Rozmach českého přemyslovského

státu za Boleslava I. a Boleslava II.

a následná krize na přelomu tisíciletí

(935-1004)

 

◙ Boleslav I. (936-967/972)

936 – počátek Boleslavovy vlády – smrt Jindřicha I., povstání Ratarů a Obodritů,

Boleslav využil obtížné situace Oty I. a pokusil se likvidovat sousedního podkrále (vicinus subregulus) –

ten požádal o pomoc v Sasku – dva kontingenty – merseburský a durynský –

do Čech tedy patrně měly vstoupit společně od SZ po srbské cestě –

Boleslav jim zřejmě vytáhl naproti, aby zabránil jejich spojení a nejprve  hlavními silami napadl Durynky

a zahnal je na útěk, Sasové mezitím porazili druhou část Boleslavova vojska a netušíce, že je Boleslav nablízku,

zrušili pohotovost, Boleslav je tak zaskočil náhlým přepadem a dosáhl rozhodujícího vítězství,

kterého ihned využil i k dobytí a zničení hradu onoho podkrále (Widukind)

otázka identifikace – patrně někde v blízkosti srbské cesty (Vlastislav?, Zabrušany?

M.Lutovský se domnívá, že Drahuš, která je přece jen už dost daleko)

konflikt nejspíše souvisel s úsilím Boleslava I. o sjednocení Čech pod přemyslovskou nadvládou

tento proces zřejmě v této době vrcholil

 

Boleslava I. tak  lze pokládat za zakladatele systému hradské správy

vyplývá to z chronologie vzniku řady českých tzv. přemyslovských hradišť –

cf. právě situaci v SZ Čechách - založení hradišť Litoměřic, Bíliny a Žatce –

pro opevnění Žatce dendrodata – 936 již bylo budováno

je kladeno přibližně do doby okolo třetiny 10. století –

proces sjednocení Čech tedy patrně vyvrcholil již nedlouho

po nástupu knížete Boleslava I. k vládě

 

Žatec – hradiště centrem asi odpočátku významného hradského obvodu,

dvoj- nebo trojdílná dispozice, na akropoli patrně knížecí rezidence s palácem a kaplí –

doklady pro 10. století přinesly archeologické výzkumy –

Petr Čech, Žatec v raném středověku, in: Žatec, Praha 2004, s.54-107

nálezy charakterizující prostředí knížecího dvorce –

odlévaná hrozníčková náušnice (jako na Pražském hradě),

sekundárně použité karolinské kování, esovité záušnice

podoba raných rezidencí z českého prostředí chybí –

představu o nich poskytují patrně analogické situace polské

vlastní podoba dvorce v Žatci zřetelnější až pro 11. století – zástavba byla ovšem dřevěná

výjimkou byl asi jen kostel – není přímo znám –

stál v místech, kde byl později vrcholně středověký městský hrad,

adaptovaný městem posléze na pivovar, totálně přestavěný v 19. století - 

na podlaze knížecího paláce se ale dochoval ze zánikového horizontu konce 11. století

jakýsi kamenný model kostela,

ze 2. čtvrtiny 12. století pocházejí nálezy keramických dlaždic s reliéfní výzdobou (portrét císaře Nerona)

jeden z nálezů je z 19. století,

další byly odkryty v sekundární poloze při nových archeologických výzkumech

ve střední části hradiště nejspíše hradský kostel (sv. Petra spojený později s dominikány) či P. Marie?

(až 1055-1061 za Spytihněva II.?) –

tj. dochovaný románský kostel –

zůstalo jen románské západní dvojvěží – se zajímavým reliéfním vyobrazením sv. Petra

odpovídá spíše až 2. polovině 12. století –

cf. možná rekonstrukce kostela

o poznání žatecké aglomerace se výrazně zasloužili již

historik Jindřich Tomas a archeolog Josef Bubeník –

výsledkem jejich zhodnocení rekonstrukce podoby rozvinuté žatecké sídelní aglomerace

rozvoj byl jistě postupný, ale již v počátcích významná poloha jihozápadně od hradiště –

zde doklady rozvinuté výroby – zejména metalurgie

a také důležité svědectví přítomnosti elit v Žatci v polovině 10. století – hrob bojovníka s mečem –

v blízkosti komunikace na Prahu –

výbavu tvořil meč franské provenience z 9. století, 2 bojové sekery, ostruhy s ploténky, detail meče

v blízkosti sídliště na jihozápadním předhradí nalezen také proslulý žatecký poklad

uložen někdy mezi lety 1009-1012 (tj. dle nejmladších zastoupených německých ražeb mincí

a českých ražeb knížete Jaromíra – ražby knížete Oldřicha už v pokladu nebyly)

vedle denárových ražeb (367 ks) obsahoval poklad také šperk –

převládají masivní esovité záušnice meších rozměrů (tedy typologicky staré),

ale i šperk východního původu – masivní košíčkové záušnice pocházejí patrně z Kijevské Rusi –

svědčí o kontaktech s prostředím na východ od Krakova,

z dalších nálezů –

kaptorga a masivní křížek, zlatý prsten s almandinem a perlami, toaletní souprava na čištění uší a nehtů,

váhově nejpodstatnější součástí pokladu byly stříbrné tyčinkovité hřivny

(o celkové váze asi 2118 g – tedy přes 5 mincovních hřiven o váze 408 g – z každěé se razilo 300 denárů) - 

v obchodu a směně se  tedy při větších objemech transakcí

i na přelomu 10.-11. století používala často nemincovní platidla –

celková hodnota pokladu bez šperků – přes 2100 denárů, což se rovná průměrné ceně za asi 7 otroků

(pohybovala se okolo 300 denárů, tedy jedné mincovní hřivny za jednoho otroka)

další zpřesňování představ o vývoji raně středověkého Žatce

výzkumy Petra Čecha ve vnější části hradiště – 

zjištěny dva další kostely –

kostel sv. Víta na ohraženém dvorci

(první polovina 11. století? – na místě starší dřevěné stavby)

a další neznámý románský kostel se hřbitovem - u vstupní brány

na podhradí nad inundací na pravém břehu Ohře byly zjištěny

doklady kovolitecké výroby související zjevně s ražbou mincí!

datování do druhé poloviny 11. století - do doby knížecí vlády Vratislava II. (1061-1085)

 

v případě Žatce je zajímavá také konfrontace s výpovědí písemných pramenů

r.950 eskaloval konflikt mezi Boleslavem I. a císřem Otou I. –

tehdy dle Widukinda Ota I. vtrhnul s vojskem do Čech

a byl obležen hrad zvaný Nový, kde byl Boleslavův syn –

Boleslav I. se poddal a uznal Otovu svrchovanost za podmínek,

které ale nebyly pro něho a pro Čechy zas až tak tvrdé

dotvrzeno listinou, kterou Ota I. u tohoto hradu vydal ...Beheim, suburbio Niuunburg

otázka lokalizace – patrně tedy už některé z nových hradských center, nejspíše opět v SZ Čechách –

nejpravděpodobněji právě Žatec

r.1004 pak Žatec poprvé konkrétně zmíněn v pramenech –

v kronice Thietmara (Dětmara) Merseburského –

v souvislosti s tažením Jindřicha II. do Čech proti Boleslavu Chrabrému,

Jindřicha doprovázeli Jaromír a Oldřich,

vosko protáhlo zřejmě Nakléřovským průsmykem

a počátkem září byla v Žatci obležena polská posádka –

čeští obyvatelé hradiště proti ní povstali a otevřeli obléhatelům brány –

v krvavé řeži bylo mnoho Poláků pobito,

zbylé bojovníky dal Jindřich shromáždit do jednoho kostela

(doklad skutečnosti, že už jich v té době bylo na hradišti více!)

 

zabývali jsme se tak důkladně Žatcem,

protože je dnes rozhodně nejlépe poznaným přemyslovským hradským centrem 10. století

 

Litoměřice –

obdobný význam, opět rozvinutá aglomerace –

k jejímu poznání přispěli opět Jindřich Tomas,

z archeologů pak Milan Zápotocký, nověji pak Oldřich Kotyza

rekapitulace Jindřich Tomas – Odřich Kotyza,

Přemyslovské raně středověké Litoměřice, in: Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s.73-103

opět trojdílné hradiště

(akropole s kostelem sv. Jiří – k jejich výskytu na přemyslovských hradištích cf. Jiří Sláma),

ve střední části opět r.1055-1057 –

kapitulní bazilika sv. Štěpána (známá zakládací listina kapituly, nejstarší verze A),

ve vnější části pak kostel sv. Václava

labský přístav s celnicí (přpeprava středoněmecké soli) a tržištěm jako obvykle mimo areál hradiště –

v tomto případě u později doloženého kostela P. Marie za Pokratickým potokem

sídelní aglomerace 1, 2 – možnost konfrontace výpovědi písemných pramenů

(tři postupně vzniklé verze zakládací listiny kapituly) s archeologickými zjištěními –

cf. rekonstrukční pokusy –

1 = Milan Zápotocký, Slovanské osídlení na Litoměřicku, Památky archeologické 56, 1965, s.205-385

a Týž, Slovanské osídlení na území Litoměřic ve světle archeologických nálezů,

Sborník Severočeského muzea v Liberci – Hist. 5, 1966, s.89-106;

též s využitím práce Jindřich Tomas, Počátky města Litoměřic (I),

Sborník Severočeského muzea v Liberci – Hist. 5, 1966, s.15-64

2 = Jindřich Tomas – Oldřich Kotyza, op. cit., s.76

 

z 10. století opět pozoruhodný hrob bojovníka s mečem v poloze Božka –

meč z Porýní z dílny proslulého mečíře Ulfberta,

další pohřeb s mečem už patrně z 11. století z nedalekých Počapel

 

z dalších hradských center doby budiž zmíněn

Starý Plzenec – reflektován svatovojtěškými legendami z konce 10. století,

neuspokojivý stav poznání hradiště v poloze Horka -

trojice kostelů, z nichž nejstarší patrně stojící rotunda sv.Petra,

lépe pak poznáno až rozvinuté zázemí sídelní aglomerace ze závěru raného středověku –

starší výsledky bádání shrnuty v práci

Tisíc let Staré Plzně, Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie I, Plzeň 1976

(zejména příspěvky - Rudolf Turek, Marie Doubová, Antonín Friedl, Antonín Hejna,

Antonín Beneš - Miroslav Richter)

 

mezi lety 936 - 950, kdy se Boleslav I. objevuje po dlouhé době ve svědectví písemných pramenů

(již zmíněná zpráva Widukindova o tažení Oty I. do Čech) -

Boleslav zjevně ovládl mocensky celé Čechy

a to včetně území, která eventuálně ponechal v držení svých příbuzných –

viz dále kníže Slavník a Libice –

jinak by vlastně nebyla možná expanze českého státu směrem na severovýchod,

k níž prokazatelně došlo

umožnilo ji také urovnání konfliktu s Otou I.  –

po uvedeném Otově tažení do Čech v roce 950

Ota I. – reliéfní vyobrazení císaře jako fundátora – slonovinová destička

Ota I. s třetí manželkou Adelheid Burgundskou a synem Otou II.

listina Oty I. a císařova pečeť

r.955 již Boleslav I. významným Otovým spojencem ve střetu s Maďary –

jejich porážka v bitvě na Lechu,

jíž se zúčastnil také český vojenský kontingent

údajně 1000 bojovníků, kteří chránili ležení – a byli Maďary ještě před rozhodnutím bitvy zmasakrováni,

zároveň však Boleslav někde v Čechách porazil jiné maďarské vojsko,

jehož vůdce chán Lele v boji dokonce padl

 

územní rozmach českého státu

mapa ovšem vyjadřuje skutečnou situaci jen velmi přibližně –

je třeba si neustále uvědomovat charakter raně středověkého osídlení, které nebylo takto plošné,

ale omezovalo se vpodstatě stále na tzv. stará sídelní území,

mezi nimi rozsáhlé neosídlené prostory –

moc se pak soustřeďovala do bodů –

v Čechách se vytvořila již zmíněná síť přemyslovských hradských center –

Kosmas později připsal založení 20 kostelů (zřejmě právě hradských),

které položily také základ ke vzniku církevní organizace

doplněná o další hradiště  spíše s vojenskostrategickým významem

(Domažlice, Tachov, Hradec u Kadaně, Chlumec atd.)

a knížecí dvorce a rezidence s různými funkcemi na nově připojených územích –

postupně Morava –

Boleslav I. připojil k Čechám prokazatelně severní část Moravy až někam k Brnu –

hlavním centrem byla ale Olomouc

význam dálkové komunikace na východ na Krakov a odtud na Kijev

a na dolní Volhu, Byzanc a případně i na sever k Baltu a Vikingům –

zejména, byla-li Maďary dočasně uzavřena trasa Podunajím –

kontakty Olomouce s východním prostředím dokládají pro 10. století také archeologické nálezy –

např. glazované keramické výrobky –

štěrchátko

(nebylo vnímáno jako pouhá dětská hračka, ale také jako předmět ochranné magie zvukem –

obdobnou roli měly také rolničky, zvonky atp. –

cf. Zdeněk Smetánka, Archeologie ochranného zvuku, in: Archeologické etudy, Praha 2003, s.11-16

a keramická „kraslice“

k významu kraslic cf. opět Zdeněk Smetánka, Archeologie ptačího vejce, ibid., s.17-24

na severní Moravě lze vůbec doložit kontinuitu osídlení i opevněných center 9.-10. století

na jižní Moravě vypadala situace podstatně jinak –

situaci vyjadřuje mapa vývoje moravských center od 9. do 11. století

(autorem archeolog Čeněk Staňa) – velkomoravská centra v povodí dolní Moravy a Dyje zanikla,

vznik nových přemyslovských hradišť pak připomíná českou situaci na počátku 10. století –

jenže zde se stoletým zpožděním –

Přemyslovci tato území začali kontrolovat teprve po krizi českého státu okolo roku 1000,

kdy dokonce i severní Moravu obsadili na čas polští Piastovci (Boleslav Chrabrý),

takže Přemyslovci získali kontrolu nad celou Moravou až za knížete Oldřicha a pak Břetislava I.

 

součástí přemyslovského státu 10. století patrně i slovenské Pováží až po Tatry

(ještě Kosmas v nekrologu Boleslava II. uvádí, že vládl zemím až po toto pohoří), Slezsko, Malopolsko,

oblast tzv. Červených hradů na východě –

připoutání k Čechám podrobením, které znamenalo uznání české svrchovanosti a placení tributu –

loajalitu místních elit, jejichž spolupráce byla nezbytná,

zajištovaly početně omezené posádky družiníků ve významných centrech –

oporou přemyslovského panství v Malopolsku byl Krakov – s opevněným hradištěm na Wawelu

v půdorysu hradiště ovšem vyznačeny i mladší raně středověké stavby z 11. a 12. století

 

způsob vlády –

zřejmě pouze v Čechách snaha o pevnější administraci prostřednictvím hradské soustavy –

hradští správci, ale patrně i členové rodiny – syn na Novém hradě (Žatci?) v r.950!

jinde patrně jen formou tributární podřízenosti a české posádky v opěrných bodech –

Olomouc, Krakov, Přemyšl a Červeň? –

zde se Boleslavova říše dostávala do kontaktu s Kijevskou Rusí –

směr expanze českého státu nebyl náhodný –

Boleslav ovládl významnou dálkovou obchodní trasu v délce přes 1000 km –

z toho patrně pramenily významné příjmy – zejména obchod s otroky –

Dušan Třeštík v něm spatřuje hlavní akcelerátor rozvoje českého státu v 10. století –

otroci hlavně pro islámský svět   

nález železného pouta na krk pochází z velkomoravského hradiště Brno-Líšeň,

podobná pouta jsou vyobrazena na jednom z reliéfů proslulých hnězdenských vrat –

sv. Vojtěch žádá knížete Boleslava II., aby nebyli do otroctví prodáváni křesťanští zajatci

předmětem obchodu ale také kožešiny, koně, jantar od Baltu

kontakty východním Pobaltím doloženy i jinými nálezy –

zdobené masivní stříbrné kruhy z hromadného nálezu ve Šluknově

významné i samotné pražské tržiště –

viz popis Ibrahíma íbn Jákúba –

židovský kupec z kordóbského chalifátu –

tato skupina, ovládající do značné míry evropský dálkový obchod, označována jako radanité 

rukopis se dochoval nikoliv v originále,

ale jeho části byly převzaty do několika pozdějších relací jiných autorů –

r.1058 do geografického díla al-Udrího –

jeho dílo se opět nedochovalo, ale vypisovali z něj později jiní –

al-Himjarí převzal na počátku 14. století  Ibrahímovo líčení Prahy –

ve verzi podstatně obšírnější, než tak učinil r.1068 literát a dvorní básník kordóbských chálífů al-Bekrí,

který do své Knihy království a cest zaznamenal jen zkrácený výtah

text al-Himjárího: ...zemi Frága, Bújima a Krakáwá vládne král Bújisláw

(Boleslav je tedy označen za krále Prahy, Čech a Krakova)

...  obyvatelé země Bujima jsou snědí a ryšavost je u nich vzácná

...Praha je menší než jsou města (zjevně míněno v poměrech kordóbského chálífátu)

a větší než vesnice.

Ve vyšší části je veliká opevněná tvrz a v ní jest pramen vody tekoucí po povrchu

a jeho voda prolíná rovinaté části

v údolí (dnes interpretováno po archeologických objevech jako výstižný popis Pražského hradu

se skutečně doloženým pramenem, stékajícím do prostoru podhradí na Malé Straně).

...Praha je postavena z kamene a vápna

(tak se mohlo jevit Ibrahímovi valové opevnění Pražského hradu s čelní kamennou plentou,

na Hradě byly také zděné kostely – P. Marie, sv. Víta a sv. Jiří)

...má trh nejbohatší zbožím... jejich země je nejlepší ze zemí severních a nejbohatší na prostředky

na živobytí  – nakupovali se tu opět zejména otroci, kožešiny a cín

... jako platidla se zde používaly mitkál-al-markátíja (patrně arabské dirhemy),

domácí  mince kinšár

Boleslav I. započal skutečně patrně někdy v 50. letech 10. století s ražbou denárů

vzorem denáry bavorské – řezenského typu

jako „drobný peníz“ sloužily šátečky z řídké tkaniny (relace mezi denáry a šátečky byla 1:10)

k cestě Ibrahíma-íbn-Jákúba do střední Evropy v letech 965-966 cf. v populární formě

Dušan Třeštík, Cesta Ibrahima ibn Jakuba do Prahy v roce 966,

Dějiny a současnost 14, č.5, 1992, s.9-13;

ve formě odborné studie

Týž, „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století,

in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s.49-70

 

knížecí moc se tedy opírala o družinu -

budování velkodružiny –

původní družiny jednotlivých knížat 9. století byly asi relativně malé –

spíše jen desítky jízdních bojovníků, přitom právě jízdní družina měla v boji rozhodující význam

dle J. Žemličky mohla mít knížecí družina v době sv. Václava tak 350-400 bojovníků,

tvořících 1,5-2 % obyvatelstva Václavovi bezprostředně podřízených středních Čech

odhad 22 000 obyvatel je možná až příliš nízký,

kalkuluje s velikostí osídleného území asi 3000 km2

a hustotou 6-7 obyvatel na km2

Žemličkova sonda pro Litoměřicko asi k roku 1100

ovšem skutečně dospěla k hustotě 8-9 obyvatel na km2

při nízké efektivitě zemědělství té doby –

na vydržování jednoho mnicha muselo dle franských pramenů pracovat cca 30 rolníků!

značné náklady na výzbroj a výstroj –

jezdecký kůň stál tolik, co stádo krav a bylo ho třeba živit, drahý byl i meč či drátěná košile

(resp. kroužkové brnění)  atd.

 

Ibrahím ibn Jákúb o družině Piastovce Měška I. :

...berně jsou stanoveny obchodnickým závažím a jdou na  žold jeho mužů.

Každý měsíc dostává jeden každý z nich určené množství.

Má tři tisíce obrněnců rozdělených na oddíly...

A on dává těm mužům oděv, koně, zbroj  a vše co potřebují.

Když se některému z nich narodí dítě,  nařídí,

 aby mu byl vyplácen žold od chvíle, kdy se narodilo,

ať je to dítě mužského či ženského pohlaví.

Když tedy dítě dospěje, tedy, je-li to muž,

ožení ho a zaplatí za něj obvěnění dívčině otci,

je-li to žena, tedy ji provdá a vyplatí obvěnění za ni jejímu otci.

 

otázka, zda tento popis není až příliš ovlivněn autorovými znalostmi

fungování systému správy v mnohem vyspělejším arabském prostředí

a zda příliš neidealizuje slovanskou skutečnost

(cf. otázka pravidelného vybírání peněžních dávek,

za nadsazený pokládám i počet Měškových družiníků –

ostatně jak si to mohl Ibrahím ověřit? –

informace měl navíc z druhé ruky! - sám byl jen v Praze a Magdeburku

a o poměrech v piastovském Polsku tak psal z doslechu!

3000 jízdních bojovníků měl k dispozici,

a to ještě patrně pouze vyjímečně – Karel Veliký!

pro družinu Boleslava I. se pokládá za vcelku hodnověrný údaj,

že roku 955 poskytl proti Maďarům k bitvě na Lechu kontingent 1000 bojovníků

(ne všichni museli ovšem být jízdní! – 

jejich ne zcela prvotřídní kvalitu by naznačovalo, že byli určeni pouze k ochraně tábora –

při přepadu pak byli Maďary z větší části pobiti),

přitom se předpokládá,

že Boleslavovi muselo zbýt nejméně stejně bojovníků pro vlastní přímý střet

s jiným oddílem Maďarů v Čechách,

kde Boleslav zvítězil a v boji padl i vůdce tohoto maďarského vojska Lele),

J. Žemlička tak předpokládá, že za Boleslava dosáhla velkodružina velikosti 2000-3000 bojovníků  

naopak reálná výpověď Ibrahíma ibn Jakuba v tom,

že asi opravdu patřilo k povinnostem panovníka postarat se i o zajištění družiníkových potomků

 

úroveň fungování správy státu neumožňovala zatím pravidelné a efektivní přerozdělování nadproduktu

důsledným vybíráním peněžních dávek od rolníků,

jejichž původně svobodné postavení se měnilo na poddanost knížeti –

ten za poskytovanou „ochranu“ začal vymáhat placení dávek - tributu pacis (daně míru) –

vzhledem k malému rozvinutí peněžních vztahů tvořily tribut především naturální dávky a služby

ty ovšem mohly být z větší části čerpány jen přímou spotřebou na místě

(např. během pobytu vládce a jeho družiny)

vydržování družiny tak záviselo přímo na knížeti –

a ten musel vzhledem k nedostatečně a extenzivně využíváným domácím zdrojům

hledat řešení především ve výbojích, jimiž byla získávána kořist,

otroci, které bylo možno výhodně prodat  atd. –

k ovládnutí většího území bylo třeba zase ještě větší družiny atd. –

roztáčela se tak spirála nekonečných potřeb, dokud se celý systém nezhroutil

 

původ družiníků nejen domácí (Hněvsa, Tuža, Česta, Mstina, Podiven ve svatováclavských legendách),

ale patrně i cizinci (Tunna, Gommon, Tira – severského původu?)

pokud jde o konkrétní informace o družinících doby Boleslava I. a Boleslava II. –

pouze Kosmas má k roku 968 údaj o tom, že zemřel předák Vok

(patrně z nějakých analistických záznamů) –

Dušan Třeštík (1997, s.419-425 - rodokmen)  intepretuje Voka

dokonce jako možného otce knížete Slavníka!

(ale to už je možná až přílišná spekulace) 

 

otázka Slavníkovců – nejdůkladněji k nim Jiří Sláma,

Slavníkovci – významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?,

Archeologické rozhledy 47, 1995, s.182-224

(v tomto čísle AR na s.225-278 další příspěvky ke slavníkovské problematice –

Jarmila Hásková, Petr Charvát, Michal Lutovský, Rostislav Nový, Anežka Merhautová,

Jarmila Princová-Justová, Josef Žemlička);

Jiří Sláma,  Slavníkovci, in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998, s.17-36

 

hlavním pramenem svatovojtěšské legendy -

Jan Canaparius, opat aventinského kláštera, r.999 –

Dušan Třeštík nově tuto legendu připisuje biskupovi Notkerovi,

s nímž Vojtěch cestoval společně z Itálie do Mohuče,

polská editorka Karwasińska označila neutrálně jako první svatovojtěšskou legendu

druhá - sv. Bruno z Querfurtu, brzy po r.1004

kníže Slavník nejspíše blízce spřízněn s vládnoucími Přemyslovci –

kníže Slavník a jeho manželka 1, 2

nejprve zaslibují nemocného syna Vojtěcha na oltáři P. Marii,  poté ho posílají do škol –

vyobrazení na bronzových vratech hnězdenské katedrály (druhá polovina 12. století)

Kristián bezpochyby ve shodě se skutečností zdůraznil ve své předmluvě

Vojtěchův příbuzenský vztah ke sv. Ludmile a sv. Václavovi!

Bruno z Querfurtu, ve své svatovojtěšské legendě Nascitur purpureus flos

(vznikla rovněž v prostředí římského aventinského kláštera, do něhož Bruno přišel v r.999,

tedy jen krátce po odchodu Vojtěchově,

řadu informací,

zejména o Vojtěchově mládí a prostředí, z něhož pocházel,

přitom čerpal od Anastasia/Astrika –

Vojtěchova druha z kláštera na Aventinu a poté opata břevnovského kláštera) –

Slavník podle něho Henrico regi accepit proximus nepos  -

inteptretace této informace je různá

nepřipadá příliš v úvahu,

že by jeho matka mohla být vlastní  či nevlastní sestrou císaře Oty I.!,

provdanou za nějakého českého knížete mimo rod Přemyslovců,

Slavníkova matka byla s rodem Liudolfingů patrně příbuzná v méně blízkém stupni 

buď přímo nebo přes bavorské Liutpoldovce –

rodokmeny V. V. Tomka a J. Losertha

další možnost –

Slavníkův otec by mohl být synem dcery Bořivoje a Ludmily

a tedy sestry Spytihněva I. a Vratislava I.,

byl by tak bratranec Boleslava I. –

to by vysvětlovalo, proč byl jako blízký příbuzný Boleslavem dosazen na Libici,

Slavník sám by tak byl vůči Boleslavu II. bratrancem druhého řádu

 

Slavníkova manželka a Vojtěchova matka –

ze slavného slovanského rodu (její jméno Střezislava uvádí až Kosmas) –

mohla být i Přemyslovna

(Třeštík ovšem její původ hledá v rodu kouřimských knížat –

zmínka o příbuzenství s nimi až u Dalimila –

sestřěnec knězi zlickému bieše –

tedy Radslavovo – nejasné ale, zda měl přitom Dalimil na mysli Slavníka nebo Vojtěcha! 

Střezislava ale sotva sestrou sv. Václava a Boleslava I., jak se někdy uvažuje –

zejména tak blízký rodinný vztah ke sv. Václavovi by Bruno patrně zdůraznil,

i chronologicky by to sotva vycházelo –

Střezislava by se musela narodit před smrtí Vratislava I., tedy před r.921,

Vojtěcha narozeného v r.956 by měla až ve 35 letech

a také jeho další bratři (věkové pořadí ovšem neznáme)

by se jí narodili pozdě –

Vojtěchovo narození na bronzových vratech hnězdenské katedrály

 

zůstaňme u konstatování, že Slavník byl už kvůli svému spříznění s Přemyslovci a Liudolfingy

mužem na české poměry významným,

jeho sňatek s kněžnou, která pocházela z přemyslovského rodu,

především pak loajalita vůči Boleslavovi I.

jej činily přijatelným a mohl být proto začleněn  do struktury Boleslavovy vlády nad Čechami

o úzké kooperaci a vzájemné důvěře svědčí ostatně ještě

i zvolení Slavníkova syna Vojtěcha  pražským biskupem –

především by však jinak nebyla myslitelná expanze Boleslavova státu na severovýchod!

rezidencí knížete Slavníka bylo hradiště Libice

tvar hradiště určovalo někdejší řečiště Cidliny, která ho obtékala po jižní straně –

na akropoli výzkumem Rudolfa Turka odkryty základy kostela

jednolodní stavba s výrazným transeptem,

jehož ramena byla oddělena dvojicemi arkád, sklenutých na střední pilíře,

krátkým chórem a půlkruhovou apsidou – 

v patře ramen transeptu tak mohly být tribuny, otevírající se opět do lodi –

analogie v saském ottonském prostředí (např. falc Werla 1, 2) –

ovšem v poněkud zjednodušené podobě bez západní věžovité části (vestverku) –

pohledová rekonstrukce libického kostela (poněkud maximalistická) – 

 i s předpokládaným vedlejším dřevěným palácem

přítomnost elit na libickém hradišti již od první poloviny 10. století dokládají pohřby –

hrob bojovníka s mečem,

nově na pohřebišti Kanín další nález meče – damascenská ocel

Jan Mařík, Topografie pohřebišť v aglomeraci hradiště v Libici nad Cidlinou,

Archeologické rozhledy 57, 2005, s.331-350

 

nálezy šperků dokládají opět rozvoj uměleckého řemesla,

navazujícího na velkomoravské tradice –

gombíky, kovové perly zdobené granulací, sloupečkové náušnice,

 jiné gombíky (již bez VM předloh), křišťálové a jantarové perly 1, 2,

náhrdelník ze skleněných korálků a s křížkem,

charakteristice vyššího sociálního prostředí odpovídají i nálezy, dokládající formy zábavy –

torzo hrací desky – pro dodnes známou hru, zvanou mlýnek,

kostěný hrací kámen – zdobený rytým ornamentem

 

Boleslav I. reagoval rovněž na vývoj situace v Polsku –

vzestup velkopolské dynastie Piastovců –

Měšek I. – 965 sňatek s Boleslavovou dcerou Doubravkou

 r.967 Boleslav I. vyslal Měškovi na pomoc vojenský oddíl k boji se saským hrabětem Wichmannem,

který byl rovněž nepřítelem císaře Oty

 

závěrečná léta Boleslavovy vlády –

snaha o zřízení pražského biskupství –

do Říma vyslána patrně ještě za jeho života dcera Mlada (r.967),

v Římě vysvěcena abatyší

a do Prahy se vrátila r.972 s osobním dopisem papeže Jana XIII. –

papež schválil zřízení biskupství u kostela sv. Víta a Václava,

jakož i založení konventu benediktinek u sv. Jiří –

text dopisu je uveden u Kosmy

(ovšem nevíme, zda je citován zcela přesně,

z oslovení také není poznat, kterému z Boleslavů byl určen –

dnes se přijímá spíše, že se jednalo ještě o Boleslava I.)

následovala další složitá jednání –

Ota I. prosazoval podřízení nového biskupství Magdeburku,

proti vzniku diecéze byl z pochopitelných důvodů řezenský biskup Michal,

cestu k ní uvolnila až jeho smrt a vynucený souhlas nového biskupa Wolfganga, -

jako jistý kompromis bylo pražské biskupství podřízeno Mohuči,

konečné realizace se ale Boleslav I. nedočkal

(dle Kosmy zemřel 15. července 967,

Widukind ale před rokem 973 o žádné změně na českém knížecím stolci neinformuje,

dle rozboru Dušana Třeštíka Boleslav I. zemřel patrně v r.972),

 jednání na jaře 973 vedl v Quedlinburku s Otou I. již Boleslav II.,

pak ale zemřel také Ota I.

a vztahy nového českého panovníka s rovněž nově nastoupivším Otou II. nebyly zpočátku příliš dobré

přesná doba vzniku pražského biskupství známa není,

v dubnu 976 však již bezpečně na shromáždění biskupů v Mohuči, svolaném arcibiskupem Willigisem,

dlel také první pražský biskup Dětmar a také neznámý biskup moravský! –

což vyvolalo ostrou reakci pasovského biskupa, který si na církevní správu Moravy činil nárok

   

otázka místa pohřbu Boleslava I. –

zřejmě nebyl uložen v bazilice sv. Jiří, hypotézou je hrob K1 v rotundě sv. Víta?

(s manželkou? – uloženou ve vedlejším hrobě K2) –

hroby s výraznou úpravou – překryty podlahou z vápenné mazanice,

zdobené mozaikovým dekorem z oblázků, dřevěné konstrukce hrobových jam –

výbava ale relativně chudá – železná dýka v dřevěné pochvě

 

◙ Boleslav II. (967/972-999)

vyobrazení na bronzových vratech hnězdenské katedrály

(společně s biskupem sv. Vojtěchem -  

z pozdější doby – druhá polovina 12. století

patrně nebyl totožný se synem Boleslava I. z r.950 –

ten byl už tehdy dospělý,

zatímco Boleslav II. musel být s ohledem na dobu, kdy se mu narodili postupně 4 synové, 

poněkud mladší

velmi oslavován Kosmou, který mu přičítá řadu zásluh otcových,

ve skutečnosti asi nebyl tak výrazným panovníkem

začátky vlády –

po smrti Oty I. v koalici s bavorským vévodou Jindřichem II. a Měškem I. proti Otovi II. –

neúspěšný Otův vpád do Čech r.975

Ota II. s manželkou Theofanu, byzantskou princeznou

alegorie zemí říše, skládajících hold trůnícímu Otovi II.

a naopak česká odveta vpádem na bavorské území

boje pokračovaly i v dalších letech,

až r.978 uzavřen mír v Quedlinburgu

r.977 smrt sestry Doubravky oslabila vazby s Polskem

r.981 – kijevský kníže Vladimír obsadil Červeň a Přemyšl –

definitivní ztráta těchto území

doma zemřel kníže Slavník a jeho místo zaujal ambiciózní syn Soběslav

zároveň se ze studijního pobytu v Magdeburku

(v tamní škole působil věhlasný učenec Oktrik,

který ale r.980 odešel do dvorských služeb k císaři Otovi II.)

vrátil po smrti tamního arcibiskupa a osobního příznivce Adalberta Soběslavův bratr Vojtěch,

biskup Dětmar ho zařadil mezi kněze kapituly

r.982 po Dětmarově smrti Vojtěch prohlášen na Levém Hradci biskupem,

biskupské svěcení a světskou investituru od císaře Oty II. přijal r.983 ve Veroně –

vyobrazení Vojtěchovy investitury císařem Otou II.

a Vojtěch pokorně se modlící u hrobu mučedníků

snad tam dal i podnět k sepsání Gumpoldovy legendy,

předpokládaným privilegiem získal patrně také souhlas

k připojení oné krátce obnovené moravské diecéze k pražskému biskupství

podpora svatováclavského kultu zjevně i ze strany Boleslava II. –

vznik prvních legend –

Crescente fide, Fuit in provincia Boemorum, Gumpold, Kristián, první staroslověnská

Boleslavovi II. nevadilo zjevně, že v nich je velmi negativně líčen jeho otec,

on sám byl vnímán vůči otci kontrastně –

obraz zachytil později takto také kronikář Kosmas –

Boleslav, mající příjmení Ukrutný

 ...zrodí se hrozen z ostružiny,

růže z trní, ušlechtilý fík z bodláčí, z bratrovraha vzejde ctitel Kristův,

z vlka beránek, z násilníka muž dobrotivý,

z bezbožného Boleslava zplozen byl kníže Boleslav II.,

však zbožnou povahou první

 

983 zemřel náhle Ota II.,

znovu odboj proti císařovně Theofano, vládnoucí ve jménu teprve tříletého synka Oty III. –

aktéry Jindřich II. Bavorský a Boleslav II.

a došlo také k povstání polabských Slovanů

Boleslav II. podpořil Lutice, kteří byli ovšem nebezpečím i pro Měška I.

Měšek I. tak naopak přešel na saskou (ottonskou) stranu

po r.985 nesl Boleslav II. důsledky nepříliš prozíravého politického angažmá –

asi r.987 –

ztráta Malopolska a Slezska a tedy i části příjmů –

nahradit je měl patrně zvýšený prodej otroků a to i z řad křesťanů –

to vyvolalo protesty biskupa Vojtěcha –

Vojtěchovo biskupské působení – vyhání ďábla z posedlé osoby,

Vojtěchovi se ve snu zjevuje Kristus a nabádá světce, aby se zasadil za křesťanské otroky,

Vojtěch před knížetem Boleslavem II.

jeho další snahy o prosazení  norem křesťanského života (monogamie)

vedly ke konfliktu s družinným prostředím -

napětí narůstá zřejmě i ve vztahu ke Slavníkovcům –

roli patrně sehrála i úmrtí knížete Slavníka (981) i Střezislavy (987?) –

nový slavníkovský senior Soběslav měl zjevně určité vlastní ambice –

za jejich projev jsou pokládány slavníkovské ražby denárů –

do té doby pokládáno za regál suverénního knížete, tedy Boleslava II. –

ukázka jeho ražeb

k nim naposledy Zdeněk Petráň, Problematika pražské mincovny za Boleslava II.,

in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s.147-154

slavníkovské ražby – řada typů vyobrazení (ražby z více kolků) a opisů –

není zcela jasná chronologie –

rozdílné hodnocení –

Jarmila Hásková, Slavníkovci v historické výpovědi svých mincí,

AR 47, 1995, s.225-230

nověji Zdeněk Petráň, Mince biskupa Vojtěcha,

in: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998, s.55-77

podle něho původně Vojtěch jako biskup razil denáry ADAL(bertus)EPISCOPVS

patrně již po svém potvrzení (od r.983),

ale v mincovně v Praze a v souladu se svým postavením biskupa

(biskupové v říši právo razit vlastní mince měli) –

ražby Vojtěchovy a ražby Soběslavovy

ZOBEZLAVS DVX/MALIN CIVITAS,

resp. jeho bratra biskupa Vojtěcha – ražené na Libici a v Malíně –

HIC DENARIVS EST EPISCOPI

či společné ET LIVB DVC ZOBEZLAO –

Petráň je spojuje až s 90. lety! –

u něho vůbec nová chronologie českých denárů doby Boleslava II. –

paralelně Přemyslovci i Slavníkovci začali ražbami denárů s obrazy mečů či ptáků,

od nich přechod k denárům ethelredského typu –

ovlivněno obrovským množstvím ražeb anglosaského krále Ethelreda II. – p

latil jimi tribut Dánům –

odtud na sever Evropy –

tudíž zavedená a obchodně úspěšná mince, která napodobována

téze o slavníkovských ražbách jakožto jakýchsi provokativních poselstvích Boleslavovi II. –

nonsens

hradiště Malínpůdorys

r.988/89 Vojtěch odchází do Itálie –

Vojtěchův pobyt v Římě v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu

Boleslav II. v té době – snaha o získání podpory v říši –

r.989 patrně nový sňatek s Emmou,

dcerou západofranského (italského) krále Lothara a Adelheid, burgundské princezny,

která se po Lotharově smrti stala druhou manželkou Oty I. –

tato identifikace Emmy se dnes jeví jako nejpřijatelnější

(numismatička Jarmila Hásková)

starší teorie spojovaly Emmu s jinými osobami –

k tématu cf. zejména

Luboš Polanský, Spory o původ české kněžny Emmy, manželky Boleslava II.,

in: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha, s.27-48 –

jeho genealogická rekonstrukce

992 se B.II. dokonce zúčastnil tažení proti polabským Slovanům

také jednání v Římě o návrat Vojtěchův – v čele poselstva bratr knížete Kristián (Strachkvas?)

Vojtěch se vrátil s benediktinskými mnichy z kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventině –

r.993 založení kláštera v Břevnově

pak podle Kosmy vážné onemocnění Boleslava II.

(nejde-li pouze o snahu zajistit jeho oblíbenému knížeti – Boleslavu Pobožnému – alibi)

vzrůst vlivu předáků – jejich nový konflikt s Vojtěchem –

nechali vyvléci z azylu v kostele sv. Jiří ženu, obviněnou z cizoložství –

svůdcem měl být Vojtěchův klerik,

Vojtěch chtěl prý podle první svatovojtěšské legendy dokonce vinu vzít sám na sebe

(analogicky kdysi sv. Jimram!)

Dušan Třeštík nově v duchu barbarského zvykového práva interpretuje celou událost

jako střet mezi rodem nevěrou pohaněným (Vršovci)

a nejen Vojtěchem, ale celým jeho rodem

(cf. opět hrozba vyslovená dle první svatovojtěšské legendy,

dle níž cílem pomsty se měli stát i Vojtěchovi bratři a jejich rodiny!) –

tedy případ krevní msty! –

takto pak vysvětluje i útok na Libici!

Dušan Třeštík, Kdo a proč vyvraždil Slavníkovce?  Spor biskupa Vojtěcha s Vršovci a s českým státem,

Dějiny a současnost 28, 1/2006, s.14-16.

 

r.994 nový a definitivní odchod Vojtěcha z Čech

další vývoj událostí - český kontingent –

včetně Soběslava a tedy i části slavníkovské družiny –

na tažení s Otou III., který se ujal vlády

27. září 995 – přepad Libice a povraždění všech přítomných Slavníkovců

(Vojtěchovi a Soběslavovi bratři Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav) –

včetně jejich rodin a dětí –

Libice – nálezy železných šipek - jsou spojovány s přepadem hradiště v r.995

jméno jednoho z bratří – Spytimíra, shodné se jménem jednoho z knížat z r.872 –

nemohlo jít o jistou rodovou tradici?

 

Vojtěch – pobyt v Itálii a navázání úzkých kontaktů s mladým Otou III.,

návštěva poutních míst ve Francii

(Tours, Fleury/Saint-Benoit, Saint-Maur a Saint-Denis) – Vojtěchovy cesty - mapa,

a misie k Prusům –

výjevy z misie k Prusům 1, 2, 3, 4

23. dubna 997 mučednická smrt, hlava vystavená na kůlu

svatovojtěšská tradice –

údajné vyobrazení na kamenné studnici v chrámu San Bartolomeo v Římě na ostrově v Tibeře

údajný kalich sv. Vojtěcha – Trzemeszno, premonstrátský konvent –

byzantská achátová kupa z 10. století (ostatní úpravy mladší)

tzv. pontifikální hřeben sv. Vojtěcha – Praha, svatovítský poklad

(ve skutečnosti vyroben někde v Porýní asi okolo r.1100 – tedy mladší)

kult sv. Vojtěcha – odvíjel se mimo Čechy –

zásluhy měl polský panovník Boleslav Chrabrý – vykoupení Vojtěchových ostatků

a císař Ota III. – viz dále

 

dočasné zlepšení zdravotního stavu Boleslava II. –

poslední počiny –

po neúspěšném pokusu o uvedení Kristiána/Strachkvase do funkce biskupa

(zkolaboval při konsekraci v Mohuči),

ustaven Sas Thiddag (důvěru knížete si získal mj. jako jeho lékař)

založení druhého mužského benediktinského kláštera Ostrov

se již Boleslav II. nedočkal – smrt 7. února 999

pohřeb v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě

 

situace po smrti Boleslava II. –

synové: předčasně zemřelý Václav,  Boleslav III., Jaromír a Oldřich

vlády se ujal Boleslav III. –

vztahy mezi bratry však napjaté (patrně nebyli ani syny jedné matky)

 

◙ Boleslav III. (999-1002, 1003)

nesnadné dědictví –

sice relativně vybudovaná síť správních hradů a dalších center v Čechách -

síť českých hradišť na konci 10. století

během následné krize některá zanikají

ale na druhé straně ztráta všech předchozích územních zisků českého státu,

tím i podstatné omezení finančních zdrojů

(ztráta příjmů z tributů a z dálkového obchodu)

narůstá nespokojenost mezi družiníky a předáky

nepříznivá zahraniční situace –

císař Ota III.

a jeho představy o uspořádání říše (renovatio imperii),

včetně křesťanské východní střední Evropy –

alegorie císaři holdujících zemí (Roma, Gallia, Germania a Sclavinia) –

ve spolupráci s novým papežem Silvestrem II. (Gerbertem z Aurillacu)

významná role piastovského Polska

syn Měška I. Boleslav Chrabrý

na vyobrazení z hnězdenských vrat vykupuje ostatky sv. Vojtěcha,

translace ostatků do Hnězdna a jejich slavnostní uložení

a také nově pokřestěných arpádovských Uher – Gejzův syn - král Vajk/Štěpán

vznik nových arcibiskupství v Hnězdně –

arcibiskupem Radim/Gaudentius, Vojtěchův bratr –

Slavníkův nemanželský syn z jiné matky

a Ostřihomi – r.1001 –

na vzniku měl velký podíl Anastasius/Astrik,

který po odchodu z Čech r.996 opatem kláštera v Pannohalmě,

poté biskupem v Kalocsi (r.1002-1007) a zástupcem slepého arcibiskupa Sebastiána

a posléze v letech 1007-1036 sám třetím ostřihomským arcibiskupem -

Vojtěchovi zasvěcen ostřihomský arcibiskupský chrám

tedy zřetelná vazba na Vojtěchovo ideové dědictví,

k němuž se nad Vojtěchovými ostatky v nově povýšené arcibiskupské katedrále ve Hnězdně

přihlásil r. 1000 i sám císař Ota III.

ten vůbec propagátorem Vojtěchova kultu – Řím – chrám na ostrově v Tibeře –

až později změna zasvěcení na San Bartolomeo, ale zůstala kaple sv. Vojtěcha

Cáchy – chrám St. Adalbert 1, * 2

Lutych, Reichenau-Mittelzell – oba bohužel zbořeny

chrám v Affile u Subiaca – tento benediktinský konvent, v němž působil i Benedikt z Nursie,

Vojtěch za svého života navštívil

v r.1001 – benediktinský konvent – Pereum v deltě Pádu

 

nic na tom nezměnil po Otově předčasné smrti (r.1002) ani

nástup posledního panovníka ottonské dynastie Jindřicha II.

politická situace ve střední Evropě kolem r.1000

 

vnitřní situace v Čechách – na plno politická krize

konflikt Boleslava III. s bratry –

Jaromírovo vykleštění, pokus o zabití Oldřicha –

oba bratři i s královnou Emmou se uchýlili do Bavorska k vévodovi Jindřichovi II.,

který se záhy stal králem

spory s biskupem Thiddagem –

do nich zasahoval i míšeňský markrabě Ekkehard, na němž se stal Boleslav III. závislý

Boleslav III. svou pozici ještě oslabil podporou Ekkeharda proti Jindřichovi II.,

Ekkehard ale byl zabit

r.1002 Boleslav III. vyhnán z Čech povstáním,

uchýlil se k Jindřichovi ze Schweinfurtu, který ho uvěznil

pominuti i jeho bratři

a zjevně s podporou Boleslava Chrabrého

povolán z Polska Vladivoj, údajně přemyslovský příbuzný

(Žemlička o něm uvažuje jako o možném potomku nějakého bratra Bořivojova?)

 

◙ Vladivoj (1002-1003)

neutěšené poměry na pražském dvoře –

výstižná charakteristika Václava Novotného

kníže věčně opilý, biskup (Thiddag) málokdy střízlivý

nakonec se Vladivoj vydal do Řezna a české knížectví si dal Jindřichem II. udělit v léno –

Jindřich II. s manželkou Kunigundou

nebezpečný precedens

na počátku r.1003 Vladivoj zemřel –

z Bavorska zpět Jaromír a Oldřich, Jaromír knížetem

 

◙ Jaromír (1003, 1004-1012, 1034)

ale vystoupili proti němu prý Vršovci –

informace u Kosmy, jehož negativní pohled na Vršovce je více než zřejmý

a jejich úloha v krizi okolo r.1000, pokud vůbec byla, je zřejmě přeexponována

historka o Jaromírově zajetí Vršovci na Velízu –

nahý prý přivázán ke kůlům a přeskakován jezdci –

zachráněn služebníkem Hovorou, který se zato stal dědičným lovčím,

předákem Vršovců byl podle Kosmy Kochan –

ale ne zcela důvěryhodné

(týž Kochan měl právě tak hrát hlavní roli více než o 30 let později při Jaromírově zavraždění)

Jaromír přesto vyhnán –

intervencí Boleslava Chrabrého, který znovu dosadil Boleslava III.,

který se k němu uchýlil pro propuštění z vězení Jindřicha ze Schweinfurtu

 

◙ Boleslav III. (1003)

v předvečer masopustu zorganizoval masakr svých odpůrců

(přestože se předtím zavázal k amnestii) –

pozval prý na hostinu Vršovce a dal je povraždit –

sám měl rozpoltit lebku svému vršovskému zeti (manželovi dcery)

odpor proti Boleslavovi III. využil Boleslav Chrabrý nyní pro sebe,

Boleslav III. pozván k němu do Krakova, kde ale zatčen,

oslepen a uvězněn (zemřel jako vězeň až r.1037)

 

Boleslav Chrabrý vtáhl do Čech, obsadil Pražský hrad a ujal se vlády

 

◙ Boleslav Chrabrý (1003-1004)

protože však odmítl Čechy a Moravu přijmout od Jindřicha II. jako léno,

došlo k novému konfliktu,

v srpnu 1004 vtrhl do Čech Jindřich II. –

Poláci byli nuceni ustoupit –

k bojům o Žatec viz výše,

 při dobývání Pražského hradu padl při ústupu polské posádky poslední Slavníkovec Soběslav

v září 1004 byl knížetem provolán Jaromír –

Čechy opět přijal od Jindřicha II. v léno

s krizí souvisí i ukládání pokladů stříbra v závěru 10. století –

nádoby, v nichž byly poklady uloženy 1, * 2

poklad ze Staré Boleslavi

 

nástupem Jaromíra započala postupná konzolidace poměrů v Čechách,

která byla ovšem obtížná a dlouhá

 

Prameny:

Slavníkovci ve středověkém písemnictví, edd. R. Nový – J. Sláma – J. Zachová, Praha 1987

(dostupná edice všech svatovojtěšských legend v českém překladu)

Bruno z Querfurtu, Život svatého Vojtěcha, ed. Marie Kyralová, Praha 1996

 

Základní literatura:

Profantová, Naďa, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.I, hlava třetí, I,

Praha – Litomyšl 1999, s.281-323

Bláhová, Marie, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.I, hlava čtvrtá, I,

Praha – Litomyšl 1999, s.344-356

Lutovský, Michal, Bratrovrah a tvůrce státu, Praha 1998

Charvát, Petr, Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004

Lutovský, Michal – Petráň, Zdeněk, Slavníkovci. Mýtus českého dějepisectví, Praha 2004

Třeštík, Dušan – Žemlička, Josef ed., Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha 1998

Polanský, Luboš – Sláma, Jiří –Třeštík, Dušan ed., Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000

Europas Mitte um 1000 - Střed Evropy okolo roku 1000, 4 svazky, Praha 2002

Sommer, Petr – Třeštík, Dušan – Žemlička, Josef edd., Přemyslovci.

Budování českého státu, Praha 2009

Slavníkovci v českých dějinách, Antiqua Cuthna 2, Praha 2007