresebná rekonstrukce,

          pohled do klenby chóru a sedile v chóru s Karlovým královským znakem (okolo r.1350)

          postupně i konventní klauzura – křížové chodby

          ještě později významná umělecká díla – deskový obraz – Ukřižování emauzské (asi 1370) –

          umělec z okruhu Mistra Theodorika

          nástěnné malby v ambitu – působilo zde patrně více malířů – asi od r.1360 –

          jedním zřejmě Mikuláš Wurmser ze Štrasburku –

          jemu připisováno např. Zvěstování – poučené italským malířstvím sienské školy

          dalším tzv. Mistr emauzského cyklu – Sbírání many – ten předtím i na Karlštejně

          méně zastoupen Mistr Osvald, který zde ve dvou etapách – okolo 1360 –

          pak rovněž na Karlštejně –

          a pak se do Emauz vrátil

          klášter karmelitánů u P. Marie Sněžné - půdorys

        

          Praha se tak měla stát hlavní rezidencí říše

          slavnost položení základního kamene opevnění Nového Města spojena se svoláním říšského

          a celozemského sněmu do Prahy –

          konec března – duben – zúčastnili se Karlovi příznivci z říše –

          mohučský arcibiskup Gerlach, kurfiřt vévoda Rudolf Saský atd.

          vydáno 14 listin, majících zajistit státoprávní postavení České koruny v říši –

          část listin koncipována tak,

          že o potvrzení práv Koruny se na Karla jakožto římského krále

          obracela reprezentace českého království –

          pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic,

          moravský markrabě Jan Jindřich,

          opavský vévoda Mikuláš II.

          a české panstvo

          konfirmovány listiny Fridricha I. Barbarossyz r.1158 o udělení královského titulu Vladislavovi II.,

          potvrzení kurfiřtského hlasu a říšského arcičíšnictví pro českého krále,

          zejména pak zlatá bulla sicilská Fridricha II. z r.1212

          další listiny –

          Morava lénem českého krále –

          tři útvary – markrabství moravské, vévodství opavské a olomoucké biskupství

          inkorporace slezských knížectví (jejich výčet ale teprve u císařské konfirmace později)

          a obou hornolužických zemí – Budyšínska a Zhořelecka k České koruně

        

          poslední z listin – slavnostní zakládací listina Pražské univerzity

          na základě již získaného souhlasu papeže Klimenta VI.

          ...aby nemuseli ti, kteří bez přestání lačnějí po plodech věd, v cizině žebrati o almužnu,

          ale aby nacházeli v království  stůl jim k hostině připravený

          Karel tedy zřídil univerzitu v českém království, ale určena byla i pro říši –

          což stvrdil posléze jako římský král listinou vydanou v durynském Eisenachu v lednu 1349

          dochovaný typář pečeti Karlovy univerzity, otištěná pečeť univerzity na listině z r.1348  

         

          založení hradu Karlštejna – základní kámen Karlovým jménem arcibiskup Arnošt z Pardubic

          pohled na hradkresba, zachycující hrad před úpravami 19. století a půdorys hradu

          výstavba byla samozřejmě dlouhodobější záležitostí –

          původně snad byl zamýšlen jako Karlova venkovská rezidence,

          projekt však záhy nabyl – stejně jako svatováclavská koruna –

          podoby symbolu Karlovy vlády nad zeměmi Koruny české

          i římské říše – jakožto místo, schraňující říšské korunovační klenoty i vzácné relikvie

          záměr byl postupně vyjádřen také uceleným programem umělecké výzdoby hradu -  

          stavba postupovala dosti rychle,

          již na podzim r.1355 tu mohl Karel po návratu z císařské korunovace v Římě pobývat

          kompozice hradu – přizpůsobena skvěle terénu –

          stoupá od předhradí se studniční věží, se dvěma branami, purkrabským domem,

          přes palác s půlválcovou věží, střední hranolovou věž, až k velké severní věži –

          obě velké hranolové obytné věže – obzvláštní význam – jako útočiště pro posvátné poklady

          s tím spojen i důraz na duchovní dimenzi – na hradě zřízena kapitula a bylo tu celkem 5 kaplí!

          obytný palác – silně poznamenán úpravami 19. století

          v prvním patře rozsáhlá manská síň – sedáky po stranách oken, dřevěný plochý strop s bohatou

          polychromní výzdobou

          za síní paláce kaple sv. Mikuláše – plochostropá loď, otevírala se do presbyteria v půlválcové věži        

          ve druhém patře paláce hlavní sál – zde vymalován císařův fiktivní rodokmen v otcovské linii –

          malby se nedochovaly, ale známy z popisů a renesančních kopií

          rodokmen začínal Noemem a dalšími biblickými praotci,

          následovali antičtí héroové – trójský král Priamus –

          odtud až po francouzského krále Ludvíka II. Kapetovce

          vlastně převzato z obdobného fiktivního rodokmenu francouzských králů –

          nejdůležitější osobností této části rodokmenu samozřejmě Karel Veliký

          pak lotrinsko-brabantští vévodové a hrabata –

          na jejich konci císař Jindřich VII. Lucemburský s císařovnou Markétou,

          poté král Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna –

          sestavu pak uzavíral portréty Karla IV. a postupně všech 4 jeho manželek 

          za hlavním sálem ještě Karlova pracovna, audienční síň  a ložnice –

          dřevem táflované místnosti,

          z ložnice vstup do Karlovy soukromé kaple v půlválcové věži –

          právě v této kapli oltářík s diptychem Tommasa da Modena

          střední hranolová věž – podle kaple nazývána také „kostelem P. Marie“ –

          ukončena skutečně sanktusníkovou věžičkou, v níž byl zavěšen zvon

           v přízemí a prvním patře věže obydlí kanovníků,

          ve druhém patře věže - kostel P. Marie – pohled do interiéru

          vznikl jako chrám karlštejnské kapituly adaptací prostoru r. 1357

          předtím zde starší malby s Karlem a jeho manželkami Blankou, Annou Falckou a Annou Svídnickou –

          patrně díla Mikuláše Wurmsera - ten i dochovaný výjev na jižní stěně – tři ostatkové scény

          vyobrazen vždy císař Karel,

          který přijímá vlevo od francouzského dauphina Karla V. dva trny z Kristovy koruny

          (na sněmu v Metách na přelomu let 1356-57),

          uprostřed od mantovského vévody Loysia Gonzagy část houby, jíž byl otírán Kristus na kříži,

          vpravo již Karel cenné relikvie ukládá do zlatého ostatkového kříže

          po adaptaci nový cyklus nástěnných maleb –

          umělec dle nich zvaný Mistr karlštejnské Apokalypsy,

          ten snad dokončil také Ženu sluncem oděnou – Madonu – na západní stěně kostela

          výzdobu kostela doplňuje dřevěná Trůnící Madona z dílny Petra Parléře

          v západní zdi vede z kostela P. Marie

          vstup do malé kaple, označované jako kaple sv. Kateřiny –

          pozdější označení ze 16. století –

          dle malby světice na pravém boku oltářní menzy

          Karlova královská oratoř po r.1348

          obklad stěn leštěnými polodrahokamy byl proveden po r.1368 –

          předtím zde nástěnné malby,

          z nichž se dochovaly hlavy zemských patronů sv. Prokopa, Václava, Ludmily a Vojtěcha

          miniaturní svatyně v síle zdiva věže je architektonickým skvostem –  osvětlují ji dvě hrotitá okna,

          je zaklenuta dvěma poli křížové klenby - svorník klenby je ze zlatého plechu

          a posázený ametysty, karneoly a chrysoprasy,

          uprostřed je chalcedonová antická gemma s hlavou Medusy - 

          ve východní oltářní nice nástěnná malba s Trůnící Madonou,

          do jejichž dlaní vkládají sepjaté ruce klečící Karel a jeho manželka Anna Svídnická –

          gesto lenního slibu - homagia

          umocněno dalším malovaným výjevem v nadpraží vstupu do oratoře

          císař Karel s Annou pozdvihují kříž

          zřetelný odkaz na Konstantina Velikého a jeho matku císařovnu Helenu

          obě malby zjevně Mikuláš Wurmser

          naopak Ukřižování na oltářní menze (i zmíněná malba sv. Kateřiny) –

          dílo Mistra kalrštejnské Apokalypsy

          reprezentativní vzhled oratoře dotvářely okenní vitráže –

          vitráž s Ukřižováním dnes k vidění v paláci

          velká věž – vřetenovité schodiště v přístavku při jižní zdi –

          schodiště osvětluje 7 oken a je rozděleno na 12 úseků

          celkem zde vymalováno 28 výjevů svatováclavské legendy –

          ukázka – sv. Václav peče hostie

          a 9 výjevů legendy o sv. Ludmile –

          křest sv. Ludmily arcibiskupem Metodějem

          symbolika čísel 7, 9, 12, 28 –        

          mj. datum Václavovy mučednické smrti (dle tradice – 28. 9. 928) –

          světec vykonává v obrazech cyklu 12 prací                  

          obrazy vznikly v letech 1361-1362,

          mnohé jsou značně přemalovány (zejm. na konci 19. století)

          umělec – působil zde na Karlštejně,

          v Emauzském klášteře

          a pak také v chrámu sv. Víta ve svatováclavské a vlašimské kapli –

          dle písemných pramenů ztotožňován s Mistrem Osvaldem –

          italská inspirace, zejména  sienskou školou (Ambrogio Lorenzetti) a Tommasem da Modena 

          ve druhém patře věže velká kaple sv. Kříže – funkci popisuje Beneš Krabice z Weitmile:

          císař zřídil v horní věži velikou kapli, jejíž stěny dal obložit ryzím zlatem a cennými drahokamy

          a okrášlil ji ostatky svatých ... a ozdobil ji velmi drahocennými obrazy. Na celém širém světě

          není hradu a kaple tak nádherně vystrojené, a je to správné, protože tam císař chová říšské klenoty

          a poklady celého království.

          spodní část stěn kaple skutečně obložena leštěnými destičkami z polodrahokamů –

          Ciboušov v SZ Čechách –

          jaspisy, chalcedony, onyxy, acháty, ametysty a karneoly,

          na klenbách zlacený štuk se skly – hvězdné nebe - 

          pohledy 1, * 2

          kapli osvětlovaly 4 závěsné křišťálové lampy a množství svící,

          které se nabodávaly na hřeby na stěnách

          oltářní prostor oddělovala zdobná zlacená mříž,

          na podlaze hnědočervené a zelené glazované keramické dlaždice

          vynikající je však především malířská výzdoba kaple -

          nejprve sem umístěn deskový triptych Tomassa da Modena

          uprostřed Madona, po stranách sv. Václav a sv. Palmácius

          (jeho ostatky získal Karel  v Trevíru r.1356 a zasvětil také mu kostelík v karlštejnském podhradí) –

          nad výklenkem, v němž uloženy říšské klenoty a relikvie –

          císařská koruna,

          relikviářový kříž

          a domnělé kopí sv. Longina

          před r.1360 začal v kapli pracovat Mistr emauzského cyklu –

          pořídil sinopie (podkladové malby) pro zamýšlené nástěnné malby –

          nakonec však z realizovaných děl zůstala pouze malba Klanění apokalyptickému beránkovi

          v záklenku západní okenní niky

          počátkem 60. let se však v kapli objevil nový umělec – Mistr Theodorik –

          nejprve pokračoval v nástěnných malbách, z nichž vyniká zejména Klanění tří králů

          pak však Theodorik začal kapli zaplňovat deskovými obrazy –

          obrovský soubor 130 obrazů –

          samozřejmě otázka, zda maloval sám –

          předpoklad, že se podílela celá jeho dílna,

          v níž k uměleckým osobnostem patřili i někteří jeho pomocníci –

          atribuce jednotlivých děl zůstává ovšem problematická

          kromě rozsáhlého Ukřižování,

          představují ostatní deskové obrazy portréty (polopostavy) v nadživotní velikosti –

          nebeské vojsko –

          apoštolové, svaté panny, vdovy, rytíři, panovníci, opati, biskupové, papežové, církevní otcové,

          proroci a andělé –

          evangelista Lukáš, Karel Veliký, sv. Kateřina, sv. Alžběta Durynská, sv. Vít,

          sv. Augustin a sv. Jeroným,

          vyobrazen také Bolestný Kristus

          Theodorik se zde prezentuje jako svrchovaný umělec –

          inspirace Benátkami a jejich prostřednictvím s byzantskými zdroji,

          dokončil asi r.1367, kdy oceněn Karlovou listinou

          zajímavosti techniky provedení – užívání malířských šablon (pro dekor pozadí apod.), razidel,

          vkládání ozdobných kování do plochy obrazu

          v deskách obrazů či v rámech jsou relikviářové schránky –

          obrazy byly tedy určeny k deponování ostatků světců –

          Karel IV. byl jejich až chorobně vášnivým sběratelem –

          je známo, že při svých cestách po Evropě leckdy vyvíjel na své hostitele až neomalený nátlak,

          aby z tamních relikvií alespoň částečku získal

          úroveň karlštejnského dvorského prostředí dokreslují i nálezy drobného kovového inventáře –

          tzv. karlštejnský poklad, objevený v 19. století –

          pozlacená stříbrná opasková kování, stříbrná miska s reliéfní figurální výzdobou

          Karlštejn – přes všechny pozdější zásahy –

          jedinečným Karlovým pomníkem a svědectvím o jeho mentalitě

         

          nebyl to jediný hrad, kterému dal Karel IV. své jméno –

          od v mládí založeného hradu Monte Carlo v Toskánsku

          (cf.  přednáška o době vlády Jana Lucemburského)

          dále hrady -

          1356 – Kašperk v Pošumaví –

          jeho výstavbu dal Karel ale později pozastavit,

          protože neměl vzhledem k jiným náročným podnikům dost prostředků

          Karlshaus u Hluboké (viz k r.1356) či Karlsfried u žitavské cesty (k něu též později)

 

zpět k politickým dějinám:

r.1348 – v létě Karel na Moravě –

          odtud k jednání s rakouskými Habsburky, za účasti uherského krále Ludvíka –

          Karel potvrdil Habsburkům jejich državy

          a 9 letému vévodovi Rudolfovi slíbil sňatek se svou mladší 6letou dcerou Kateřinou –

          starší Markéta, teď 13letá, byla již provdána za Ludvíka Uherského

          1. srpna zemřela v Praze náhle Karlova první manželka Blanka z Valois

          Karel přijel až na její pohřeb

          jednání s Habsburky mělo oslabit dále pozice wittelbašské strany

          další možnost se otevírala v otázce askánského dědictví  -

          na Dolní Lužici si totiž vedle braniborského vévody Ludvíka Bavora mladšího

          činili nárok i Karlův straník Rudolf Saský,

          ale i dosavadní spojenci Wittelsbachů – míšeňští Wettinové

          na Karlovu stranu přešli také vévodové anhaltský a meklenburský,

          pomořansko-štětínský vévoda Barnim

          a magdeburský arcibiskup –

          právě na jeho dvoře se objevil poutník,

          který se prohlásil za posledního askánského vévodu Waldemara –

          v r.1319 prý nezemřel, ale vydal se jako poutník do Svaté země –

          protivníci Ludvíka Braniborského nepravého Waldemara uznali a totéž i Karel –

          s českým vojskem vytáhl na sever –

          falešnému Waldemarovi udělil Braniborsko a kurfiřtský hlas s tím,

          že až zemře, o vévodství se mají rozdělit Rudolf Saský a hrabata z Anhaltu,

          sám Karel si nechal od uznaného Waldemara darovat Dolní Lužici,

          nakonec se Karel sešel v Budyšíně s Fridrichem Míšeňským a také s ním uzavřel dohodu

          z Horní Lužice táhl Karel do Slezska –

         v listopadu uzavřel mír s polským králem Kazimírem a slezským knížetem Bolkem Svídnickým

r.1349 – v lednu wittelbašská strana zvolila římským protikrálem hraběte Günthera ze Schwarzburgu

         Karel reagoval přesunem do Porýní – triumfálně vstoupil do Kolína nad Rýnem,

         poté překvapivě nabídl sňatek dceři falckraběte Rudolfa II. Anně Falcké –

         tím tento představitel falcké větve Wittelsbachů přešel na Karlovu stranu

         v březnu Karlova svatba v Bacharachu u Mohuče

         pak Karel začal vyjednávat s oslabenými Wittelsbachy –

         Günther ze Schwarzenburgu měl rezignovat

         na královský titul za odškodnění zástavami měst Gelnhausen, Nordhausen a Goslar

         Karel uzavřel mír i s Ludvíkem Bavorsko-Braniborským, potvrdil mu jeho držby

         a slíbil intervenovat u papeže ohledně sejmutí klatby –

         Braniborsko sice Karel Ludvíkovi nepotvrdil,

         ale ve skutečnosti od Lžiwaldemara odstoupil

         protikrál Günther sice dohodu nepřijal, ale již v červnu zemřel

         Karel do Frankfurtu nad Mohanem, kam se sjeli všichni kurfiřti –

         Karel přijal jejich hold,

         čímž byla otázka jeho uznání římským králem definitivně vyřešena 

         24. června Karel IV. konečně v Cáchách slavnostně korunován prastrýcem Balduinem,

         královnou korunována také Anna Falcká

         Karel vedl jednání v říši pro sebe příznačným způsobem –

         obratnou (byť bezpáteřnou) diplomacií,

         kdy rozdal množství příslibů na všechny strany

         (a často je vzápětí porušil ve prospěch získání dalších potřebných spojenců) –

         nešetřil také peněžními dary či opět alespoň jejich přísliby –

         dostal se tím ovšem do velmi svízelné finanční situace –

         a řešil ji způsobem, který morálně na něho vrhá těžký stín –

         koncem r.1347 vypukla nejprve v jihoevropských přístavech morová pandemie –

         pronikla sem s dodávkami obilí ze střední Asie, kde morové bakterie (Yersinis) patrně zmutovaly

         (do Evropy po moři dvěma cestami – přes Černé moře či z Perského zálivu –

         karavanami přes Arabii a odtud z Libanonu opět po moři) –

         na lodích krysy jako hostitelky morem nakažených blech –

         Evropa tak ničivou pandemií zasažena po mnoha staletích

         (poslední velký mor za Justiniána v 6. století) –

         evropská populace neměla proti zmutovaným bakteriím vytvořeny žádné protilátky

         rychlé šíření tzv. černé smrti a strašná úmrtnost –

         např. Toskánsko ztratilo 70% populace!

         od počátku r.1349 mor pronikl i do střední Evropy –

         provázen pochopitelnými projevy hromadné psychózy a hysterie –

         průvody kajícníků – flagelantů atd.

         za příčinu moru pokládáno otravování studní apod.,

         ze záměrného šíření  pak podezříváni a obviňováni kacíři, čarodějníci –

         a velká pozornost se soustředila především na židovskou minoritu –

         židé (s malým písmenem – protože definováni nábožensky, nikoliv etnicky) –

         život v diaspoře v křesťanské Evropě –

         byli považováni (s využitím zákoníku Theodosia II. z 5. století)

         „za otroky a vězně římské říše“,

         nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu, zabývat se zemědělstvím

         zpravidla omezeni i v možnosti bydlení – uzavření ve vymezených ulicích a čtvrtích - ghettech,

         omezené možnosti výkonu povolání – obchod, finance, zejména lichva –

         protože křesťané nesměli oficiálně provozovat –

         tím samozřejmě židé nepostradatelní –

         důsledná segtregace od křesťanů, zákaz jiných kontaktů než obchodních

         ochrana panovníků pro židy (servi camerae),

         ovšem ze zištných důvodů, značné příjmy pro jejich pokladnu,

         časté vybírání větších hotovostí i předem a až s následným osvobozením od dávek,

         jindy panovníci sami sahali ke konfiskaci židovského majetku pod nejrůznějšími záminkami –

         potřebovali-li opět urgentně peníze

         nicméně některá panovnická nařízení či statuta život židů ulehčovala

         a poskytovala jim alespoň jakous takous ochranu –

         rakouský vévoda Fridrich II. 1244, uherský král Béla IV. po mongolském vpádu,

         u nás Statuta Judeorum Přemysla Otakara II.,

         židé byli přímými poddanými krále,

         který jim přislíbil ochranu a svobodu náboženského života

         a povoloval jim obchodovat s penězi,

         za to ovšem nuseli králi odvádět nemalou daň a poskytovat také půjčky

         řemesla a živnosti směli židé provozovat jen pro vlastní potřebu

         důraz na udržování víry, odlišností od majoritní společnosti,

         proto rigorózní náboženské předpisy a rituály,

         ale  velký význam přisuzován také vzdělání – školy

         vlny pronásledování –

         např. již během příprav první křížové výpravy – r.1096 - první velká vlna pogromů – 

         Porýní, Špýr, Mohuč, ale i Praha (Kosmas), spojeno i s násilným křtěním

         biskupové se snažili někde excesům zabránit, jinde ponechali událostem volný průběh

         naopak po 4. lateránském koncilu r.1216 se prohloubil negativní pohled církve na židy

         a vzrostla protižidovská agitace –

         včetně využívání fám o obětování křesťanské krve, hanobení hostií a krucifixů apod.,

         ve městech se na ní začaly výrazně podílet mendikantské řády

         židovské komunity byly vyháněny z Pyrenejského poloostrova,

         později i z Anglie, z Francie (1306 Filip Sličný) a německých zemí –

         část dokonce přesídlila zpět do Palestiny

         (po dobytí Jeruzaléma Saladinem tam Židé mohli obnovit svou obec)

         v Německu další pogromy na konci 13. století, zejména 1298 (Norimberk),

         v Praze pogrom už r.1290

 

         největší vlna pogromů spojena ale právě s morovou pandemií let 1348-1349 –

         dokonce předcházela příchod nákazy

         Karel IV. sehrál v záležitosti těchto pogromů velmi dvouznačnou (ne-li jednoznačnou) roli,

         právě proto, že byl v té době velmi silně zadlužen –

         úspěšné prosazení na trůn římského krále ho stála obrovské prostředky –

         mj. dlužil velké částky jednotlivým říšským feudálům,

         ale i městům, která ho předtím podpořila a nyní se dožadovala splacení dluhů

         tak např. ve Frankfurtu nad Mohanem Karel během svého pobytu ve městě naznačil,

         že by město své dluhy mohlo získat od židů

         a dal zdejší židy městu dokonce písemně do zástavy –

         5. července 1349 z města odjel, z

         anedlouho – 24. července se zde uskutečnil rozsáhlý pogrom,

         organizovaný vpodstatě městskou radou –

         teprve později byla vina za pogrom svalována na flagelanty,

         jakož byla dokonce vytvořena legenda,

         dle které celý zákrok vyprovokovali židé sami, když prý úmyslně zapálili chrám sv. Bartoloměje

         v srpnu proběhly pogromy v Mohuči a v Kolíně nad Rýnem

         5. prosince 1349 pak byl pogromem postižen Norimberk –

         také zde se na jeho vyvolání vlastně podílel Karel IV. –

         opět totiž řešil své dluhy zastavováním majetku „svých“ židů, který měl věřitelům připadnout,

         pokud by židé v Norimberce přišli o život či odtud či z celé Říše odešli“ –

         panovník takto vydal v průběhu roku 1349 celou sérii zástavních listin jednotlivým šlechticům,

         biskupovi z Bamberku, norimberskému purkrabímu –

         v listině pro braniborského markraběte Ludvíka z 27. června se doslovně říká,

         že má obdržet tři nejlepší židovské domy v Norimberku,

         wann die Juden da selbes nu nehst werden geslagen,

         tedy pokud budou zdejší židé pobiti – to již byl takřka návod!

         přitom jen o den dříve Karel IV. vybral od norimberských židů mimořádnou daň

         ve výši 1200 hřiven stříbra,

         kterou hned převedl na würzburského biskupa

         také samotné městské radě slíbil,

         že může v případě zboření židovských domů a školy na jejich místě

         zřídit dvě náměstí a vybudovat kostel

         rada si dokonce od panovníka vyžádala pro případ zásahu proti židům beztrestnost –

         a pak již mohl konečně tak dlouho očekávaný pogrom skutečně přijít!

         cf. Graus, František, Pest – Geissler – Judenmorde. Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit,

         Göttingen 1987 (2.vyd. 1988)

 

         ještě jeden hmotný doklad těchto smutných událostí –

         nález pokladu ve slezské Středě (Środa Śląska/Neumarkt) –

         v letech 1985 a 1988 během bourání neudržovaných domů středověkého původu

         v ulici v severní části historického jádra –

         ve středověku nesla  jméno Konczenstadtgasse a doloženo, že zde žila místní židovská komunita

         zejména poklad z r.1988 velmi pozoruhodný – bohužel zčásti rozchvácen,

         zlatá ženská koruna, nádherná velká spona 1, * 2

         a další šperky (náušnice, prsteny)

         zlaté mince – florény 1, * 2 -  shromážděno 39 kusů –

         všechno ražby z první poloviny 14. století –

         Florencie, Benátky, dauphinát Vienne, Čechy, Slezsko, Uhry –

         nejvíce ražeb florentských a uherských

         pražské groše – skoro 4000 ks –  ztoho 98 ks ražby Václava II., ostatní Jana Lucemburského

 

         upozornění na listinu:

         3 .09. 1348 Karel IV. zplnomocnil Jana, probošta kaple Všech svatých na Hradčanech

         (tj. pozdější biskup Jan ze Středy!),

         scholastika Jindřicha, Petra de Luna a maršálka svého dvora Hubarda Altari,

         aby zprostředkovali velkou půjčku

         28.10.1348 pak byl vystaven ve Vroclavi dokument, k

         terý židovskému bankéři jménem Muscho (Mojžíš) ze Středy

         potvrzoval právo pobytu ve Slezsku a zproštění od placení židovské daně na 3 roky

         za půjčku větší peněžní sumy panovníkovi –

         Mojžíš nejspíše získal za půjčku zástavu –

         tj. jádro šperků v pokladu –

         dle této interpretace se mohlo jednat o šperky první manželky Karla IV., Blanky z Valois,

         která měla rodinné vazby k sicilskému království (jejím přímým předkem byl Karel z Anjou) –

         odtud nejspíše dle uměleckohistorické analýzy pocházely

         Ivan Hlaváček upozornil na vazby mezi pražským dvorem a židovskými obchodníky ve Vratislavi,

         dle něho tak Środa vlastně jakýmsi druhotným depozitním místem –

         listina Václava IV. Těmovi z Koldic, vratislavskému hejtmanovi, z 8.dubna 1380:

         král povoluje za zásluhy Těmy i jeho otce, aby v domě ve Vratislavi,

         který Těma koupil od žida jménem Jakub,

         vše co nalezne, co bylo zazděno či jinak uschováno, ať jde o jakýkoliv poklad, peníze, zlato, stříbro

         či drahé kameny, má patřit bez jakéhokoliv omezení jemu a jeho potomkům! 

         žid Jakub vlastnil dle jiných dokladů dům v Židovské ulici (Judengasse) ve Vratislavi,

         již v roce 1345 pak patřil do skupiny židovských finančníků z tohoto města,

         kteří Janu Lucemburskému a markraběti Karlovi zaplatili židovský komorní plat na 4 roky dopředu,

         za což se jim dostalo jistých úlev

         obavy z pogromu ve Vratislavi - již březen 1349,

         došlo k němu nakonec 28. května 1349, kdy ve městě navíc vypukl požár,

         zabito přes 60 hlav židovských rodin a jejich další příslušníci –

         patrně tedy již předtím opatření, židé se snažili před hrozícím pogromem ukrýt cennosti –

         ať už ve Vratislavi či ve Středě a dalších městech –

         ve Středě nejsou sice o pogromu žádné zmínky,

         původní držitelé pokladů ve Středě však zahynuli ve Vratislavi či jinak,

         povědomí o ukrytí tím bylo vymazáno –

         až do náhodného objevení v 80. letech 20.století

         cf. Jerzy Pietrusiński -  Jacek  Witkowski ed.,  Klejnoty monarsze. Skarb ze Środy Śląskiej,

         Wrocław 1996

         Ivan Hlaváček,  Královský poklad ve slezské Středě, ČČH 95, 1997, s.459

         Jan Klápště, Poklad ze slezské Středy a příběhy skryté v jeho třpytu,

         Dějiny a současnost 19, 1997/6, s.34-38 

 

r.1349 – v Norimberce Karel IV. také přistoupil k uzavření prvního tzv. landfrýdu –

         zemského míru pro Franky –

         mír měl zajišťovat tzv. úřad osmi – 6 zástupců vysoké říšské šlechty a dva zástupci měst

         poté návrat do Čech

         1. listopadu korunovace Anny Falcké českou královnou 

         poté ale zpráva o smrti 14leté dcery Markéty, uherské královny

         Karel tak měl nyní jedinou dceru Kateřinu – proto snaha uspořádat nástupnickou otázku –

         do dědické posloupnosti zahrnul bratra Jana Jindřicha, což proklamoval na vánočním sněmu,

         spolu s udělením Moravy Janu Jindřichovi v léno

         v zemích Koruny české se vůbec nepočítalo s Karlovým nevlastním bratrem Václavem,

         o Lucembursku pak ustanovení pomlčela – správcem byl stále arcibiskup Balduin,

         Václav ovšem zatím nedosáhl zletilosti

         Jan Jindřich také konečně dosáhl od papeže oficiálního zrušení manželství s Markétou Maultasch –

         uzavřel nové manželství s Markétou, dcerou vévody Mikuláše II. Opavského

r.1350 – v Budyšíně další jednání s Wittelsbachy, Wettiny i dánským králem Waldemarem –

         Karel potvrdil Wittelsbachům držbu Braniborska a Dolní Lužice,

         ale i Tyroly, na něž tak česká strana definitivně rezignovala

         oni naopak stvrdili příslušnost Horní Lužice k České koruně,

         složili Karlovi hold jakožto římskému králi a posléze vrátili zadržované říšské korunovační klenoty

         v březnu říšské klenoty a relikvie slavnostně uvítány Karlem v Praze

         nejprve záměr uložit je v kostele augustiniánů-kanovníků na Novém Městě Pražském

         zasvěcen P. Marii a Karlovi Velikému - půdorys

         centrála s kupolí zaklenutou hvězdicovou žebrovou klenbou

         nakonec však klenoty uloženy na Karlštejně (viz)

         a v Praze pouze vystavovány vždy první neděli po Velikonocích –

         svátek sv. Kopí a Hřebu Páně

         ve speciální kaplí Božího těla na Dobytčím trhu

         od papeže získáno odpustkové privilegium – na 7 let a 280 dní –

         Praha se tak stala významným poutním centrem –

         dochoval se i poutní odznak ze slitiny cínu a olova –

         kříž – u něho sv. Petr jako papež a klečící císař Karel s kopím sv. Longina –

         znaky - papežský, říšská orlice a český lev

 

         konec léta – do Prahy přijel Cola di Rienzo

         římský dobrodruh, ale také humanisticky vzdělaný rétor –

         r.1347 provedl převrat v Římě a prohlásil se v návaznosti na antickou tradici tribunem lidu –

         postavila se však proti němu římská šlechta i papež, který ho obvinil z kacířství

         nakonec musel Cola z Říma uprchnout

         Karlovi se prohlásil jako jeho příbuzný – prý byl nemanželským synem Jindřicha VII. –

         a vyzval ho, aby se ujal vlády v Itálii

         Karel a jeho dvůr přijali s respektem Colovo humanistické vzdělání –

         Karel Colu přijal ke třem soukromým rozhovorům,

         k jeho politickým vizím však zůstal rezervovaný

         posléze začal vyjednávat o Colovo vydání do Avignonu 

         a fakticky ho uvěznil na hradě v Roudnici

         (vydání se realizovalo až po smrti Klimenta VI. v r.1352,

         nový papež Innocenc VI. ale Colu osvobodil a poslal do Říma,

         tam se Cola znovu zmocnil vlády,

         při dalším převratu, který zosnovala římska šlechta v čele s rodem Colonnů,

         byl však Cola di Rienzo v říjnu r.1354 zabit)

         na Colovy výzvy navázal také dopis Francesca Petrarky Karlovi –

         rovněž ho vyzýval k římské korunovační jízdě –

         Karel o ní skutečně uvažoval – svolal do Norimberka sněm, psal také do Florencie –

         papež Kliment VI. však přijal Karlovy úmysly s neskrývaným odporem

         a také vzhledem k nepříznivé politické konstelaci v severní Itálii

         Karel realisticky zatím další přípravy pozastavil

         Petrarcovi Karel odpověděl až s prodlením dopisem –

         poté se sešli na počátku Karlovy korunovační jízdy v r.1354 v Mantově osobně,

         v r.1356 byl Petrarca v Praze jako vyslanec milánských Viscontiů,

         kam ho i později Karel dopisy zval

         podzim – Karel musel rezignovat na římskou jízdu také kvůli závažnému onemocnění –

         není zcela jasné, o co se jednalo – Karel byl dlouho takřka nehybný –

         uvažovalo se o nervové obrně, dokonce o důsledcích otravy –

         jedna z verzí (florentský kronikář Matteo Villani) otravu přisuzovala dokonce královně Anně,

         která krále otrávila neúmyslně „nápojem lásky“ –

         antropologický výzkum kosterných pozůstatků – do této doby datuje těžké zranění –

         úderem na střed brady došlo k vylomení 6 předních zubů, ke zlomení kloubních výběžků čelisti,

         ale také poranění krční páteře (a snad i míchy) – není jasné jak Karel k úrazu přišel –

         uvažuje se o zranění při turnaji či lovu – prameny řádné informace neuvádějí

         v každém případě se Karel dlouho zotavoval – až do jara r.1351

r.1351-1352 – Karel začal opatrně s novým vyjednáváním ohledně římské jízdy –

         složitá vícestranná diplomatická hra –

         křížily se v ní zájmy avignonského papežství, milánských Viscontiů, Florencie a jejich spojenců

         (prostřednictvím Giovanni Boccaccia vyjednávala Florencie v Tyrolích i s Ludvíkem Braniborským) 

         Kliment VI. Karlovi vyhověl alespoň v některých záležitostech –

         olomouckým biskupem Jan Očko z Vlašimi, Karlův kancléř Jan ze Středy biskupem v Naumburgu         

         v prosinci 1352 však Kliment VI. zemřel, novým papežem rovněž Francouz – Inocenc VI.

r.1353 – ke Karlovi nový papež vcelku vstřícný – 

         Jan ze Středy, kterého Karel potřeboval mít v blízkosti, ustaven biskupem v Litomyšli

         únor – zemřela Anna Falcká

         na sjezdu ve Vídni se Karel tudíž – kromě jednání o římské jízdě –

         začal poohlížet po nové nevěstě – Anna Svídnická – 13letá, Karlovi bylo 37

         Anniny výhodné příbuzenské vazby –

         neteř Bolka II. Svídnického (její zemřelý otec Jindřich byl Bolkovým bratrem) -

         poslední ze slezských knížectví, které nebylo v lenním vztahu k České koruně

         Anninou matkou Kateřina Uherská, dcera Karla Roberta z Anjou,

         Anna tudíž také neteří uherského krále Ludvíka a spřízněna i spolským králem Kazimírem –

         Bolek II., Ludvík i Kazimír dosud bezdětní –

         Anna tak teoreticky potenciální dědičkou „východní Evropy“ –

         reálně alespoň svídnicko-javorského dědictví –

         Bolek II. se zavázal, že ho odkáže Anně a jejím potomkům

         červen – svatba, 3 týdny později Anna Svídnická v Praze korunována českou královnou

         (a v únoru 1354 v Cáchách královnou římskou) 

         v Pasově jednání s Wittelsbachy – Karel nadále spoléhal na falckou větev –

         zejména Ruprechta I., ten se po smrti bratra Rudolfa stal kurfiřtem,

         Karel od něho odkoupil velkou část Horní Falce –

         projekt tzv. České Falce začal nabývat přesnější obrysy

r.1354 – v lednu zemřel Balduin Trevírský –

         Karel jednal se 17letým a tudíž již plnoletým bratrem Václavem o jeho postavení v Lucembursku –

         v březnu mu zemi, povýšenou na vévodství, slavnostně předal

   

         Karlova péče o územní rozvoj českého státu –

         Chebsko sice stále říšskou zástavou, Karel však nechal zdvojnásobit její cenu

         (takže zpětný odkup říší by se stal velmi drahým) – zdokonalil správu –

         oporou město Cheb, naopak ministeriální šlechta zatlačována -

         hejtmanem Bohuslav ze Švamberka a po něm Boreš V. z Rýzmburka         

         další česká léna ve Vogtlandu – zejména Plavensku, byť rozhodující vliv tu měli míšenští Wettinové –

         vše opět na úkor někdejších ministeriálních rodů – fojtů z Plavna, Gery a Weidy

         Horní Lužice – tzv. Šestiměstí – včetně Žitavy –

         Karlovo prosazování tzv. žitavské cesty jako spojnici do Čech

         (později hrad Karlsfried)

         slezská knížectví –

         Karel bezprostředně držel knížectví vratislavské a polovinu knížectví hlohovského,

         v ostatních místní piastovská knížata –

         knížectví lehnické, břežské, minsterberské, olešnické, hlohovské, zaháňské, opolské,

         nemodlinské, střelecké, těšínské, kozelské, bytomské, stínavské a osvětimské

         sňatek s Annou Svídnickou posílil také Karlův vliv na toto knížectví,

         byť českým lénem dosud nebylo

         tzv. Česká Falc – v pramenech hlavně jako terra Sulzbach

         podle hradu, který byl správním centrem

         hrad Sulzbach 1, * 2 – stal se sídlem hejtmana –

         opět se  jím stal Boreš V. z Rýzmburka

         Das Böhmische Salbüchlein, úřední kniha panství,

         obsahuje vedle údajů o pozemkové držbě a dávkách, z ní odváděných, také výčet posádky na hradě –

         hejtman Boreš z Rýzmburka měl k dispozici čtyři sloužící, kuchaře s pomocníkem, číšníka,

         branného a osm strážných, 12 pěších zbrojnošů a 8 jízdních s koňmi

         držby Karla IV. však nebyly pouze v Horní (České) Falci,

         odkud se táhly až k Norimberku,

         ale i dále na západ v říši až po Frankfurt nad Mohanem

         před Norimberkem, který měl jako místo konání říšských sněmů obzvláštní důležitost,

         vybudoval Karel IV. svou rezidenci na hradě Lauf - půdorys hradu    

         již reliéf se sv. Václavem na hradní bráně ozřejmoval,

         že Karel se tu prezentoval jako panovník České koruny –

         tomuto záměru pak odpovídala především výzdoba audienčního sálu v patře,

         jehož stěny pokrývalo 113 erbovních znaků –

        rozvržení výzdobypohled na jednu ze stěn

        znak království – český korunovaný dvouocasý lev –

        byl umístěn na svorníku křížové klenby sálu

        zastoupeny byly dále znaky všech zemí České koruny:

        moravské markrabství,

        opavské vévodství,

        markrabství budyšínské,

        souhrnným znakem slezská knížectví (a samostatně knížata opolská a kníže svídnický),

        hrabství Sulzbach, purkrabství Leuchtenberg a Magdeburg,

        dále jsou tu znaky pražského arcibiskupství

        a biskupství olomouckého, litomyšlského a vratislavského,

        znaky měst Praha, Kutná Hora a Vratislav,

        posléze pak 97 znaků panských a rytířských rodů, převážně českých a moravských,

        ale i  z některých lenních území ve Vogtlandu či Slezsku

        (páni z Plavna, z Hakebornu, z Pogorzeli, z Krzenowic/Kranwicz, z Ziegelheimu) –

        výčet českých panských rodů je patrně téměř úplný

        (např. Ronovci jsou pouze souhrnně, bez rozlišení rodových větví),

        rody nižší šlechty jsou zastoupeny jen výběrově –

        pokud jejich příslušníci zastávali nějaký úřad apod.

        výběr několika českých panských znaků

        proces připojení Horní Falce k České koruně měla završit inkorporační listina,

        kterou Karel vydal v Římě v den císařské korunovace – 5. dubna 1355 –

        trochu jsme tedy předběhli

 

r.1354 – konec léta – vrcholí Karlov přípravy k římské jízdě –

        správou říše pověřil falckraběte Ruprechta

        28. září – na svátek sv. Václava – výjezd z hradu Sulzbach – asi 300 jezdců –

        v doprovodu několik říšských knížat,

        slezská knížata – Vladislav Těšínský a Boleslav Kozelsko-Bytomský,

        biskup Jan ze Středy,

        z českých pánů Zbyněk z Hazmburka ad.

        již 14. října Udine –

       akvilejský patriarcha Mikuláš, Karlův nevlastní bratr (nemanželský syn Jana Lucemburského)

       listopad-prosinec – u Gonzagů v Mantově – zde setkání s Petrarcou

       smrt milánského arcibiskupa Giovanni Viscontiho Karlovi poněkud ulehčila další postup –

       Karel dokonce poslal do Čech pro královnu Annu,

       která přijela v doprovodu arcibiskupa Arnošta z Pardubic

       Karel do Milána – přijat mladými Viscntii (synovci zesnulého arcibiskupa)

r.1355 – 6.ledna na svátek Tří králů v chrámu Sant´ Ambrogio korunovace lombardským králem

       (přesně 44 let po svém dědovi Jindřichovi VII.)

       cestou Karel horlivě shromažďoval ostatky světců

       (získával je někdy i dosti nevybíravým nátlakem)

        již 18. ledna v Pise – opět reminiscence na děda Jindřicha VII., který v dómu pohřben

        návštěva Luccy a hradu Montecarlo – s královnou Annou, která sem dojela

        pobyt v Toskánsku i další průběh římské korunovační cesty

        popsali zejména Giovanni Sercambi, kronikář z Luccy  -

        vyobrazení trůnícího Karla IV.,

        florentský kronikář Matteo Villani,

        ale i svatovítský kanovník a Karlův kronikář Beneš Krabice z Wetmile

        v Pise Karel setrval až do 22. března –

        vyčkával na zprávy poselstva, které poslal k papeži do Avignonu,

        a vedl další jednání – s Florencií, Sienou, anglickým poselstvem

        pak již rychle k Římu – blížily se Velikonoce

        2. dubna – na Zelený čtvrtek – před branami Říma, kam směřovalo také množství poutníků

        také Karel, který se již kdysi Klimentovi VI. zavázal, že v Římě o korunovaci pobude jediný den,

        do města vstoupil anonymně

        (ve skutečnosti s vědomím kardinála Pierra de Colombiers, který měl provést korunovaci)

        Velký pátek -  od půlnoci Karel vykonal v Římě pouť –

        navštívil postupně chrámy San Pietro, San Paolo fuori le Mura, San Giovanni di Laterano,

        Santa Maria Maggiore,

        4. dubna – na Bílou sobotu – již po půlnoci pokračoval do chrámu Santa Prassede,

        kde si také trochu odpočinul, před rozedněním přišel do kláštera San Silvestro in Capite

        a odtud se vrátil do baziliky San Pietro,

        v papežském paláci pojedl a znovu odpočíval,

        teprve odpoledne se dal oficiálně poznat a přijal zástupce římského senátu

        5. dubna – na Velikonoční neděli – brzy ráno se vrátil do ležení před hradbami,

        poté slavnostní vjezd do Říma

        branou u Andělského hradu –

        Karla doprovázela početná družina říšských a slezských knížat a také královna Anna

        před bazilikou San Pietro sestoupil z koně a byl přivítán kardinálem Pierrem de Colombiers –

        pak vlastní císařská korunovace

        po korunovaci Karel odjel přes tiberský most do Lateránu, kde hostina,

        pasoval prý 1500 mladíků na rytíře

        již večer však opět za hradbami Říma v bazilice San Lorenzo fuori le Mura,

        kde zůstal příští den – na Velikonoční pondělí,

        pak navštívil ještě Tivoli a poté již rychle spěchal zpět –

        pobyl krátce v Sieně,

        poté znovu v Pise, kde již rozpustil velkou část svého korunovačního doprovodu –

        tady ale došlo k incidentu –

        v noci z 19. na 20.května propukl požár v radnici, kde byl císař ubytován,

        když Karel s Annou nakvap hořící dům opustili, zaútočil na něho spiklenci poštvaný dav

        a musel se sám bránit mečem, dokud nezasáhla na pomoc další část jeho družiny –

        poté povstání potlačeno a přísné vyšetřování –

        7 obviněných popraveno – 3 z nich z rodu Gambacorta, který předtím Karla podporoval

        památkou na Karlovu římskou cestu patrně

        i nástěnné malby na hradě Avio jižně od Tridentu –

        z doby po polovině 14. století a vyobrazeno zde české vojsko

        Karel IV. patrně na hradě rodu Castelbranco, který patřil k jeho straníkům, dokonce i pobýval

        již počátkem července císař zpět v říši v Norimberku

        Petrarca, ani florentský Matteo Villani se netajili zklamáním –

        ten napsal, že císař se vrátil do Němec

        ...s  korunou, kterou získal bez úderu meče, s plným měšcem, který do Itálie přinesl prázdný,

        s nevalnou slávou mužných činů a s hanebným ponížením císařského majestátu.

        Karel neměl rozhodně v úmyslu naplnit tužby italských humanistů z řad ghibellinů

        a obnovit slávu římského imperia,

        byl si vědom nereálnosti takových projektů,

        které by ho zapletly do vyčerpávajících a nikdy nekončících konfliktů

        mezi italskými městskými komunami navzájem,

        resp. i uvnitř nich mezi řadou navzájem řevnivých rodových uskupení –

        císařský titul potřeboval pro vládu v říši severně od Alp – tady měl svou politickou váhu  -

        pečeť Karla IV. jako římského císaře a českého krále z r.1355

        příznačné je, že v Římě při korunovaci mu na srdci nejvíce ležela právě inkorporační listina

        pro české državy v Horní Falci!

        Norimberk – založení kostela ke cti P. Marie – Frauenkirche 1, * 2

        na ploše, uvolněné po pogromu na židovské obyvatelstvo

        výzdoba chrámu – Karel jí dal opět ideový program -

        znaky říše, kurfiřtů, Říma a Norimberka, ale také postavy českých světců – sv. Václava a Ludmily!

       ve štítu průčelí pak orloj – součástí hodinového stroje také figury sedmi kurfiřtů, skládajících hold

       trůnícímu císaři Karlovi – tento soubor ovšem pochází až z počátku 16. století –

       zato na náměstí před chrámem honosně zdobená studna – Schöner Brunnen – po r.1370 –

       mezi plastikami biblických proroků a králů také vyobrazení císaře Karla IV.

 

       koupě strategicky důležitého hradu Donaustauf u Řezna od zadluženého řezenského biskupa –

       vyvolalo však řadu protestů a dlouhodobý konflikt s bavorskými Wittelsbachy

      

       v srpnu návrat do Čech

       a nyní snaha o uspořádání poměrů v českých zemích

       zjednání pořádku – exemplárně oběšením potrestán loupeživý rytíř Jan Pancíř ze Žampachu

       panovníkův pokus o vyhlášení zemského zákoníku – Maiestas Carolina –

       jeho příprava jistě dlouhodobější záležitostí –

       snad Karel zamýšlel již za své nemoci a rekonvalescence v letech 1350-51 –

       nyní se však definitivně ukázalo, že navrhovaný zákoník je pro odpor šlechtické obce neprůchodný -   

       6. října Karel proto zákoník odvolal, ovšem se zdůvodněním, že prý shořel a ztratil se –

       odvolací diplom

       ve skutečnosti dokument dále existovala a obsah zákoníku byl znám,

       neboť byl opisován a vznikl i český překlad –

       celkem 109 článků – velká pozornost věnována tzv. korunnímu zboží –

       jeho zcizování chtěl panovník bránit –

       ustavením o neprodejnosti a nezastavitelnosti vyjmenovaných královských měst a hradů,

       jiné směly být dočasně zastaveny 

       dále ustanovení o hospodaření v královských lesích, o uplatňování regálů –

       např. odúmrti nebo židovského práva

       ustanovení o královnách-vdovách a jejich obvěnění –

       nesměly se provdat za šlechtice pod sankcí ztráty obvěnění

       dále panovník prosazoval krajské zřízení a úřad popravců, zajišťujících zemský mír

       zemské úřady neměly být dědičné, nesměly se prodávat a zastavovat,

       zároveň podmínka, že nejvyšší komorník a sudí musí pocházet

       výhradně z domácích panských rodů

       soudní praxe – zákaz ordálů a zákaz mrzačících trestů pro poddané

       (vypichování očí, řezání nosů, sekání končetin)

 

       Karel vydal i nové nástupnické ustanovení – stále neměl syna,

       proto do nástupnického pořádku zahrnul bratra Jana Jindřicha a jeho mužské potomky

       (Jan Jindřich už měl syna Jošta, Jan Soběslav se narodil zanedlouho)

      

       další důležitý doklad – 9. října –

       císařská inkorporace slezských knížectví, Budyšínska a Zhořelecka k České koruně - mapa

      

       krátký pobyt na Karlštejně – otázka uložení říšských klenotů a četných relikvií –

       padlo asi definitivní rozhodnutí,

       jak hrad uspořádat

 

       sněm v Norimberce – 25. listopadu – svátek sv. Kateřiny Alexandrijské –

       opět Karlova oblíbená světice

       (viz jeho mladistvé vítězství u San Felice) –

       další doklad toho, že Karel  přikládal symbolickým datům obrovskou důležitost

       a plánoval, bylo-li to možné, podle nich své akce!  

       Karel získal nejprve po jednáních od kurfiřtů schvalovací listy

       k nedávno provedeným císařským inkorporacím ve prospěch České koruny

       dále rozhodnutí kvůli držení kurfiřtských hlasů

       o tři světské hlasy spory – saský hlas Rudolf I., falcký hlas Ruprecht I. starší –

       oba Karlovými věrnými spojenci,

       braniborský hlas – mladší z wittelbašských bratří Ludvík Říman,

       ale brzy si vynutil zpět Ludvík Bavorsko-Braniborský

r.1356 – 10. ledna vyhlášen slavnostně dlouho dohadovaný říšský zákoník –

       tzv. Zlatá bula – podle způsobu zpečetění –

       krátký úvod a následující ustanovení –

       volba římského krále vždy ve Frankfurtu,

       kurfiřti měli být při cestě k volbě chráněni, smělo je doprovázet po 200 jezdcích, jen 50 ozbrojených

       volba prostou většinou hlasů

       o papežské aprobaci se mlčí

       Česká koruna – volitelnost panovníka obyvateli království v případě vymření dynastie – výjimka –

       jinak na všechny ostatní země v říši se vztahovalo právo odúmrti –

       římský císař či král  s nimi mohl  jakožto s říšskými lény naložit po vymření dynastie dle své vůle

       Česká koruna měla také soudní svrchovanost –

       čili nebylo se možné odvolávat k římskému panovníkovi

       dále ustanovení o zemském míru

       naopak nebylo možné prosadit jednotná celní a měnová pravidla –

      

       poté Karel vedl v Rábu diplomatická jednání s uherským králem Ludvíkem

       v dubnu v Praze pak s polským králem Kazimírem  

       v červenci ve Vídni s Albrechtem II. Habsburským –

       Habsburkové poněkud rozladěni Zlatou bulou –

       doufali, že budou přibráni mezi kurfiřty – Karel je ale uchlácholil –

       příslib sňatku dcery Kateřiny s mladým Rudolfem IV. Habsburským

       v Praze na Karla čekal jako milánský vyslanec Francesco Petrarca

       domácí konflikt – odboj pánů z Rožmberka a Hradce –

       příčinou Karlův plán na výstavbu královského hradu Karlshaus nedaleko Hluboké

       (území Karel získal po jiném Vítkovci, zemřelém Vilémovi z Landštejna)

       markrabě Jan Jindřich oblehl Telč –

       boje však netrvaly dlouho a bylo dosaženo jejich ukončení smírem –

       Karel ponechal Rožmberkům veškerý majetek

       a hranice mezi jejich a královskými statky nechal následně vyměřit a označit,

       Jindřich z Hradce musel ovšem po dobytí Telče na dva roky do vyhnanství

       (mohl se ale vrátit dříve a nebyl postižen na majetku)

      

        Mety – další říšský sněm –

        Karel chtěl upravit poměry ve frankofonních částech říše,

        kde zesílil vliv francouzských králů

        (ovládli fakticky dauphinát Vienne a burgundské hrabství Franché-Comté),

        sílil také jejich tlak na Lotrinsko a na Provence,

        kde vládli neapolští Anjouovci (královna Johana)

        Karel chtěl také dosáhnout smíru mezi Anglií a Francií

        francouzský král Jan II. Dobrý odmítl Karlem nabízenou smlouvu

        (znamenala uznání svrchovanosti říše nad výše jmenovanými územími),

        anglický král Eduard III. se chystal vylodit v Calais

        září – bitva u Maupertuis u Poitiers –

        král Jan II. Angličany zajat, utekl jen dauphin Karel

        prosinec – sněm v Metách konečně začal

        ceremoniální spory – o právo nést meč před císařem –

        v duchu Zlaté buly saský vévoda Rudolf,

        ale právo si nárokoval i Václav Lucemburský –

        Karel se rozhodnutí vyhnul

        slavnostní udělení dauphinátu Vienne v léno dauphinovi Karlovi –

        císař tak obnovi svrchovanost nad tímto územím

        a vyhlásil ji i pro Franche-Comté a Lotrinsko

        od dauphina Karla císař obdržel dary –

        dva trny z Kristovy koruny (viz Karlštejn)

        doplnění Zlaté buly o další ustanovení –

        kurfiřtům německého mateřského jazyka bylo doporučeno,

        aby své syny nechali od 7 let učit též latinsky, italsky a „slovansky“, tj. česky!

r.1357 – v lednu Karel z Met do Cách a Maastrichtu –

        pomoci bratru Václavovi v brabantských záležitostech –

        nakonec dosaženo dohody,

        na jejímž základě Václav Lucemburský s manželkou Janou Brabantskou

        získali Limbursko a alespoň východní část Brabantska s Bruselem

        v březnu zpět do Čech – založení karlštejnské kapituly 

        po zbytek roku se věnoval hlavně českým a lužickým záležitostem,

        ale také sporům o hrad Donaustauf, kterého se nakonec musel vzdát

r.1358 – Karlova nařízení na podporu vinic

        Anně Svídnické se narodilo první dítě –

        dcera Eliška (potenciální dědička svídnického knížectví)

        v Praze jednání s Wettiny

        vzápětí vypuká válka ve Vogtlandu – s fojtem Jindřichem III. Reussem z Plavna –

        impulz ve znovuobjevení listin Fridricha II. Štaufského z r.1212,

        jimiž Přemyslu Otakarovi I. přislíbena držba několika míst v říši

        (Donín, Schwarzburg, Reichenbach a Mylau ve Vogtlandu a hrad Floβ v Horní Falci)

        tím se cítil nyní plavenský fojt ohrožen a zahájil odboj –

        Karlovo vojenské tažení proti němu –

        výsledkem poddání se plavenských fojtů a přijetí lenních závazků na své držby –

        část tak získal Karel, část míšeňští Wettinové

        Karel i při nezbytnosti respektovat wettinské zájmy

        si tak vytvořil ve Vogtlandu, Plíseňsku a Durynsku postupně celou síť držeb –

        mapa

        na rezidenci postupně přestavěn hrad Mylau

        opět se zde lze setkat se symboly české státnosti,

        také zdejší farní kostel byl zasvěcen sv.Václavovi

        v létě zemřel Albrecht II. Habsburský,

        jeho syn Rudolf IV., od dětských let manžel Karlovy dcery Kateřiny –

        velmi ambiciózní –

        Karel mu vedle rakouských zemí a jihoněmeckých habsburských držav na horním Rýně

        udělil říšské fojtství v Alsasku a také ve Švábsku

         Rudolf se však pomocí listinných falz, zhotovených jeho kancléřem, domáhal ještě vyššího postavení –

         jednalo se o 5 listin, vycházejících z privilegií římských císařů Caesara a Nerona!

         a konfirmovaných údajně císařem Jindřichem IV. –

         Rudolf si začal dělat nároky na titul lombardského krále a arcivévody císařského paláce –

         své fojtské hodnosti ve Švábsku a Alsasku Rudolf „povýšil“

         a tituloval se jako švábský a alsaský vévoda –

         Karla Rudolf žádal o konfirmaci uvedených listinných falz –

         (Karel se odkázal na stanovisko kurfiřtů a odborné posouzení listin - požádán Francesco Petrarca!)

         a začal proti Karlovi vytvářet politickou alianci s bavorskými Wittelsbachy a uherským králem

r.1359 – Karel zbavil Rudolfa švábského a alsaského fojtství – až

r.1360 – v květnu na schůzce v Trnavě došlo prostřednictvím uherského krále Ludvíka

         k uzavření smíru mezi Karlem a Rudolfem –

         Karel pak znovu udělil Rudolfovi a jeho bratřím v léno rakouské země

         odboj však pokračoval

         Karel zasáhl nejprve Rudolfovy spojence – hrabata z Württembergu –

         vojenská výprava – nápadné, že prakticky výhradně s českým kontingentem

         hrabata se poddala

         v září donucen k poddání se i Rudolf IV. Habsburský,

         vzdal se neoprávněných titulů a musel výslovně rezignovat také na nároky na český trůn,

         pokud by Karel a Jan Jindřich neměli mužské potomky

         (Jan Jindřich už ovšem měl tři syny!)

         v listopadu pak Karel oficiálně odmítl platnost Rudolfových listinných falz

         Rudolf ovšem i později neoprávněné tituly používal

r.1361 – 26. února –

         Karel se konečně dočkal narození mužského dědice

         (syn Anny Falcké Václav byl naživu jen rok) –

         nyní se Anně Svídnické na hradě v Norimberku narodil syn,

         který opět dostal jméno Václav –

         ilustrace – Narození syna v rukopisu rytířského románu Willehalm

         šťastný Karel oznámil obyvatelům České koruny narození syna veřejným listem,

         štědře obdarováno město Norimberk a do Cách kostelu posláno zlato o váze novorozence

         v dubnu v Norimberce velkolepý dvorský sjezd

         11. dubna – slavnostní křest Václava v chrámu sv. Sebalda – provedl Arnošt z Pardubic

         v této době také patrně dokončena výzdoba na hradě Lauf (viz výše), kde Karel také pobýval

         v květnu Karel s rodinou do Čech, ale již

         v září – zpět do říše – v Norimberku –

         zemřel Ludvík Hornobavorsko-Braniborský,

         ale jeho syn Menhart Tyrolský (z manželství s Markétou Maultasch) -

         navázal úzké spojenectví s Rudolfem IV. Habsburským –

         stále nebezpečnější aliance protivníků –

         Rudolf, Menhart, uherský král Ludvík a polský král Kazimír

r.1362 – léto – válka na obzoru – polské a uherské vojsko u Trnavy,

         Karel s vojskem u Uherského Brodu

         do toho smutná zpráva –

         11. července zemřela při porodu i s dítětem císařovna Anna Svídnická

         Karel uzavřel s uherským a polským králem příměří

         poté v Čechách, v říši a také v Lucembursku

r.1363 – v lednu další překvapivá smrt – Menhart Hornobavorsko-Tyrolský – 20 letý

         Tyroly měly připadnout jeho wittelbašským strýcům Ludvíkovi Římanovi a Otovi,

         ale Markéta Maultasch, znovu provdaná za Albrechta III. Habsburského –

         Tyroly přenechala Habsburkům

         Horní Bavorsko pak obsadil další Wittelsbach Štěpán II. Dolnobavorský 

         sjezd v Norimberku – Karel IV. na straně Ludvíka Římana a Oty Braniborských –

         tím si je připoutal – uzavřeny dědické smlouvy –

         v případě bezdětné smrti Ludvíka i Oty (oba zatím bez potomků) –

         Braniborsko mělo připadnout Václavovi IV. – i s kurfiřtským hlasem

         léto – Karel IV. do Braniborska,

         aby tam braniborská šlechta a města složili jakožto případnému dědici lenní hold malému Václavovi IV.

         (zastupoval ho Bolek II. Svídnický)

         Karel také rozjednal koupi Dolní Lužice –

         Ludvíkovi Římanovi a Otovi měl zaplatit 21 000 hřiven ryzího stříbra a 10 000 kop pražských grošů

         (na koupi se podílel i Bolek II.,  jemuž měla náležet až do jeho smrti) –

         Ludvík Říman zemřel r.1365, Ota Braniborský na Dolní Lužici rezignoval počátkem r.1368

         a po smrti Bolka II. v létě téhož roku Karel IV. konečně Dolní Lužici plně převzal

         Karel se zájmem o Dolní Lužici a Braniborsko politicky začal výrazně orientovat na sever –

         příprava čtvrtého sňatku – 16letá Alžběta Pomořanská –

         dcera pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra -

         Karel tedy chtěl sňatkem dosáhnout také zlepšení vztahů s polským a uherským králem –

         smíru s Budínem měl napomoci také nuncius nového papeže Urbana V.

         v květnu jednání v Uherském Hradišti –

         Karel s početným doprovodem –

         Ludvík Uherský

         a Rudolf Habsburský –

         dosaženo míru – Rudolf získal Tyroly,

         Ludvík Uherský volnou ruku v severní Itálii – pro boj s MIlánem

         poté 21. května v Krakově – sňatek Karla IV. s Alžbětou Pomořanskou

         v červnu pár do Prahy – na svátek sv. Víta – 15.6. –

         korunovace Václava IV. českým králem –

         2letý chlapec – což vyvolalo kritické reakce (známá relace o tom, jak Václav zesral oltář)

         18. června pak korunovace Alžběty Pomořanské českou královnou

         ve druhé polovině roku Karel v Praze –

         řada diplomatických jednání - kardinál Pietro Corsini –

         Karel IV. mj. dal založit univerzitu ve Florencii

         koncem roku v Praze dánský král Waldemar IV.

         mír s Habsburky měl zajistit i nový sňatek vdovce Jana Jindřicha –

         moravský markrabě se oženil s Markétou,

         sestrou Rudolfa IV. Habsburského a vdovou po Menhartovi Tyrolském

r.1364 – únor – v Brně vyhlášen konečný mír

         mezi Ludvíkem Uherským, Rudolfem Habsburským a Karlem IV. –

         vyhlášeny také vzájemné dědické úmluvy

         ty musela ovšem schválit také česká šlechta,

         protože se tím vzdávala práva volby v případě vyhasnutí dynastie

         Velikonoce – jednání v Pirně –

         výkup Dolní Lužice od Branibor a souhlas Wettinů s touto transakcí

         (měli zatím Dolní Lužici v zástavě)

         zemřel arcibiskup Arnošt z Pardubic

         vynikající osobnost, spolehlivý diplomat a rádce císaře –

         jeho kulturní působení – votivní deskový obraz – Madona Kladská

         iluminované rukopisy – Orationale Arnesti (modlitební knihy) – iniciála s Arnoštovým vyobrazením

         a iniciála s Madonou, Graduál – opět vyobrazení arcibiskupa v iniciále

         

         pražským arcibiskupem se stal Jan Očko z Vlašimi,

         rovněž osvědčený Karlův spolupracovník –

         původem z bohaté měšťanské rodiny,

         bratr Pavel Karlovým finančníkem, koupí hradu Jenštejna se nobilitizoval,

         jeho syn Jan se stal později rovněž pražským arcibiskupem,

         dcera se provdala za příslušníka pražského patricijského rodu Olbramoviců,

         rovněž nobilitizovaného koupí Škvorce,

         jejich syn Olbram ze Škvorce pak ještě za Václava IV. také pražským arcibiskupem! –

         pražskými arcibiskupy tedy příslušníci tří generací rodu –

         Pavel z Jenštejna bratrem, otcem i dědem arcibiskupa!

      

         do Olomouce se posunul na místo biskupa Jan ze Středy,

         vynikající humanista a rovněž Karlův dvořan –

         jeho portrét se dochoval v iluminované iniciále v Misálu,

         ještě proslulejším rukopisem, který dal Jan ze Středy pořídit, je Liber Viaticus (cestovní brevíř) -   

         iluminace špičkové úrovně – iluminace se scénou Zvěstování v iniciále -  nádherné i bordury,

         iniciála s Narozením Páně – dole v borduře Zvěstování pastýřům,

         iniciála s Klaněním tří králů, detail bordury s lovčím a podkoním a ještě iniciála se sv. Václavem

 

         v Litomyšli pak biskupem Albrecht ze Šternberka –

         ve svém Pontifikálu vyobrazen v iniciále jednou jako světící biskup,

         podruhé v iniciále s Kristem, ukazujícím rány, jemuž se koří společně s císařem Karlem IV.

 

         papež Urban V. při potvrzování biskupů vůči Karlovi velmi vstřícný –

         chtěl ho získat pro myšlenku křížové výpravy do Svaté země –

         propagátorem kyperský král Petr z Lusignanu, který přijel za Karlem do Prahy a na Karlštejn,

         s ním i někdejší sekretář Jana Lucemburského, Guillaume de Machaut –

         zanechal zevrubný popis o Petrově pobytu v Čechách

r.1365 – ve znamení několika závažných úmrtí – Rudolf IV. Habsburský a Wittelbach Ludvík Říman

         Karel IV. na cestě k papeži do Avignonu – popis zanechal kronikář Neplach

         v červnu zde papežem okázale přijat

         v červenci v Arles – korunovace arelatským (burgundským) králem –

         katedrále Saint-Trophime

         naposledy před ním Frdirich I. Barbarossa v r.1178

         Karel dal udělil souhlas k založení dalších dvou univerzit – v Orange a v Ženevě

         (celkem jich za svého života nechal zřídit včetně Prahy 7)

         ze Sv. Mořice si Karel přivezl ostatky burgundského krále sv. Zikmunda –

         zařadil ho dokonce mezi české zemské patrony a nakonec tak dal pojmenovat i jednoho ze synů

r.1366 - další Karlovy sňatkové plány – ovdovělou dceru Kateřinu dal Otovi V. Braniborskému

         místo předtím slibované Elišky, teprve 8 leté –  

         tu provdal za Albrechta III. Habsburského

         Alžběta Pomořanská pak porodila Karlovi další dceru Annu

r.1367 – papež Urban V. se rozhodl přesídlit do Říma,

         nejprve s podporou milánského Bernaba Viscontiho,

         s nímž se ale brzy rozkmotřil –

         k cestě do Říma pak vyzýval Karla IV.

         ten měl mezitím problémy v říši –

         podpora expanzních zájmů bratra Václava Lucemburského,

         kterého pak před svou římskou cestou jmenoval dokonce říšským vikářem,

         vyvolala odpor porýnských duchovních kurfiřtů i rýnského falckraběte Ruprechta I. –

         vznikl porýnský svaz, který – ačkoliv to nedeklaroval – byl namířen proti Karlovi

r.1368 – Karel dosáhl v říši úspěchů uzavřením landfrýdů ve Francích

         (rozhodcem zde Boreš V. z Rýzmburka)

         a pak i na středním Rýnu

         v únoru narozeného syna Zikmunda nechal Karel hned zasnoubit s Kateřinou,

         3letou dcerou norimberského purkrabího Fridricha z Hohenzollern

         2. dubna na Květnou neděli Karel IV. zahájil svou druhou římskou jízdu –

         velmi reprezentativní doprovod –

         z Čech chyběl z významnějších osob

         jen arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, pověřený správou České koruny

         po příjezdu do Udine se ke karlovi dostavilo milánské poselstvo –

         Bernabo Visconti nabízel, že se císaři poddá, byl však odmítnut (byl v papežské klatbě)

         Karel pak do Mantovy –

         protože vojenské operace proti Viscontiům úspěšné nebyly, vedena jednání o mír -

         dojednán v srpnu v Modeně

         Karel pak do Toskánska do Pisy a Luccy,

         odtud do Viterba, kde se setkal s papežem Urbanem V.

         19. října Karel dorazil do Říma,

         o dva dny později zde vítal papeže – šel pěšky a vedl za uzdu papežova koně

         1. listopadu – v bazilice sv. Petra korunována Alžběta Pomořanská císařovnou

         v Římě Karel IV. založil hospic pro české poutníky

         zpáteční cesta opět s obtížemi – v Sieně povstání, při kterém Karla zachránila jeho výřečnost v italštině –

         přesvědčil rozvášněný dav o svých dobrých úmyslech!

         město pak muselo zaplatit císaři značnou pokutu

r.1369 – únor – dojednán definitivní mír s Bernabo Viscontim,

         duben - Pisa – také zde povstání –

         Karel ho využil a dosáhl pak formou sankce vůči Pise

         osvobození své oblíbené Luccy z pisánského područí

         červen – Karel Luccu prolásil říšským městem a založil zde univerzitu

         Lucca - mozaika na západním štítu chrámu San Frediano

         patrně inspirace k mozaice Zlaté brány katedrály sv. Víta na Pražském hradě

         privilegia nebyla ovšem zdarma –

         město neslo náklady císařova pobytu a ještě muselo složit 100 000 zlatých!

         červenec – Karel IV. odjíždí zpět za Alpy

         z jeho uspořádání ítalských poměrů nezůstalo mnoho –

         vypukla znovu válka mezi milánskými Viscontii a Florencií

         Urban V. již po 3 letech opustil Řím a vrátil se do Avignonu

         v srpnu do Prahy císařovna Alžběta Pomořanská

         protože mezitím již v červenci 1368 zemřel Bolek II. Svídnický,

         nyní Karel potřeboval uspořádat záležitosti jeho dědictví

         říjen  - Svídnice –

         Eliška, manželka Albrechta III. Habsburského,

         se vzdala všech nároků na dědictví po matce Anně Svídnické a přenesla je na bratra Václava IV.,

         který další listinou vyhlásil, že pokud by zemřel, dědictví připadne otci Karlovi,

         poté zástupci svídnického knížectví (šlechta)

         složili se souhlasem Anežky, vdovy po Bolkovi II.

         (byla jen dočasnou držitelkou knížectví do své smrti),

         lenní hold Václavovi IV. i Karlovi jakožto českým králům

         mezitím došlo k obnovení proticísařské koalice –

         polský král Kazimír, uherský král Ludvík

         a bavorští a dokonce i falčtí Wittelsbachové –

         definitivním uznáním práva na Tyroly pro Habsburky získáni i tito

r.1370 – Karel IV. vydal v Praze inkorporační listinu pro Dolní Lužici –

          musel však vyrovnat řadu z toho pramenících finančních závazků –

          vypsal bez souhlasu zemského sněmu obecnou berni –

          dolehla zejména na královská města v českých zemích a na hornolužické Šestiměstí

          Karlovy aktivity v Horní Lužici –

          vybudování hradu Karsfried k ochraně žitavské cesty –

          dochované relikty cesty a situace u hradu Karlsfried,

          kde ponechán průjezd jen v těsné blízkosti hradu - zde se vybíralo clo,

          ostatní úvozy přehrazeny zemním valem, aby se jimi nedalo objíždět a celnici vyhnout

          budování Karlova rezidenčního hradu na Ojbíněcísařská oratoř – kaple sv. Václava

          zároveň zde založen klášter nové celestýnské řehole – pohled do chóru konventního chrámu

          

           nyní se dostalo do Karlova zorného pole především Braniborsko –

           březen - nejprve si Karel koupí Fürstenbergu nad Odrou zajistil důležitý strategický bod

           na severní hranici Dolní Lužice

           léto – Alžběta Pomořanská porodila dalšího syna – Jana

           podzim – zemřel polský král Kazimír Veliký –

           na základě dohod nyní polským králem uherský král Ludvík

           prosinec – zemřel papež Urban V.,

           jeho nástupcem Řehoř XI., synovec někdejšího Klimenta VI. –

           ke Karlovi zaujímal přátelský vztah

r.1371 -  vzrůst napětí mezi Karlem a markrabětem Otou Braniborským –

           ten pozval svého wittelbašského příbuzného Fridricha Dolnobavorského

           a v rozporu s předchozími dědickými úmluvami s Karlem a Václavem IV.

           žádal představitele Braniborska, aby Fridrichovi složili lenní slib jakožto budoucímu panovníkovi

           červenec – konflikt přerostl ve válku –

           Karel táhl s vojskem do Braniborska

           Ludvík Uherský jako wittelbašský spojenec naopak vpadl na Moravu

           a bavorští Wittelsbachové zaútočili na Horní Falc

           Karel v této situaci uzavřel s Otou Braniborským dvouleté příměří

           pozici Ludvíka Uherského výrazně oslabil postup Turků na Balkáně až k uherským hranicím

           přijal proto Karlovu nabídku k dohodě –

           proponován budoucí sňatek mezi Karlovým druhým synem Zikmundem

           a nově narozenou Ludvíkovou dcerou Marií –

r.1372 - jednání úspěšně dovršena

           další problém –

           Václav Lucemburský prohrál bitvu s vévodou Vilémem Jülišským a byl zajat –

           Karel ho vykoupil na účet brabantských stavů a učinil řadu ústupků porýnským kurfiřtům –

           zjevně začal pomýšlet na přípravu volby Václava IV. římským králem

           červen – Václav Lucemburský propuštěn a s vévodou Vilémem Lucemburkové uzavřeli mír

           říjen – nová schůzka mezi Ludvíkem, králem uherským a polským a Wittelsbachy na straně jedné

           a Karlem na straně druhé

           Ludvík se nechtěl vzdát spojenectví s Wittelsbachy –

           Karel k nátlaku na něho využil i papeže – s poukazem na turecké nebezpečí

           papeže Karel žádal dokonce o souhlas s útokem na Otu Braniborského

           listopad – Karel však nejprve musel zpět na svou stranu získat Wettiny – schůzka v Pirně –

r.1373 - císař zasnoubil Fridrichovi Míšeňskému dceru Annu –

           zástavou, pokud by k sňatku nedošlo do 10 let, měla být města Most a Louny –

           k čemuž za Václava IV. pak skutečně došlo,

           protože Anna se mezitím vdala za anglického krále Richarda II.

           na jaře – Karel začal tažení do Braniborska –

           Wittelsbachům nepomohl ani pokus Štěpána Dolnobavorského vpadnout znovu do Horní Falce

           srpen - Ota Braniborský a jím určený nástupce Fridrich donuceni žádat o mír

           dojednány podmínky odstoupení Braniborska Lucemburkům –

           Karel byl ochoten zaplatit obrovskou částku 500 000 zlatých –

           z toho 100 000 bylo zastaveno v Horní Falci,

           dalších 21 000 zlatých bylo odečteno za postoupení hradu Donaustauf,

           další peníze měly být spláceny formou  renty 3000 kop pražských grošů ročně,

           dalších 100 000 zlatých představovaly různé zástavy v říši,

           200 000 zlatých mělo být zaplaceno hotově do dvou let  -

           část pokryl moravský markrabě Jan Jindřich,

           na zhruba 100 000 zlatých vypsal Karel mimořádnou berni v českých zemích

           Otovi měl až do smrti zůstat braniborský kurfiřtský hlas –

           ačkoliv to odporovalo Karlově Zlaté bule, dle níž nebylo možné odtrhnout hlas od držení země

           ještě koncem srpna – Karlovi a Václavovi IV. složen v Braniborsku hold

           v září v Praze – císař udělil Braniborsko v léno svým synům Václavovi IV., Zikmundovi a Janovi

r.1374 – od února císař se syny opět v Braniborsku –

           mapa – Braniborsko, Dolní a Horní Lužice     

           počátky budování nové rezidence v Tangermünde na Labi –

           městská brána a zbytky prostoru hradu nad ní

           červen – Tangermünde –

           Karel IV. prohlásil Braniborsko věčnou državou českého království –

           nesáhl tedy k oficiální inkorporaci –

           nechtěl zřejmě dráždit kurfiřty před zamýšlenou volbou Václava IV. římským králem –

           to nyní Karlovým hlavním cílem – série přípravných jednání

           podzim –s Wittelsbachy –

           bavorští vévodové Fridrich a Štěpán III. získali fojtství v Horním Švábsku

           listopad – Porýní Karlova jednání s arcibiskupy kolínským a trevírským

           prosinec – Cheb – schůzka s falckým kurfiřtem Ruprechtem I.

r.1375 – naděje zatím zablokovány postojem papeže Řehoře XI.,

          který chtěl odklad volby Václava IV. s poukazem na jeho mládí

          Karel také sužován nemocí – dna – kvůli léčbě pobýval v Karlových Varech

          listopad smrt bratra Jana Jindřicha si vyžádala uspořádání nástupnických poměrů

r.1376 – hned v lednu v Karlových Varech udělil Karel moravské markrabství

          Joštovi, nejstaršímu ze synů Jana Jindřicha –

          Jan Soběslav dostal statky na jižní Moravě,

          nejmladší Prokop na střední a severní Moravě

          poté se Karel pustil s velkou energií do nových jednání –

          po zajištění souhlasu všech kurfiřtů stanovena volba Václava římským králem  do Frankfurtu –

          ilustrace –  císař Karel s císařovnou a doprovodem jedou na říšský sněm

          10. června – Václav IV. jednomyslně zvolen českým králem – braniborský hlas uplatnil nikoliv Ota

          (jak vyplývalo z dohod), ale Zikmund Lucemburský

          6. července – Václavova korunovace v Cáchách –

          jako 15letý tedy římským králem

          problémy s papežem –

          otázka aprobace – vyřešeno antedatováním Karlovy žádosti o synovo potvrzení –

          papež pak svůj souhlas rovněž antedatoval, aby předcházel kurfiřtské volbě

          21. prosince – Karlův nástupnický řád –

          mapa – lucmeburské državy na konci vlády Karla IV.

          Václav IV.

          králem římským a českým,

          nositelem českého kurfiřtského hlasu,

          přímým vládcem v Čechách,

          ve Vratislavsku, polovině Hlohovska, po matce ve Svídnicku a Javorsku,

          dále Budyšínsku a západní části Dolní Lužice

          lenním vládcem pak nad ostatními slezskými knížectvími,

          moravským markrabstvím,

          opavským vévodstvím,

          vévodstvím zhořeleckým (Zhořelecko a východní část Dolní Lužice)

          a nad všemi državami a lény českého království ve Falci, Francích, Bavorsku, Švábsku, na Rýně,

          ve Vogtlandu, Durynsku i Míšeňsku

          Zikmund – markrabě braniborský a říšský arcikomorník,

          držitel braniborského kurfiřtského hlasu –

          přímým vládcem v Braniborsku (mimo tzv. Novou Marku východně od Odry)

          nejmladší Karlův syn Jan – vévoda zhořelecký –

          přímý vládce ve Zhořelecku (s východní částí Dolní Lužice)

          a v braniborské Nové Marce 

          nástupnická posloupnost – Václav IV. – Zikmund – Jan,

          dále jejich předpokládaní mužští potomci dle zásad primogenitury,

          teprve kdyby česká (karlovská) větev vymřela bez mužských potomků,

          měla by možnost nastoupit na trůn moravská sekundogenitura

          v pořadí Jošt – Jan Soběslav - Prokop

          až nakonec by přicházely v úvahu nároky dcer

r.1377 – již v lednu – Jan Zhořelecký přijal hold svých poddaných

          pro Zikmunda chtěl Karel získat ještě další trůn –

          realizací sňatku s dcerou Ludvíka Uherského Marií –

          předpokládal, že Marie se stane polskou královnou,

          zatímco starší dceři Kateřině připadne trůn uherský –

          Ludvík však překvapivě určil Kateřinu budoucí královnou polskou

          a chtěl jí patrně přenechat i uherský trůn –

          měla se přitom provdat za druhého syna francouzského krále Karla V.,

          Ludvíka, vévodu orleánského

          Karel dosáhl pouze slibu, že k realizaci sňatku Marie se Zikmundem dojde r.1382,

          až nevěsta dovrší 12 let

          listopad – Karel s Václavem na cestu do Francie – velký reprezentativní doprovod –

          zastávka v Cáchách – pak v Bruselu u Václava Lucemburského,

          na půdě říše až do konce roku –

          francouzský král Karel V. se chtěl vyhnout demonstraci Karlova císařského majestátu

          při čtení Lukášova evangelia na vánoční vigilii –

          cf. iluminace z Velkých francouzských kronik

r.1378 – Karel s Václavem a doprovodem vstoupili do Francie a slavnostně uvítáni –

          Karel ovšem kvůli špatnému zdravotnímu stavu musel cestovat na nosítkách –

          iluminace

          zastávka v Saint-Denis a poté již Paříž –

          od Sainte-Chapelle Karel i přes bolesti na koni –

          i zde si Karel V. pohlídal režii –

          on sám si vyhradil bělouše, císař jel na vraníkovi a Václav IV. měl hnědáka –

          neměla tak být žádným způsobem dána najevo nadřazenost říše nad francouzským královstvím –

          iluminace

          Velké kroniky ovšem informují poněkud tendenčně –

          z jiného pramene, tzv. Memoranda, lze např. doložit,

          že předchozí iluminace, kde francouzský král jede uprostřed

          a císař a římský král  ho doprovázejí,

          neodpovídá realitě, ve skutečnosti průvod jel po dvojicích

          a tu nejčestnější představovali císař a francouzský král

          slavnostní průvod dojel do paláce, kde se pak konaly hostiny,

          ale probíhala také důvěrná jednání císaře a francouzského krále,

          na svátek sv. Tří králů Karel navštívil bohoslužby v Sainte-Chapelle,

          následoval velký banket, při kterém byla sehrána scéna dobývání Jeruzaléma křižáky –

          iluminace

          císař i jeho syn samozřejmě obdrželi také řadu darů – od krále Karla V. –

          iluminace,

          ale také od pařížské městské rady - iluminace

          Karel IV. se setkal také s francouzskou královnou Janou Bourbonskou - iluminace,

          chtěl se však vidět především s její matkou, bourbonskou vévodkyní,

          která byla sestrou jeho první manželky Blanky z Valois –

          když se přivítali, starý a nemocný císař nemohl potlačit pláč –

          Karlovi byl ovšem představen také jeho nemanželský syn,

          počatý při některé z Karlových předchozích návštěv ve Francii (1363 či 1365)

          16. ledna Karel IV. návštěvu ukončil a nastoupil zpáteční cestu

          výsledek jednání – posílení vlivu Francie na frankofonní části říše –

          dauphin jmenován říšským vikářem v dauphinátu Vienne i v arelatském království,

          výměnou měl patrně Karel IV. získat příslib podpory

          pro získání polské koruny pro syna Zikmunda –

          smrtí Kateřiny Uherské se však situace brzy podstatně změnila

          a také nastalý rozkol papežství zavedl oba protagonisty na opačné póly konfliktu

          vyčerpaný Karel odpočíval několik týdnů v Luvembursku –

          březen – zemřel papež Řehoř XI. –

          ve spěchu zvolen nový papež Urban VI. (Ital),

          francouzští kardinálové však jeho volbu odmítali a odešli do Anagni

          protože Urban VI. se stavěl vcelku pozitivně k problému aprobace Václava IV.

          a jeho eventuální římské jízdě,

          císař se rozhodl jeho volbu uznat a podpořit ho

          (kalkuloval také se shodnými zájmy Ludvíka Uherského)

          září - Urban VI. jmenoval 29 nových kardinálů  -

          jen 3 Francouzi, naopak ostřihomský arcibiskup

         a také pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi – arcibiskupova votivní deska

          naopak francouzský král Karel V. slíbil vzbouřeným kardinálům podporu a vyzval je k nové volbě –

          zvolen Robert Ženevský jakožto Kliment VII. –

          do Prahy zaslal velmi vstřícné stanovisko k otázce aprobace volby Václava IV. –

          to již ale dorazilo až po Karlově smrti

          říjen – kardinál Jan Očko z Vlašimi rezignoval na pražské arcibiskupství

          a uvolnil místo synovci Janovi z Jenštejna

          papežem Urbanem VI. schváleno

          Karel IV. ještě v Čechách poslední reformní ustanovení –

          mincovní řád, vyhlášený 2. listopadu –

          jeho zásady však do praxe nevstoupily

          pak Karel utrpěl úraz – zlomil si krček stehenního kloubu při nějakém pádu –

          nehybnost na lůžku vedla k zápalu plic,

          29. listopadu Karel IV. zemřel –

          tečkou za jeho bohatým životem byl Karlem samotným připravený pohřební ceremoniál

          11. prosince započal smuteční průvod –

          prošel po kamenném Karlově mostě – stavěn od r.1357

          pod jeho Staroměstskou mosteckou věží

          s jejím pozoruhodným výzdobným programem

          znaková galerie - říšská orlice, český lev a  znaky všech dalších zemí Koruny české –

          moravská orlice, vratislavská orlice,

          budyšínská hradba, dolnolužické dobytče, braniborská orlice,

          dále zastoupen lucemburský lev

          a nakonec znak se šesti liliemi – hrabství Sulzbach, zastupující Horní Falc –

          zemští patroni sv. Zikmund, Vít a Vojtěch

          a postavy trůnících panovníků – Karel IV. a jeho syn Václav IV. –

          zde tedy jeden z posledních a nejlepších Karlových portrétů        

          postupně Karlovo tělo vystavováno v řadě pražských kostelů

          až 15. prosince vlastní pohřební obřady v katedrále sv. Víta,

          poté císař pohřben ve svatovítské chrámové kryptě

         

          Karlův osud se tak završil v katedrále sv. Víta,

          jejíž stavbou si vybudoval další pozoruhodný pomník

          stavba započatá Matyášem z Arrasu představovala v měřítku velkolepý,

          ale koncepcí vcelku tradiční koncept

          gotické poklasické katedrály – po jeho smrti (+1352)

          si však Karel IV. přivedl ze Švábského Gmündu nového stavitele, kterého tam poznal v r.1353

          r.1356 tak přichází do Prahy Petr Parléř, teprve 23letý stavitel, vyškolený u svého otce Jindřicha –

          je možné, že v letech 1353-1356 byl v Norimberku, kde stavěl pro Karla Frauenkirche

          Petr Parléř se rozhodl koncepci svatovítské katedrály zásadně změnit –

          půdorys

          porušil fádní symetrii dosavadního půdorysu a akcentoval jižní stranu katedrály –

          mělo to svou logiku, protože to je strana, která se uplatňuje při pohledu zdola, z města

          sem tedy situoval Petr Parléř hlavní vstup –

          jižní předsíň s tzv. Zlatou bránou,

          kterou vložil mezi kapli sv. Václava

          navazující na starší svatyně – svatovítskou rotundu a románskou baziliku sv. Víta, Václava a Vojtěcha –

          místo pohřbu sv. Václava –

          a mohutnou věž – pohled od jihozápadu

          Parléř pak také dokončil chórové kaple po obvodu chóru Matyáše z Arrasu a severní sakristii,

          samotnému chóru však dal novou dynamiku vestavbou vysokého chóru s triforiem

          pohled na východní závěr katedrály

          Matyášovy nízké chórové kaple a vysoké triforium Petra Parléře

          experimentátor i v klenebním systému – obkročná žebrová klenba jižní předsíně,

          především však síťová klenba vysokého chóru a kaple sv. Václava

          či dokonce hvězdicové klenby v kaplích na severní straně chóru

          dokonce visutý svorník, odpoutaný od klenby

          stejným novátorem i v kružbách – rotující plaménkové kružby

          to vše ohlašuje již nástup pozdní gotiky!

          výzdoba katedrály –

          Zlatá brána – nad ní obrovské prosklené okno s kružbami – poprvé také plaménkový motiv

          vnější mozaika – ve střední Evropě zcela ojedinělá –

          scéna Posledního soudu

          vlevo (na západní straně) mrtví vstávající z hrobů a nad nimi blažení,

          vpravo zatracenci zahánění do pekla,

          uprostřed Kristus Posledního soudu a jako přímluvčí šestice českých zemských patronů

          výzdoba katedrály – kaple sv. Václava –

          stěny vykládány leštěnými polodrahokamy obdobně jako v kapli sv. Kříže na Karlštejně

          za oltářem nástěnná malba Ukřižování

          po stranách císařský pár – Karel IV. a Alžběta Pomořanská –

          malířem Mistr Osvald

          nad touto malbou – socha sv. Václava

          mistrovské dílo Jindřicha Parléře, synovce Petra –

          stylově pokročilé dílo - směřuje již k tzv. krásnému slohu

          další sochařská výzdoba v chrámu – náhrobníky panovníků – dochovaly se  -

          Spytihněva II.,

          Přemysla Otakara I. – pohled na poškozenou tvář

          a Přemysla Otakara II. – 1, * 2 - autorem sám Petr Parléř (doloženo účty)

          další náhrobek ve Vlašimské kapli – kardinál Jan Očko z Vlašimi

         

          soubor 21 bust v triforiu – složitější atribuce – podíl Petra Parléře však předpokladatelný,

          vedle něho i synovec Jindřich a syn Václav – portréty vznikly mezi léty 1374-1379,

          pouze busta kanovníka Václava z Radče asi připojena o něco později (před 1385)  

 

          ke skvělé sochařské výzdobě chrámu sv. Víta se řadí ještě bronzové sousoší se sv. Jiřím,

          stojící před katedrálou

 

          malířská výzdoba katedrály není tak bohatá –

          nástěnné malby ve Vlašimské kapli – Mistr Osvald –

          Křest sv. Otýlie

          Klanění tří králů v tzv. Saské kapli – dílem jiného malíře, poučeného Mistrem Theodorikem

 

          Petr Parléř a jeho huť – působení na dalších stavbách v Praze i v Čechách

          na Starém Městě pražském kostely sv. Haštala –

          detail konzoly v podobě hlavy divého muže

          a hlavně chrám P. Marie před Týnem,

          jehož výstavba ovšem pokračovala ještě v desetiletích po smrti Karla IV.

 

          Kolín – chrám sv. Bartoloměje –

          k raně gotickému trojlodí budován parléřovskou hutí nový katedrální závěr –

          půdorys,  pohledy na chórovou část kostela,

          detail figurální výzdoby sanktuáře – hlava mouřenína

          dochoval se také jedinečný soubor okenních vitráží  - 

          Představení Ježíše v chrámu a Smrt P. Marie,

          Korunovace P. Marie

           

          započata také stavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře –

          opět chórovou částí - pohled

 

         zpět ke Karlovi IV. – panovník, který byl nepochybně výraznou osobností –

         mimořádná úroveň vzdělání –

         mateřským jazykem čeština,

         jejíž znalost musel ovšem po desetiletém pobytu ve Francii jako mladík znovu obnovit,

         dále latina, francouyština, italština, němčina

         značná sečtělost, zájem o teologii, filosofii, právo – vědomí významu vzdělání –

         odrazilo se i v Karlově podílu na zakládání univerzit

         hluboká náboženská víra –

         zbožné fundace - zakládání klášterů –

         zejména podpora nových či dosud málo zavedených řádů –

         Nové Město pražské - benediktini slovanské (Emauzy) a ambroziánské liturgie (u sv.Ambrože),

         augustiniáni-kanovníci (P.Marie a sv. Karla Velikého na Karlově),

         augustiniánky-poustevnice (u sv.Kateřiny)         

         kapitulní chrámy – ze Sadské přenesena kapitula ke sv. Apolináři

         Ojbínu dali před Prahou přednost celestýni

         mimo městské prostředí ve zvlášť přísném odloučení - kartuziáni –

         markrabě Jan Jindřich v Králově Poli u Brna

         shromažďování relikvií – při svých zahraničních cestách –

         Karel v relikviích viděl prostředek Boží ochrany – obdarovával jimi štědře domácí církevní instituce –

         katedrálu sv. Víta – ostatkový kříž ze svatovítského pokladu 1, * 2

         kapitulní chrám sv. Petra na Vyšehradě atd., ale také chrám v Cáchách

 

         sám svou panovnickou roli vnímal jako záležitost Boží vůle a posvěcení

         a přistupoval k ní velmi zodpovědně, ale také s patřičným sebevědomím -

         svou osobu a jméno presentoval v míře, přesahující obvyklý standard –

         série hradů, nesoucích panovníkovo jméno

         množství portrétů sochařských i malířských, včetně mnoha kryptoportrétů –

         v iluminovaných rukopisech Karel vyobrazován častěji jako některý z biblických patriarchů a panovníků –

         Misál Jana ze Středy – Klečící Melchisedech       

         jinak dochovaná vyobrazení z českého prostředí již většinou připomenuta –

         ale hojně zastoupena i v říši –

         malba z auly radnice v Kolíně nad Rýnem,

         Mühlhausen - farní kostel P. Marie

         plastiky Karla IV. a Anny Svídnické umístěny na balkónu nad vstupní předsíní –

         odtud jakoby kynuly přes kamenné zábradlí davu shromážděnému před kostelem

         knižní iluminace - Salbuch kostela P. Marie (Frauenkirche) v Norimberku

         velký význam přikládal Karel všem symbolům panovnické moci, které zdůrazňovaly její posvátnost –

         odtud jeho záliba v obřadech, které pečlivě promýšlel a inscenoval a snažil se i kodifikovat –

         volební řád, korunovační řády atd. –

         důraz i na symboliku čísel, kalendáře – sváteční dny -

         důležité události Karel rád spojoval se svátky oblíbených patronů –

         zahájení římské jízdy na den sv. Václava atd.

         v politických záležitostech Karel velmi racionální a pragmatický –

         zde dokonce již jakýmsi prototypem macchiavelistické účelovosti –

         spojeno často i s nedodržováním předtím deklarovaných zásad,

         porušováním uzavřených dohod atd.

         v některých případech – židovské pogromy r.1349 –

         se musí nám jevit Karlovy kalkulace a jejich vyyústění ve vraždění nevinných lidí jako krajní cynismus –

         jeho postoj byl ovšem pevně zakotven v dobových kulturních a mentálních vzorcích

         a v tomto kontextu jej musíme vnímat (nikoliv omlouvat)        

         Karel dával v politice přednost diplomatickým prostředkům,

         i když se nevyhýbal ani demonstraci vojenské síly –

         a byl většinou úspěšný –

         je pravdou, že doba jeho panování byla pro obyvatele českého království

         dobou vyjímečně klidnou a mírovou

         „největší Čech“ ale nebyl prost ani obyčejných lidských slabostí –

         přes deklarování přísných morálních zásad (vlastní životopis Vita Caroli) –

         se nevyhnul ani tak běžným panovnickým pokleskům, jakými byly mimomanželské styky –

         jejich následkem bylo zplození nemanželského syna

 

vládnutí a správa –

formování stálých panovnických rezidencí – Londýn, Paříž, papežská rezidence v Avignonu

říše – neměla jediné centrum –

Frankfurt nad Mohanem – místo volby panovníka,

Cáchy – místo korunovace,

rezidence jednotlivých říšských knížat –

bavorští Wittelsbachové – Mnichov,

rýnská falckrabata – Heidelberg,

rakouští Habsburkové Vídeň,

Wettinové – Míšeň atd.,

duchovní kurfiřti mimo své městské metropole, s nimiž ne vždy v nejlepších vztazích –

kolínští arcibiskupové proto rezidenci v Bonnu

Karel IV. v říši jeho hlavní rezidencí Norimberk – hrad

píral se o zdejší purkrabí z rodu Hohenzollernů –

povýšeni na říšská knížata

v blízkosti Norimberku hrad Lauf – jako vedlejší a privátní rezidence

 

Karlovou hlavní rezidencí ovšem Praha –

již uvedená výstavba Nového Města pražského,

nové opevnění pražského souměstí – Hladová zeď

Karlův most, univerzita atd.

velká pozornost věnována samotnému Pražskému hradu –

nejen katedrála sv.Víta,

ale také přestavba královského paláce

z původního románského –

jako třípodlažní budova –

přízemí s arkádami do nádvoří, 5 místností – kuchyně, ubytování obslužného personálu

v patře velký audienční sál,

druhé patro hrázděné – k ubytování dvořanů a hostů

příčné křídlo – v přízemí zasedal zemský soud, v patrech obytné komnaty panovníka

 

Karlštejn – jednak opět jakousi vedlejší oddechovou rezidencí, z Prahy dobře dostupnou,

ale nejpozději od r.1357 hrad koncipován jako bezpečné úložiště říšských klenotů a relikvií –

sakralizované místo – založena kapitula, středobodem velká věž s kaplí sv. Kříže

 

Morava – rezidence markraběte Jana Jindřicha –

Brno - nejprve ve městě – dům patricijské rodiny Jakuba Alrama,

později v blízkosti přestavěný areál mincovny –

po obnovení jejího provozu markrabě Jošt přesídlil na hrad Špilberk

vedlejší země České koruny – budování dalších rezidencí –

Horní Falc – Sulzbach,

Vogtland – Mylau – jen jistý náběh

Horní Lužice – hrad Ojbín,

Slezsko – existovala rezidence ve Vratislavi,

naposledy Braniborsko - Tangermünde

 

specifický význam měla rezidence Václava Lucemburského v Lucemburku,

ovšem po sňatku s Janou Brabantskou hlavně Brusel

své rezidence měli také Mikuláš II. Opavský v Opavě a slezští Piastovci

 

správa království – do jisté míry se prostupovala se správou říše –

panovník a jeho dvůr – několik aspektů – politicko-správní, společenský, kulturní

obtížně definovatelná množina osob – navíc proměnlivá –

sociálně různorodá skupina –

zemští hodnostáři, rádci, úředníci, umělci, služebníci, často také početní hosté

protože dvůr spojen s vládcem – byl jen jeden a prolínaly se tu osoby z říše i z českého království

 

tzv. malý dvůr – jakási velkodomácnost panovníka a osoby s ní spjaté –

řídil ho (nejvyšší) maršálek - ovšem spíše se jednalo již jen o symbolickou čestnou funkci –

v Čechách vykonávali dědičně páni z Lipé –

praktický výkon přešel na dvorské úředníky – maršálka a hofmistra

maršálek měl na starosti péči o hosty a zajištění dvora na cestách – Bušek ml. z Velhartic

hofmistr zajišťoval běžný chod dvora a dohlížel na služebnictvo – Burchard z Hardeggu,

po jeho smrti pak v závěru Karlova života Petr z Vartemberka na Kosti

 

široká škála osob v různém postavení –

kaplani a zpovědníci, vychovatelé, sekretáři, písaři, komorníci, lazebníci, lékaři, lékárník

heroldové, dveřníci, strážní, kuchaři a kuchtíci,

stolníci a číšníci – opět čestné a dědičné funkce – páni z Vartemberka a z Házmburka,

běžně místo nich tzv. předkráječi a šenkové, šisléř – měl dohled nad stolním nádobím, příbory atd.

domovníci, byl tu i mistr hodinář, dvorní krejčí a ševci,

štolbové a podkoní, kočí, kováři a koláři,

lovčí, psáři, sokolníci, až po pacholky a děvečky, pradleny apod.

ale patřili sem i umělci – výtvarníci, hudebníci, literáti, dále astronomové a astrologové, pážata,

trubači, šašci a kejklíři

 

svůj vlastní dvůr měla i královna/císařovna – opět na něj dohlížel její hofmistr

z umělců Karlova dvora – Petrarcovy pobyty, básník Jindřich z Mügeln, Niccolo Beccari,

kaplan a kronikář Jan Marignola, architekt a sochař Petr Parléř,

malíři Mikuláš Wurmser, Mistr Osvald a Mistr Theodorik, ale i zlatníci, iluminátoři rukopisů ad.

celkový počet služebnictva obtížně odhadnutelný –

Karlova pohřbu se zúčastnilo 114 služebníků, což byla jistě jen část – další museli být v práci

 

politicko-správní složka dvora

rádci, diplomaté, úředníci

královská (císařská) rada – opět značně proměnlivá – stálé jádro,

jiné osoby se ale mohly objevit jen jednorázově (a držet přesto čestný titul)

stabilně na Karlově dvoře –

mohučský arcibiskup Gerlach Nassavský – byl také arcikancléřem říše

saský vévoda Rudolf I. a po něm jeho syn Rudolf II. – tedy rovněž kurfiřt, říšský arcistolník

ze slezských knížat takřka stále Bolek II. Opolský, Přemek Těšínský ad.,

dále Mikuláš II. Opavský

z českých pánů –

otec a syn Buškové z Velhartic, Boreš V. z Rýzmburka, Vilém z Landštejna, Ondřej z Dubé,

Zbyněk Zajíc z Házmburka, Hašek z Lemberka, v Čechách zdomácnělý Těma z Koldic

z říšských rodů –

zejména norimberští Hohenzollernové, ale také landkrabí z Leuchtenbergu, páni z Hohenlohe ad.

u dvora ale stabilně také příslušníci některých rodů nižší šlechty

či měšťané –

mezi dvorními rady např. Zikmund Paradies z Frankfurtu či Heinz Jungen z Mohuče –

ceněni zejm. jako experti ve finančních otázkách

              

početní duchovní –

nejen již zmíněný mohučský arcibiskup

samozřejmě pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic,

po něm Jan Očko z Vlašimi

(z měšťanského prostředí, predikát získal až když spolu s bratrem Michalem koupili zmíněný statek),

cisterciák Dětřich z Portic – původem ze Stendalu, posléze arcibiskup v Magdeburku –

schopný diplomat, finančník, ale dokonce i velitel

akvilejský patriarcha Markvart z Randeggu

biskup Lamprecht z Brunnu (naposledy v Bamberku)

Albrecht ze Šternberka – naposledy biskup litomyšlský

volněji kardinál Guy de Boulogne

či generál řádu dominikánů Šimon z Langres

 

nejvyšší hodnostáři dvorských úřadů -

dvorský kancléř –

Jan ze Středy, později biskupství v Litomyšli a nakonec v Olomouci –

uspořádal mj. archiv České koruny a vytvořil dvě formulářové sbírky

dvorský písař Jan z Gelnhausen, později notář v Brně a Jihlavě – autor brněnské právní knihy

nástupcem Jana ze Středy ve funkci kancléře Mikuláš z Riesenburgu

(městečka v Prusku, starší literaturou někdy mylně řazen k českým pánům z Rýzmburka!),

posléze biskup v Kostnici a naposledy v Olomouci (již za Václava IV.)

úplně v závěru Karlova života kancléřem Jan z Jenštejna, synovec Jana Očka z Vlašimi

 

Karlovi správci financí – (nejvyšší) mistři  komory –

Zbyněk Zajíc z Hazmburka

Těma z Koldic

Pavel z Jenštejna – bratr Jana Očka a Michala z Vlašimi, rovněž nobilitizovaný,

otec Jana z Jenštejna a děd dalšího pražského arcibiskupa Olbrama ze Škvorce

 

cf. Kavka, František, Život na dvoře Karla IV., Praha 1993

Bobková Lenka, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.IVa, Praha – Litomyšl 2003, s.467-554,

kde rezidencím, dvoru a jeho každodennosti věnována velká pozornost

 

tedy centrální úřady a instituce - 

dvorská kancelář – za Karlova života vydáno cca 10 000 písemností!

personál – písaři, registrátoři, pečetníci, poslové

na vyšším stupni notáři a protonotáři

v čele již zmíněný kancléř – cancellarius regis – kancelář ovšem fungovala i pro říši!

formálně ještě nad ním cancellarius regni, tedy kancléř království –

čestný titul, který patřil proboštům vyšehradské kapituly

 

obdobně v říši čestní arcikancléři –

duchovní kurfiřti –

trevírský arcibiskup pro frankofonní části říše,

kolínský pro italskou

a mohučský pro německou oblast

 

kanceláře také ve vedlejších zemích České koruny –

Vratislav, Budyšín, Sulzbach

v Brně kancelář moravského markraběte

své kanceláře měli samozřejmě i Václav Lucemburský,

opavský vévoda

a slezská knížata

 

dvorská komora (camera regis či fiscus)

činnost se zdokonalovala –

koordinace výkonů funkce jednotlivých úředníků –

mincmistr, urburéř, podkomoří,

zpřehlednění příjmů a výdajů –

patrně vedeny nějaké účty – bohužel se nedochovaly,

k r.1360 ovšem zmínka, že císař schválil předložené vyúčtování

 

tímto koordinátorem činnosti komory byl nejvyšší mistr komory

(summus magister camerae regis, ale také imperialis)

Zbyněk Zajíc z Hazmburka,

vedle něho někdy další mistři komory (dočasně např. i Boreš V. z Rýzmburka ad.)

v říšských záležitostech patrně dohled nejprve Burchard z Hardeggu,

po něm Těma ml. z Koldic

 

roční důchody z říše –

cca 160 000 zlatých, asi pětina z Itálie, ostatní ze zaalpské části říše

hlavní zdroje příjmů –

regály, berně a mimořádné berně, pokuty vybírané dvorským soudem – skoro 40 %,

jen nepatrně výnosy z držeb císaře v říši – pouhých 1,5 % příjmů!

značné příjmy zato z tzv. nucených zástav – za ně získávány úvěry v hotovosti

 

celkově však z říše jen zhruba pětina až čtvrtina příjmů!

hlavním zdrojem příjmů panovníka byly země Koruny české!

zejména z území bezprostřední vlády –

Čechy, Chebsko,Vratislavsko, Horní a pak i Dolní Lužice, nakonec i Braniborsko

zde hlavně příjmy z komorních (mensálních) statků, regály, berně

relativně slušný příjem i z plateb za vyhotovené listiny ve dvorské kanceláři,

z pokut dvorského soudu, z odúmrtí

celkem takto ročně cca 150 000 hřiven stříbra (hřivna = 4 zlaté)  

 

panovnické regály –

původní raně středověký regál na pozemkovou držbu zúžen postupně jen na odúmrť

(od inauguračních diplomů Jana Lucemburského mohli přitom dědit i synovci a neteře)

 

významné regály – horní a mincovní –

panovník také nárok na desetinu příjmů ze všeho vytěženého kovu –

urbura – původně měl na starosti urburéř,

v polovině 14. století však dohled nad všemi horními záležitostmi soustředěn do Kutné Hory –

zde horní soud – předsedal mu horní hofmistr

mincovní záležitosti – mincmistr,

za Václava IV. nakonec převzal i roli horního hofmistra –

úřad pak zastávali příslušníci významných a bohatých patricijských rodin – Velfovici, Rotlevové

 

podkomoří – nejprve k vybírání speciálních berní (collecta specialis)

ty se ale staly od 70. let 14. století pravidelnou roční daní v pevně stanovené výši –

platily královské kláštery a královská města – ta ještě tzv.úrok – census

podkomoří pak také dohlížel na obsazování městských rad v královských městech, rozsuzoval spory atd.

soudní pravo moci ale postupně nový úředník – hofrychtéř – iudex curie civitatum regalium

 

další regály – lesní, vodní, tržní, celní –

panovník sice na ně rezignoval ve prospěch vrchností a měst,

ale za pravidelné finanční náhrady – platby a poplatky

 

židovský regál – z něho židovská daň

 

obecná berně (steura, berna, collecta generalis) –

původně směl panovník vybírat při nastoupení na trůn,

pak při korunovacích a sňatcích v královské rodině

v jiných naléhavých případech –

obrana země – jako berně mimořádná –

podléhala schválení zemského sněmu –

platili poddaní světských i duchovních vrchností –

ty berni vybíraly a odevzdávaly královským berníkům –

ti měli z berně odměnu, vypočítanou z celkového výnosu –

platit se mělo přitom půl hřivny  z lánu (tj. 32 pražských grošů)

 

dvorský soud –

pro říši a české země oddělený –

říšskému předsedal vždy některý ze slezských knížat

český dvorský soud – ustavil Karel ještě v době zastupování otce (r.1337)

v čele dvorský sudí (summus iudex curie)

podléhali mu královští úředníci, lenníci a mani, rychtáři královských vsí,

patřily sem také majetkové záležitosti cirkevních institucí, k nimž měl panovník zakladatelská práva

řešení odúmrtí –

tj statků spadlých na krále v případě absence právoplatných dědiců

agenda –

úřední knihy - desky dvorské – knihy půhonné, zejména pak knihy provolací –

pečeť dvorského soudu

v čele dvorského soudu vždy někdo z českých pánů –

Hynek z Valdštejna, Dětřich Špaček (Spatzmann) z Kostomlat,

Zdeněk ze Šternberka, Boreš V. z Rýzmburka

 

protože panstvo mělo na dvorský soud a jeho rozhodování stále větší vliv,

vyčlenil nakonec Václav IV. pro záležitosti v pravomoci panovníka tzv. soud komorní

 

zemské úřady a instituce –

zemský soud – trestní záležitosti šlechty, především však evidence svobodné (zpupné) držby –

soudu předsedal sám panovník nebo nejvyšší komorník království,

v čele soudcovského sboru nejvyšší sudí (iudex terre, summus iudex regni Boemie)

dále nejvyšší písař

výkon soudních rozhodnutí –

nejvyšší purkrabí (úřad se vyvinul z úřadu purkrabího Pražského hradu)

úřední knihy –

desky zemské –

zápisy do volných složek – kvaternů, které pak dodatečně vázány

desky trhové – evidence zpupné držby,

zápisné evidence dluhů a zástav,

půhonné – ve věci sporů,

pamětní – usnesení zemského soudu

zůstalo z nich jen skromné torzo –

zničeny požárem na Pražském hradě r.1541

 

moravské zemské desky – ve dvou řadách – Brno, Olomouc

zemské desky i opavské vévodství – opět se dochovalo jen torzo po požáru Opavy r.1431

 

zemský sněm –

svoláván jen občasně – hlavně kvůli schvalování mimořádných berní

 

důležitá jednání šlechty se tak mnohdy odehrávala na zasedáních zemského soudu

 

správa země na regionální úrovni –

od rozpadu hradské soustavy postupně krystalizují historické kraje – z

a Karla IV. proces dovršen –

ustavování krajských poprávců –

voleni z řad vyšší šlechty v regionu a měli pečovat o mír a bezpečnost,

trestat lupiče a škůdce atd.

celkem vymezeno původně 12 krajů –

mapa – historické kraje Čech na Vogtově mapě z r.1712 – těch je již 15 -

pražský a kouřimský – původně jako jeden celek,

boleslavský a hradecký – původně jeden celek,

chrudimský, čáslavský, bechyňský, vltavský, podbrdský, prácheňský, plzeňský,

rakovnický a slánský – původně jeden celek,

žatecký a  litoměřický

vedle toho zvláštní správní území –

Loketsko a Kladsko – rozvinut tam lenní manský systém

Chebsko zůstávalo jakožto říšská zástava samostatnou správní jednotkou v rámci Koruny

na Moravě obdobně lenní manský systém v državách olomouckého biskupství

 

správa korunních zemí –

území ovládaná panovníkem přímo –

Chebsko, Vratislavsko, Horní a Dolní Lužice, državy v Horní Falci –

panovník tam jmenoval hejtmana (capitaneus),

resp. zemského fojta (advocatus terre, Landesvogt)

hejtmany zpravidla příslušníci českého panstva –

protože často osoby pohybující se v panovníkově blízkosti –

ve skutečnosti správu vedli zástupci z řad místní šlechty

ve Vratislavsku tak hejtmanem Těma z Koldic,

v Horní Falci Boreš V. z Rýzmburka,

v Chebsku Albert Nothaft z místní ministeriální rodiny,

po něm však již výhradně Karlovi důvěrníci –

Rus z Litic, Bohuslav ze Švamberka, na čas opět Boreš V. z Rýzmburka

v Braniborsku –

hejtmanem nejprve magdeburský arcibiskup a Karlův důvěrník Dětřich z Portic,

pak na čas zemi spravoval sám císař, posléze dolnolužický šlechtic Jan z Cottbusu

 

královská majetková doména –

po r.1306 došlo ke značným ztrátám rozchvácením šlechtou,

za Jana Lucemburského množství dalších hradů či měst zastaveno

Karel se snažil opakovaně vykoupit a královskou majetkovou doménu stabilizovat

neúspěšný pokus o právní vymezení nezcizitelných držeb či držeb zastavitelných nejdéle na 9 let –

Maiestas Carolina

tabulka 1, * 2

sám Karel však vlastní ustanovení i později porušoval

a zastavoval v případě naléhavé potřeby finanční hotovosti

i tzv. nezcizitelné majetky

 

zapojování královských měst do obrany země a do landfrýdů –

Karlovy příkazy,

dle nichž města musela pořizovat a schraňovat potřebnou výzbroj a výstroj pro určený počet zbrojnošů –

Plzeň a Hradec Králové pro 400 lidí,

Vysoké Mýto, Nymburk, Litoměřice pro 300,

Most 250,

Kolín a Kouřim 200,

Louny, Domažlice a Polička po 150,

Beroun a Vodňany 100 –

do jisté míry odráží velikost a hospodářský potenciál měst

 

stejná pozornost věnována také organizaci manských lén u královských hradů –

mani povinováni za obdržené lenní statky strážní a vojenskou službou ve vymezeném rozsahu

 

důležitou součástí kandfrýdů také ochrana důležitých cest –

1361 Karlova listina, týkající se žitavské cesty v úseku mezi Jablonným a Žitavou –

měla být udržována (včetně odlesněného  lemu)

v šíři, která odpovídala vzdálenosti dohodu kamenem velikosti pěsti

 

ke zboží dopravovanému po cestách –

celní tarify – z r.1371 znám tarif pro Mimoň

 

církevní organizace a správa – mapa církevních provincií

pražské arcibiskupství

a další dvě podřízené diecéze litomyšlská a olomoucká –

arcidiecéze pokrývala území českých zemí –

přesahy – Perensko a panství Königstein, Žitava, součástí také Kladsko,

součástí olomoucké diecéze Opavsko

naopak části území ve šluknovském a frýdlantském výběžku patřily k míšeňské diecézi –

stejně jako Horní a Dolní Lužice

a některé české državy v Plíseňsku a Míšeňsku

Slezsko – vratislavská diecéze -

Karel IV. se ji pokoušel neúspěšně žádostmi  k papežům

převést pod svrchovanost pražského arcibiskupství -

zůstala podřízeno arcibiskupství hnězdenskému

Braniborsko – arcidiecéze magdeburská a diecéze brandenburská

české državy ve Vogtlandu – biskupství naumburské

české državy v Horních Francích – biskupství bamberské

Chebsko a české državy v Horní Falci – biskupství řezenské

 

hodně ovšem záleželo také na personálním obsazení diecézí –

a tady Karel IV. celkem úspěšně prosazoval své kandidáty –

pražské arcibiskupství –

Arnošt z Pardubic (od 1343 jako pražský biskup, + 1364)

Jan Očko z Vlašimi (1364-1378)

Jan z Jenštejna (od 1378)

 

olomoucké biskupství –

Jan Volek (do 1351)

Jan Očko z Vlašimi (1351-1364)

Jan ze Středy (1364-1380)

 

litomyšlské biskupství –

Jan ze Středy (1353-1364)

Albrecht ze Šternberka (1364-1368 a 1371-1380)

Petr Jelito (1368-1371)

 

vratislavské biskupství –

Przeclaw z Pogorzeli (1341-1376) – pročeský exponent  -

náhrobník z katedrály ve Wroclawi

což bylo vzhledem k podřízenosti polské hnězdenské arcidiecézi velmi důležité

pak spory – volba Dětřicha z Klatov, podporovaného polskou stranou,

proti Janu ze Středy, ten se prosadil až r.1380 a vzápětí zemřel

 

arcibiskupství magdeburské –

Dětřich z Portic (1361-1367)

Albrecht ze Šternberka (1368-1371)

Petr Jelito (1371-1381)

všichni exponenty Karlovy politiky

 

po založení pražského arcibiskupství došlo ke zdokonalení správní agendy –

generální vikář – kancelář – konzistoř – církevní soud

další funkce – oficiál – mj. pro záležitosti manželského práva

korektor kléru – měl dohlížet na bezúhonnost kněží

dochovány důležité prameny –

zčásti vydány formou pramenných edic

vedle biskupského desátku se začal do Avignonu pravidelně odvádět desátek papežský –

dochované rejstříky – pro r.1352

a pro několik dalších let z období druhé poloviny 14. až počátku 15. století -

vlastně soupis farních kostelů pražské a litomyšlské diecéze s uvedenou výší půlročních plateb –

poprvé tak doložena úplná síť farních kostelů v Čechách –

mj. dokládá dovršení kolonizačního procesu –

kostely pokrývají i nově dosídlená území – včetně horských oblastí

z výše papežského desátku se dá sledovat výnosnost (lidnatost) jednotlivých farností –

především je pak zde zviditelněna správní struktura církve v Čechách –

rozdělení na arciděkanáty, v jejich rámci pak děkanáty, sdružující jednotlivé farnosti

 

dalším pramenem tzv. konfirmační knihy – vedeny odr r.1354 –

konzistoř v tomto typu úředních knih evidovala

potvrzení nově instalovaných farářů v jednotlivých farnostech diecéze –

byli jmenováni na návrh patronů jednotlivých kostelů

(panovník, církevní instituce či šlechtičtí držitelé dominií, někdy i bohatí měšťané) –

uváděno, zda nový farář přichází na místo uvolněné úmrtím předchozího faráře či jeho rezignací,

resp. docházelo také ke směně far mezi dvěma faráři –

se souhlasem patronů obou dotčených farních kostelů

tento pramen významný nejen pro studium církevní problematiky,

ale např. i pro historickou demografii –

Maur, Eduard, Černá smrt a její reprízy, in: Horská, P. – Kučera, M. – Maur, E. – Stloukal, M.,

Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Praha 1990, s.163-211

 

dalším pramenem tzv. erekční knihy -

evidence donací církevním institucím, farním kostelům i kaplím –

tj. nové fundace kostelů, ale i zakládání kaplí, oltářů,

tzv. věčné platy – záduší -

dávány pro spásu duší donátorů a jejich blízkých –

s povinností sloužit za ně pravidelně  mše –

souviselo s rozvinutím představ o očistci ve vrcholně středověké teologii –

přímluvy církve a pozůstalých mohly ovlivnit délku pobytu duší zemřelých v očistci

a usnadnit jejich cestu do nebe

cf. Le Goff, Jacques, Zrození očistce, Praha 2003

 

dalším pramenem tzv. soudní akta pražské konzistoře (od r.1373) –

soudu předsedal generální vikář

 

vizitační protokoly (až z r.1379 –

arcijáhen Pavel z Janovic na výzvu Jana z Jenštejna) –

množství prohřešků farního kléru, a to i závažných –

nedodržování celibátu, opilství, hráčství atd.

 

matriky svěcenců –

přehledy kleriků, kteří dosáhli některého ze stupňů svěcení

 

významný kontakt arcidiecéze s papežskou kurií v Avignonu –

množství dokumentů v papežském archivu v Římě, ve Vatikánu –

zpracovávány ve velké ediční řadě Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia –

pro dobu vlády Karla IV. díly I-IV (pontifikáty Klimenta VI, Innocence VI., Urbana V., Řehoře XI.

a počátky schizmatu za Urbana VI. a Bonifáce IX.)

 

zakládání kapitul – Karel IV. ve svých rezidencích –

na Pražském hradě u palácové kaple Všech svatých

na Karlštejně u kostela P. Marie

v Tangermünde

na Novém Městě pražském – přenesení kapituly ze Sadské – ke kostelu sv. Apolináře

 

zakládání klášterů – opět Karel IV.

soubor na Novém Městě pražském –

augustiniáni-poustevníci na Karlově

benediktini slovanské liturgie v Emauzích

augustiniánky u sv. Kateřiny

klášter servitů

karmelitáni u P. Marie Sněžné

celestýni – přeneseno na Ojbín

augustiniáni-poustevníci –

Vratislav (komunita přišla z konventu u kostela sv.Tomáše na Menším Městě pražském)

 

ale i další hodnostáři –

Arnošt z Pardubic – augustiniáni-kanovníci v Kladsku,

také Rokycany a Jaroměř,

Jan ze Středy – další jejich konvent v Litomyšli

Petr Jelito – v Lanškrouně

Albrecht ze Šternberka – Moravský Šternberk

Rožmberkové – v Třeboni

páni z Kravař – Fulnek a Prostějov

 

augustiniáni-poustevníci – markrabě Jan Jindřich – Brno, u sv.Tomáše a Jevíčko

páni z Lipé – Moravský Krumlov

 

mendikantské řády – utlumily se spory mezi nimi a světským klérem ve městech –

dominikáni i minorité směli zpovídat a kázat, neměli ovšem narušovat farní správu

 

obdobná situace s kláštery také v ostatních zemích Koruny

 

celkem církevní instituce až třetinu pozemkové držby v zemi –

královské kláštery ovšem musely platit stejně jako města speciální berni –

za Karla IV. převedenou na každoroční platby

 

hospodaření církevních institucí – prameny – urbáře

 

farní kostely – vlastní držba půdy –

v nově lokovaných vrcholně středověkých vsích či sídlištích převedených na emfyteuzi

často kostel míval půdu o výměře 2 lánů –

buď hospodaření ve vlastní režii – dvůr

či pronájem rolníkům – pak z nich fara dostávala roční dávky jako jiná vrchnost

vedle toho farníci – držitelé usedlostí museli platit církevní desátek

další doplňkové příjmy - tzv. štola – tj. poplatky za církevní úkony (křty, svatby, pohřby)

odpustky

 

jisté zbohatnutí církve a její často až přílišný zájem o hmotné zajištění -

a naopak leckdy oslabení důrazu na duchovní rozměr křesťanství –

vedlo to také k již zmíněným zlořádům u světského kléru, ale i mezi mnichy –

reakce mezi laiky –

v extrémních případech až heretická hnutí mimo křesťanskou ortodoxii –

waldenští – dochovány inkviziční protokoly z panství Jindřichův Hradec

sekta svobodného ducha (beghardi) – prakticky nic konkrétního není o nich známo

hranice mezi herezí a opravnými hnutími v rámci církve často přitom nezřetelná

 

v lidovém prostředí přežívají i relikty pohanství – nikoliv ovšem v podobě systémové –

jednalo se o jednotlivé pověrečné praktiky, někdy dokonce s křesťanskou vírou provázané

 

zmínka o opravném/reformním hnutí v církvi –

jisté tendence např. již v prostředí okolo pražského biskupa Jana IV. z Dražic,

také dominikánský inkvizitor Kolda z Koldic – příklon k mystice

dtto v prostředí cisterciáckého konventu na Zbraslavi –

spis Malogranatum (fiktivní dialog o cestách ke spáse mezi duchovním otcem a synem,

sestavený z citátů řady jmenovaných i nejmenovaných církevních autorů)

 

augustiniánské kanonie – hnutí Devotio moderna – hlavně v Nizozemí,

diskuse – do jaké míry skutečně proniklo do našeho prostředí –

jistý ohlas v díle opravných kazatelů –

Konrád Waldhauser –

v kostele sv.Havla na Starém Městě pražském

(jinak farářem městského farního kostela Všech svatých v Litoměřicích –

kde se nechal zastupovat dvěma střídníky)

obracel se k německému měšťanskému publiku, pro univerzitní studenty pak kázal latinsky

+ 1369

 

Jan Milíč z Kroměříže –

nejprve kariéra v Karlově dvorské kanceláři,

pak ale duchovní obrácení – vzdal se všech beneficií a žil v askezi –

kázal česky – u sv.Mikuláše na Menším Městě pražském a pak u sv. Jiljí na Starém Městě,

pro studenty latinsky a posléze u P. Marie před Týnem pro staroměstské měšťanstvo i německy –

vize o brzkém příchodu Antikrista –

 sám se vypravil do Říma, kde kvůli svým kázáním na čas internován

po návratu do Prahy –

založení tzv. Jeruzaléma – komunita napravených prostitutek s kaplí sv.Maří Magdaleny,

znovu obžalován z hereze –

v Avignonu se sice obhájil, ale r.1374 tam zemřel,

Jeruzalém po jeho smrti zrušen

 

Matěj z Janova –

nabyl univerzitního vzdělání v Paříži,

farářem ve Velké Vsi u Podbořan, kde ovšem zastupován,

kazatelem u sv.Víta a u sv.Mikuláše na Starém Městě pražském

intelektuálnější poloha reformního uvažování –

mj. kritika obřadnosti v liturgii a požadavek častého přijímání svátosti

(+1394) –

jistým způsobem již předznamenal cestu k husitské reformaci

 

města a měšťané –

síť svobodných královských měst již nedoznává podstatnějších změn,

v Čechách cca 40 –

včetně specifické kategorie měst věnných a a měst horních

významem se vymykalo Pražské souměstí –

Staré Město pražské, Menší Město pražské, Nové Město pražské,

čtvrté z městských sídlišť – Hradčany – městem komorním, podléhalo purkrabímu Pražského hradu –

jako celek Praha cca 550 ha a na 3 800 domů –

cca 30 000 až 40 000 obyvatel? –

čili velkoměsto i v evropském kontextu

(Paříž ovšem 200 000 obyvatel, Florencie cca 120 000!)

jinak z českých měst přes 50 ha jen Kutná Hora,

nad 20 ha pouze Hradec Králové, Plzeň a České Budějovice,

další větší královská města se ke hranici 20 ha pouze přibližovala

na Moravě 14 královských měst –

nad 20 ha jen Brno

(520 domů v hradbách a asi 550 na předměstích, odhad počtu obyvatel jen málo přes 5 000),

Olomouc, Opava,

Uherský Brod – ovšem málo zastavěný, s rozsáhlými prázdnými plochami uvnitř hradeb

těsně pod hranicí 20 ha Znojmo a Jihlava

 

ale značný nárůst počtu měst a městeček poddanských –

v Čechách nyní přes 260,

na Moravě téměř 130 –

zřetelná strukturace městské sítě –

svobodná královská města vytvářela síť,

v níž zázemí jednotlivých měst odpovídalo přibližně okruhu o poloměru jedné míle (asi 11 km) –

poddanská městečka situována spíše v okrajovém pásu

dosahu mílového práva svobodných královských měst –

jejich zázemí nevelké –

krylo se často s rozsahem dominií –

naopak často měšťané těchto městeček přímo hospodařili na půdě

Slezsko –

města knížecí i poddanská, hustota obdobná jako v českých zemích,

významem se vymykala Vratislav – přes 50 ha a až k 15 000 obyvatel

Svídnice, Lehnice, Hlohov –

rovněž relativně velká města – až k 9 000 obyvatel

Horní Lužice –

 pětice významných měst, která s Žitavou vytvořila známé Šestiměstí, asi tucet dalších městeček

Dolní Lužice – asi tucet nijak zvlášť významných měst

Braniborsko –

biskupský Alt-Brandenburg, Neubrandenburg a do budoucna významné dvojměstí Berlin-Kölln

Horní Falc/Nové Čechy – asi 10 nijak zvlášť významných měst

 

složení městského obyvatelstva –

měšťanem držitel městské usedlosti – domu –

zároveň tím plátcem berně

majetkově městské obyvatelstvo silně diferencované –

zejména v počátcích městských komunit v nejvýznamnějších městech –

tzv. meliorát –

rody disponující značným majetkem –

finanční hotovost, městské nemovitosti, ale i zemědělská půda,

podíl na dálkovém obchodu –

luxusní zboží, ale i obilí, dobytek, konzervované ryby apod.

dodávky pro panovnický dvůr,

zbrojní dodávky či vystrojování vlastních vojenských oddílů

horní podnikání

pronájem mince, resp. výběru daní,

transakce s finanční hotovostí, poskytování půjček a úvěrů

postavení meliorátu se odrazilo i v městském právu –

mnohdy vyšší stupeň ochrany a zvýhodnění i v případech obvinění z násilných trestných činů

někteří z příslušníků těchto rodů také lokátory měst a následně rychtáři – často dědičně –

dosazeni a odpovědni panovníkovi -

držení rychty dalším zdrojem příjmů –

ze soudních rozsudků, z pokut,

z dalších privilegií a regálů s rychtou spojených (např. prodej soli atd.)

propojení i s prostředím vyšší šlechty a do přelomu 13.-14. století dokonce i vlastní politické ambice

 

ve 14. století –

meliorát si své postavení neudržel –

část se nobilitizací transformovala v pozemkovou šlechtu -

nejbohatší vrstva městské společnosti se početně rozšiřuje,

přistupují do ní rodiny ze středních řemeslnických vrstev -

ale zároveň již nejsou v ní tak patrní jedinci, disponující extrémním bohatstvím -

tady patrně na místě zažitý termín patriciát

 

široká střední vrstva městského obyvatelstva –

zabývající se živnostmi, řemeslem, obchodem –

samozřejmě i zde výrazné rozdíly –

bohaté a chudé živnosti a řemesla

bohaté ikonografické doklady spíše až z pozdního středověku a raného novověku –

ale dochovány i starší –

Velislavova bible, nástěnné malby v kostele ve Slavětíně nad Ohří

 

obory –

- potravinářské – řezníci, specifickou skupinou mlynáři, případně krupaři, sladovníci

  pekaři – nědy i specializovaní – caltovníci, preclíkáři, pernikáři

- textilní – tkalci, pláteníci, barchanáři (ze směsi lnu a importované bavlny), soukeníci (z vlny), valcháři,

  barvíři, kroječi, krejčí, ale i kloboučníci atd.

- kožedělné – kožešníci, koželuhové, jircháři, řemenáři, brašnáři, sedláři, rukavičkáři, čepičáři,

  ševci, resp. prtáci – pouze opravovali obnošenou obuv

- pracující se dřevem – tesaři, stolaři, truhláři, bednáři a bečváři, koláři

- pracující se železem – kováři, nožíři, mečíři, zbrojíři

- pracující s jinými kovy – kovolitci, zlatníci a šperkaři, konváři, pasíři

- pracující s hlínou – hrnčíři, cihláři atd.

 

kupci a kramáři

ale i lékaři, apatykáři, ranhojiči, bradýři, lazebníci –

kromě učených lékařů u těch ostatních, protože se zabývali nečistým lidským tělem,

jejich povolání pokládána za do jisté míry dehonestující

 

umělecká povolání –

stavitelé, kameníci, malíři, iluminátoři, šperkaři atd.

 

učenci – zjeména tam, kde byly univerzity

 

cf. Hoffmann, František, České město ve středověku, Praha 1992

Husa, Václav – Petráň, Josef – Šubrtová, Alena, Homo faber.

Pracovní motivy ve starých vyobrazeních, Praha 1967

Petráň, Josef a kol., Dějiny hmotné kultury I.1-2, Praha 1985

 

městská chudina –

tovaryši a učni, služebnictvo a čeleď v usedlostech zámožnějších měšťanů,

nekvalifikované pracovní síly – často zaměstnávané jen sezónně

cf. Graus, František, Městská chudina v době předhusitské, Praha 1949

 

lidé na okraji – lidé fyzicky či duševně postižení, žebráci, asociální živly –

tuláci, zloději, prostitutky,

ale i herci, kejklíři, mastičkáři atd.

Geremek, Bronislaw, Slitování a šibenice, Praha 1999

 

samozřejmě také židovské komunity

 

národnostní složení městského obyvatelstva –

ve 13. století městotvorná složka –

meliorát a patriciát,

ale i mnozí řemeslníci – kolonisté německého původu –

podíl českého obyvatelstva, protože se jeho příslušníci onjevují jen málo v pramenech –

těžko odhadnutelný

města ale populačně nesoběstačná –

vzhledem ke koncentraci populace na malém prostoru a špatným hygienickým podmínkám –

a z toho vyplývajících rizik – vysoká úmrtnost –

takže městské populace nedosahovaly přirozené míry reprodukce –

obyvatelstvo proto doplňováno trvale migrací – z

ejména z venkovského zázemí – a to bylo často domácí – české

roste počet měšťanů českého původu ve středních řemeslnických vrstvách

a postupně se objevovali i jedinci,

kteří se zařazovali do horních vrstev sociální stratifikace –

česká jména se objevují i ve výčtu členů městských rad atd. –

řada měst v českých zemích (jiná situace ve Slezsku a Lužicích)

se tak ve druhé polovině 14. století začala pozvolna počešťovat! –

husitská revoluce pak tento proces mnohde dovršila

 

správa měst –

zpočátku hlavním činitelem panovníkovi (resp. jiné vrchnosti u poddanských měst) zodpovědný rychtář –

vrchností také jmenován – měl soudní pravomoci –

rychtář na soudě v Brněnské právní knize písaře Jana

a vykonával dohled nad činností volené a samosprávné městské rady

ve 14. století postupně význam rychtářů slábne –

stále více jeho role redukována jen na policejní úlohu

městská samospráva –

rada v čele s purkmistrem (ve funkci se střídali jednotliví členové rady – konšelé)

městská kancelář –

jako orgán výkonu správy –

stále více kvalifikovaní notáři, písaři

městské úřední knihy –

město jako celek odvádělo panovníkovi berni –

výše plateb jednotlivých měšťanů – držitelů městských usedlostí,

byla odvozována z výše jejich majetku –

evidována berními rejstříky a knihami

další platby šly přímo pro potřeby města a jeho správy – tzv. losungy

příjmy města i z mnoha dalších zdrojů –

pozemková držba města

(mohlo být pozemkovou vrchností a dostávalo od poddaných dávky)

výběr cel a mýt, poplatky z trhu, z různých regálů, soudní pokuty atd.

na druhé straně řada vydání –

na samotnou činnost městské rady a kanceláře,

na obranu města, na udržování pořádku a policejní dohled,

značné náklady znamenaly návštěvy panovníka, ale i jeho úředníků, zejm. podkomořího pro města

tzv. knihy počtů –

tj účetní evidence, jíž městská rada prokazovala své hospodaření s městskými prostředky

měšťané ale hlavně potřebovali opět evidenci majetkové držby – z

áležitost městského soudu –

vedeny opět trhové knihy pro evidenci změn v majetkové držbě,

zápisné knihy – pro evidenci dluhů a zástav

dále ve městech knihy pamětní – zapisována usnesení městské rady apod.

kopiáře – opisovány všechny významné listiny, privilegia, která byla městu udělena atd.

formuláře – sbírky vzorových textů dokumentů –

písaři jich pak používali jako předloh pro vypracování konkrétních listin

 

postupně další typy městských knih –

sirotčí, pro manželské smlouvy, závěti (kšafty) atd. –

spíše až záležitost pozdního středověku

 

vzdělanost ve městech –

při městských farních kostelech – městské školy –

rektor – jeden z kněží farního chrámu, který zároveň zodpovídal za chrámovou hudbu –

postupně ale i světští učitelé –

výuka ve škole dle poněkud mladší iluminace z první poloviny 15. století

žáci školy se tak vzdělávali nejen v psaní v mateřském jazyku a v latině, v počtech,

ale také ve zpěvu a hudbě

 

symbolem samosprávnosti měst ve 14. století radnice –

Staré Město pražské od r.1338 – Staroměstská radnice,

(předtím shromáždění městské obce v kostele sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí)

základ odkoupením raně gotického věžového patricijského domu Welfloviců,

r.1374 doložena radnice Nového Města pražského,

v Brně mezi lety 1343-1365 (základem opět raně gotický věžový dům)

Most (1361) nebo Žatec (1362) – přestavbou kupeckého domu, tzv. kaufhauzu

obdobně zřejmě také Kadaň, Chomutov, Vodňany atd.

Olomouc – radnice 1378 – vedle staršího kaufhauzu atd.

 

symbolem městských svobod i hradby a brány

i když primárně samozřejmě význam fortifikační

jiným symbolem městské znaky –

na hradě Laufu znaky Prahy, Kutné Hory a Vratislavi

znaky měst také na městských pečetích – Kutná Hora

 

venkov –

vrcholně středověké vsi –

stabilizace půdorysu –

souvisí s individuálním vyměřením dávek na každou usedlost

změny v hospodaření – intenzifikace – zejména v zázemí měst

 

koncentrace středověkého osídlení – i relativně velké vsi s větším počtem usedlostí

na vsích i sídla nižší šlechty – tvrze či dvorce

zaniklá středověká ves Mstěnice u Hrotovic – půdorys a pohledová rekonstrukce

Hradenín u Kolína – pohledová rekonstrukce tvrze a pohledy 1, * 2

 

 

Prameny:

Kroniky doby Karla IV., ed. M. Bláhová, Praha 1987

Karel IV. Státnické dílo, ed. M. Bláhová – R. Mašek, Praha 2003

 

Základní literatura:

Bobková, Lenka – Bartlová, Milena, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.IVa-IVb, Praha – Litomyšl 2003

Seibt, Ferdinand, Karel IV. Císař v Evropě (1346-1378), Praha 1999

Kalista, Zdeněk, Karel IV. a Itálie, Praha 2004

Spěváček, Jiří, Karel IV. Život a dílo (1316-1378), Praha 1979

Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355-1378), díly I-II, Praha 1993

Kavka, František, Život na dvoře Karla IV., Praha 1993

Stejskal, Karel, Umění na dvoře Karla IV., Praha 1978 (2. doplněné vydání Praha 2003)

Fajt, Jiří, ed., Karel IV., císař z Boží milosti : kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437, Praha 2006