Počátky přemyslovských Čech

(800-935)

na počátku –

po příchodu slovanského obyvatelstva s kulturou s keramikou pražského typu do Čech –

tj v průběhu 6. století – archaická zemědělská společnost –

sídliště se značně autarkní povahou hospodářství,

původní rodová společenství se ovšem v průběhu migrace patrně rozrušila

a sociální struktura musela být rekonstruována -

náznaky složitějších hospodářských, sociálních i mocenských struktur –

Roztoky u Prahy, Břeclavsko

kolem či po roce 600 –

druhá vlna slovanského osídlení s keramikou podunajského typu –

patrně vyspěleji organizované gentes (Obodrité, Srbové, Charváti, Moravané),

vytlačené Avary z Karpatské kotliny,

kde ale už prošly urychleným rozvojem

vlivem kontaktu s dochovanými tradicemi římsko-provinciálního prostředí –

v Čechách tím zřejmě vývoj ke kmeni/gens Čechů/Bohemanů –

tj. kmen nikoliv v tom smyslu, jak je definován v etnologii,

ale struktura budovaná nově na teritoriálním principu – etnicky patrně zdaleka ne homogenní –

původní Čechové představovali jen jakési krystalizační jádro, resp. vůdčí složku –

jinak se na utváření podíleli Slované dvou odlišných časových vrstev migrace

s kulturou pražského, resp. podunajského typu

(případně později i několika dalších menších migrací –

uvažuje se např. o migraci z rakouského Podunají),

ale postupně byly vstřebávány skupiny a jednotlivci různého původu,

včetně autochtonního předslovanského obyvatelstva (germánského či germanizovaného keltského) –

toto pestré složení slovanské populace v českých zemích

potvrzují i výsledky antropologického zkoumání kosterných pozůstatků

(ty jsou ovšem k dispozici teprve s postupným přechodem ke kostrovému pohřbívání)

vzápětí vznik Samovy „říše“ – víme o ni ovšem jen minimum –

Samo zvolen králem, zjevně obklopen nějakou vojenskou družinou

budování hradišť – jedním z nich někde na západním pomezí území Wogastisburg –

pokud Rubín –

pak možným dokladem existence jízdní vojenské družiny jsou nálezy franských ostruh s háčky,

vyčleňování elit a jejich sociální status vyznačují také nálezy avarských kování z opasků,

které zjevně jsou právě symbolem – odznakem příslušnosti k bojovnické elitě

naznačená situace platí i pro období druhé poloviny 7. a 8. století,

které zůstávají bez výpovědi písemných pramenů –

Čechy se ztratily ze zorného pole franských zájmů

snad až r.791 protáhla při tažení Karla Velikého proti Avarům Čechami část jeho vojsk

(Frísové a Sasové) –

pramenně ovšem nedoloženo

r.805-806 – dvě tažení proti Čechům –

r.805 – první franské tažení do Čech –

velel mu Karel Mladší, který vedl prostřední proud vojska,

táhnoucí z horního Pomohaní cestou podél Ohře a přes Doupovské vrchy,

druhý proud, tvořený Bavory, táhl zřejmě cestou od Řezna přes Cham a Domažlice,

třetí proud – saský – vnikl do Čech chlumeckou cestou –

vojska se setkala někde v Poohří a táhla ke hradu Canburg kdesi u Labe,

40 dní pustošila krajinu v širokém okolí,

zahynul přitom český kníže jménem Lech, jinak tažení zůstalo bez zjevnějšího úspěchu

otázka lokalizace Canburgu –zjevně nikoliv Hradsko-Kanina, jak soudil Miloš Šolle

r.806 – tažení velel Pipin Mladší, kterému vedle Lombardie Karel Veliký svěřil také vládu v Bavorsku –

bližší popis tažení chybí, výsledkem však zřejmě byl český závazek platit tribut –

proslulých 120 volů a 500 hřiven stříbra ročně –

zjevně se placení tributu týkalo celého gens Bohemanů!

až sem viz též první přednáška –

„Počátky slovanského osídlení českých zemí a jeho vývoj do vzniku Velké Moravy“

r.817 – připomíná se podřízení Čech právě Bavorsku,

kde Ludvík Pobožný svěřil vládu svému synovi Ludvíku Němcovi

r.822 - zástupci Čechů na sněmu ve Frankfurtu

r.830-843 - období vnitřních válek mezi Ludvíkem Pobožným a jeho syny -

(ukončeno až verdunským mírem) - důsledkem patrně faktické vymanění Čechů ze závislosti

r.831 - mezitím křest Moravanů

od r.844 - Ludvík Němec začal s pacifikací poměrů – tažení proti jižním Obodritům

r.845 - Čechové se pokusili čelit možnému ohrožení žádostí o křest 14 knížat,

která se dostavila do Řezna –

tento fakt se stal předmětem mnoha spekulací historiků –

snaha přidělit jednotlivým knížatům konkrétní knížectví –

tzv. kmenová teorie – Julius Lippert, po něm Václav Novotný atd.,

po 1945 rozvíjeno archeology –

zejm. Rudolf Turek, Die frühmittelalterlichen Stämmegebiete in Böhmen, Praha 1957;

v populárnější podobě –

týž, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963

a týž, Čechy v raném středověku, Praha 1982 –

kdy už ale začala být tato interpretace nejstarších českých dějin oprávněně kritizována –

konstruována totiž především na základě podstatně mladších pramenů,

zachycujících správní uspořádání Čech v době plně rozvinuté hradské správy

(údajná zakládací listina pražského biskupství,

ovšem dochovaná až v listině Jindřicha IV. z roku 1086

a poté uvedená také v Kosmově kronice,

ve skutečnosti hranice pražského biskupství za biskupa Vojtěcha

a tedy v době říše Boleslava I. a Boleslava II.) –

Turek- rekonstrukce:

1 Hbané, 2 Sedličané, 3 Lučané, 4 Děčané, 5 Litoměřici, 6 Lemúzi, 7 Pšované,
8 Charvátci, 9 Charváti, 10 Zličané, 11 Čechové, 12 Doudlebi, 13 Tuhošť, 14 Záhvozd

v tomto smyslu naprostou konstrukcí Hbané, Sedličané, Litoměřici, Děčané, ale i Doudlebi

(označení odvozena ze jmen hradských center, která vznikla až před polovinou 10. století

za Boleslava I.)

u dalších obtížná či problematická lokalizace z pramenů (Lemuzi, Charvátci, Charváti) –

nelze ani spolehlivě potvrdit umístění těchto teritorií na naše území –

předmětem úvah tak zůstávají jen Pšovsko, Luka/Lucko a Zlicko –

skutečností, že se zde v průběhu druhé poloviny 9.století

začaly formovat v zárodečné podobě raně státní útvary,

konkurující středočeské doméně historických Přemyslovců s centrem v Pražské kotlině

ve skutečnosti knížata vztahována k Bohemanům jako takovým,

jak při placení tributu po roce 806,

tak při křtu v r.845,

tak při následných vojenských akcích v r.849,

nelze vyloučit,

že alespoň v případě ohrožení se podřizovala jednotnému velení

a navzájem účinně kooperovala

knížata sídlila na jednotlivých hradištích

a teprve postupně vytvářela kolem nich nějaká zřetelněji vymezená území,

na nichž se pokoušela uplatňovat s pomocí vojenských družin svou moc –

vydělovala se tím z dosavadního archaického modelu uspořádání společnosti

(obecná shromáždění svobodných příslušníků kmene/gens)

r.849 – tažení vedené hrabětem Ernstem z Bavorska (tchán Karlomana),

boj na hranicích v blíže nespecifikované zemské bráně –

zraněn správce srbské marky Thakulf,

poté na žádost české strany právě s ním jednání o mír:

během jednání pokus části franského vojska o útok –

skončil drtivou porážkou, Čechové jim ale darovali život

a umožnili návrat po „veřejné cestě“ – tedy pod kontrolou –

otázka udržování zemských bran a jejich obrany,

informace o pohybu nepřátelských vojsk ještě před vstupem do Čech,

operativní soustředění vojska v místě očekávaného útoku –

to vše svědčí o vysoké míře koordinace a účinném velení –

a Frankové, tak jako ostatně vždy, zde Čechy vnímají jako jeden gens!

r.856 – nový útok Ludvíka Němce proti Čechám – přes míšeňské Srbsko

tamní uspořádání patrně podobné jako v Čechách,

tj. jeden „hlavní“ kníže celého kmene/gens Srbů,

volený shromážděním lidu z většího počtu knížat,

sídlících a ovládajících s pomocí družin jednotlivé regiones –

nešlo ovšem opět o kmeny v etnologickém smyslu, ale o teritoriální mocenské útvary

vpád do Čech patrně srbskou cestou –

tentokrát se však nesetkal s koordinovanou obranou zemské brány,

došlo k bojům ve vnitrozemí na planities Behaim –

podmaněna údajně některá z českých knížat,

spojencem franského vojska také srbský kníže Čestibor,

jeho chráněncem byl k němu uprchlý český kníže, syn Wistrachův,

vyhnaný z otcovského hradu bratrem Slavitahem

r.857 - vyhnání Wistrachova syna záminkou k dalšímu tažení do Čech –

eichstadtský biskup Otgar, falckrabí Rudolt a hrabě Ernst mladší –

dobyt Wistrachův hrad, dosazen Čestiborův a Thakulfův chráněnec,

který se pak dokonce odebral k Ludvíkovi Němci,

aby vládu přijal jako jeho vasal,

Slavitah naopak uprchl k Rostislavovi na Velkou Moravu

pokusy o lokalizaci Wistrachova hradu – Zabrušany?

(opatrně Jiří Sláma, Dušan Třeštík připouští, že hrad mohl být i někde ve středních Čechách)

u Zabrušan objeven v Želénkách v 19. století bohatý ženský pohřeb v mohyle –

žena patřící vzhledem k hrobové výbavě nepochybně na vrchol společenské pyramidy – kněžna?,

část výbavy – hrozníčkové náušnice, gombíky – zjevně VM původu,

zajímavá závěsná schránka – kaptorga – s jelínkem a sokolem, závěsek s antickou kamejí

kontakty s VM v Čechách té doby vůbec velmi výrazné, cf. také zprávu

k r. 871 - (Fuldské anály) – franské vojsko přepadlo náhodně ozbrojený průvod kněžny – nevěsty,

někde na cestě z Moravy do Čech – prý na místě zůstalo 644 koní a štítů

elity v českém prostředí, které nezaostávaly nijak za franskými či velkomoravskými –

dokládá také hrob knížete z Kolína – nález z 19. století

pohřby muže a ženy – kvůli kalichu nejprve pokládáno dokonce za pohřeb Prokopa Holého!

meč a sekera, ploténková ostruha,

nákončí a průvlečky řemínků k ostruhám, pásová kování, kaptorgy,

gombíky 1, 2, číše/kalich 1, * 2

cf. Michal Lutovský, Hroby předků, Praha 1996

kontakty s velkomoravským prostředím silně

např. Stará Kouřim –

důkladně opevněné vícedílné hradiště –

nejstarší jižní část ještě před polovinou 9. stol. rozšířena o další plochu –

celkem tak téměř 20 ha –

na této rozšířené ploše v blízkosti hradby a brány

velká halová kůlová stavba (4-6 x 90 m) – shromažďovací dům družiny?

(analogie v severském – vikingském prostředí)

pohřebiště u jezírka U Libuše – počátky patrně ještě předkřesťanské –

zjevně pohřby elity –

meče, pozlacené ostruhy 1, * 2,

stříbrem tauzovaný čekan, botka kopí či praporce atd.,

pohřbívalo se až do poloviny 10. stol. –

z první poloviny 10. stol. tzv. pohřeb kněžny –

bohatá výbava se šperkem, navazujícím na velkomoravskou tradici,

ale zhotoveným zjevně již přímo v Čechách

(řemeslníci sem patrně přešli po zániku VM) –

kaptorgy, lunicové záušnice se závěsnými řetízky 1, 2, gombíky, kovové perly a jehlice

na konci 9. stol. přitom vybudováno vnější opevnění –

tím hradiště celkem 44 ha,

naopak počátkem 10. století patrný útok –

shořela halová stavba i střední hradba –

legendistická tradice spojuje s konfliktem mezi sv. Václavem a kouřimským knížetem,

resp. později se v ní objevuje jako zlický kníže Radslav –

vyobrazení v pařížském zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky

hradba obnovena, ovšem v polovině 10. stol. definitivní zánik hradiště – patrně za Boleslava I. –

zároveň vybudováno hradiště nové – na ostrožně sv. Jiří

tím se dostáváme k situaci ve vnitřních středních Čechách – jádrem Pražská kotlina –

zde kolem poloviny 9. století zánik starších hradišť – Šárka, Bohnice-Zámka, Butovice

a vznik nových center, spojených patrně již s historickými Přemyslovci

rozsah přemyslovské domény – v centru Pražský hrad, Levý Hradec a Budeč,

po obvodu Lštění, Tetín, Libušín, Levousy, Pšov/Mělník, Stará Boleslav –

nápadná poloha hradišť vůči řekám – Sázavě, Berounce i Labi – situování na „vnějším“ břehu

cf. Jiří Sláma, Střední Čechy v raném středověku, sv.2, Praha 1986 a sv.3, Praha 1988

Přemyslovci – bájný zakladatel Přemysl Oráč – sňatkem s kněžnou Libuší –

rotunda P.Marie/sv.Kateřiny ve Znojmě – přemyslovský cyklus – počátek 12. století –

kněžna Libuše a jí vypravené poselstvo, Přemysl u pluhu –

velmi stručná verze pověsti už v Kristiánově legendě z konce 10. stol.,

u Kosmy pak mýtická řada „pohanských“ Přemyslovců –

Nezamysl (s Přemyslem vytváří zjevně obdobnou literární dvojici, jaká je přítomna v řadě mýtů –

cf. řecká dvojice Prometheus a Epimetheus),

dále Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl a Hostivít –

řada pokusů o výklad – cf.

Záviš Kalandra, České pohanství, Praha 1947

či Vladimír Karbusický, Nejstarší pověsti české, Praha 1966

a týž, Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury, Praha 1995

žádné z těchto jmen v pramenech –

pouze jméno Vojen by mohlo být v překladu totožné s Herrimanem,

jmenovaným s pěti dalšími českými knížaty k r.872

(ovšem společně s Bořivojem, jehož měl být prapředkem!) –

k problému naposledy důkladně DušanTřeštík, Mýty kmene Čechů, Praha 2003

r.872 - Fuldské anály – Karloman táhl s bavorským vojskem neúspěšně na Moravu,

ztroskotal také proud z Durynska a Saska,

úspěšný byl ale třetí proud, vedený mohučským arcibiskupem Liutbertem –

vyplenil část Čech a pětice knížat (vyjmenováno je jich ovšem šest) v pořadí

Zventisla, Witislan, Heriman, Spoitimar, Moyslan a Goriwei

byla nucena uzavřít mír –

ke jménům a jejich nesouhlasnému počtu rozsáhlá diskuse –

nejnověji dle Třeštíka v nejstarší redakci Bořivojovo jméno bylo,

poté jako poslední vypuštěno právě kvůli rozporu s uvedeným počtem 5 knížat

tedy první zmínka o Bořivojovi, o němž jinak informují svatoludmilské a svatováclavské legendy –

významná především Kristiánova legenda,

informující o Bořivojově křtu na VM biskupem Metodějem –

vyobrazení pohanské modloslužby Bořivoje a Ludmily a jejich křtu

v Liber depictus (před polovinou 14. století) –

společný křest Bořivoje a Ludmily ovšem licencí –

Kristiánova legenda uvádí jen Bořivoje s třicítkou družiníků

Velislavova bible – Bořivojův křest

složitá otázka datování a filiace legend –

nejnověji Dušan Třeštík pokládá za nejstarší zdroj infomací

nedochované verze legend Crescente fide (po 974) -

a Fuit in provincia Bohemorum (po 975),

poté měla vzniknout Gumpoldova legenda o sv. Václavovi (před 983),

a do konce 10. století ještě dochovaná verze Svatoludmilské legendy Fuit in provincia Bohemorum,

Kristiánova legenda

a pravděpodobně také První staroslověnská legenda, resp. její původní verze –

ta dochovaná byla dle Třeštíka sepsána až v Sázavském klášteře v první polovině 11. století

další legendy vznikaly postupně až později

z analýzy údajů legend a pouhých tří jistých údajů kronikářských - po zmínce k r.872

k r.890 – Reginon – král Arnulf „propůjčil“ Svatoplukovi Čechy,

které měly předtím svého vlastního knížete

k r.895 - Fuldské anály uvádějí,

že na sněm do Řezna se dostavili omnes duces Boemanorum,

... quorum primores erant Spitignewo, Witizla a poddali se Arnulfovi –

otázka, zda to znamenalo postupnou redukci počtu českých knížat

v důsledku vytváření větších teritoriálních mocenských útvarů

nebo zda nás nemate jen nepřesná klasifikace postavení jednotlivých osob franskými kronikáři,

kteří jistě neměli o sociální a mocenské hierarchii v Čechách detailnější představy

nakonec ze všech údajů dle Třeštíka asi takováto základní chronologická kostra:

asi r.853 – narozen Bořivoj

r.872 – zúčastnil se s dalšími českými knížaty boje s Franky

r.874/875 - sňatek Bořivoje s Ludmilou, dcerou knížete Slavibora (ze Pšova?)

r.875 - narozen Spytihněv I.

r.882-884 – Svatopluk si podmaňuje Čechy,

Bořivojův křest Metodějem na VM - cum suis omnibus,

druhého dne pak poučil ducem cum suis triginta (Kristián)

Bořivojův doprovod tak tvořil poměrně nevelký počet 30 družiníků –

i když stálá družina knížete byla větší (část zanechal jistě v Čechách),

i tak se její velikost dá odhadovat spíše v řádu do sta bojovníků

(pokud máme na mysli kvalitně vyzbrojené jezdce)

obdobnými družinami pak disponovala pravděpodobně také další knížata v Čechách

otázka, zda Bořivoj byl pohan, jak tvrdí Kristián,

či zda spíše nový křest neměl být aktem připojení Čech

do správy moravsko-panonského arcibiskupství

po Bořivojově návratu do Čech totiž založení kostela sv. Klimenta na Levém Hradci,

z Moravy s knížetem kněz Kaich

závažný údaj – sv. Kliment uctíván Konstantinem a Metodějem

další kostely s tímto patrociniem doloženy na středočeských přemyslovských hradištích –

Vyšehrad, Tetín, Lštění, Stará Boleslav

to není náhoda! – nově postavené kostely světil biskup – musel přijet z Moravy!

r.888 - narozen Vratislav I.

r.889 - zemřel Bořivoj

r.890 - Arnulf potvrdil Čechy přímo Svatoplukovi

(jako svrchovanému vládci, který ovšem mohl nadále vládnout

prostřednictvím místní přemyslovské dynastie)

r.894 - zemřel Svatopluk

r.895 - Spytihněv I. doložen jako český kníže, poddaný již ovšem nikoliv VM,

nýbrž přímo Arnulfovi

r.899 - smrt krále Arnulfa, v Itálii hrabě Berengar z Friaulu, v Bavorsku hrabě Liutpold

asi r.906 - sňatek Vratislava I. s Drahomírou z rodu Havolanů (Stodoranů),

Maďaři porážejí VM vojsko Mojmíra II., konec Velké Moravy

nyní na místě konfrontace s výsledky archeologie

Levý Hradec –

a pohřebiště Žalov – patrně ještě předkřesťanské –

nálezy – hrot kopí, pozlacené gombíky,

esovitá záušnice a prsten, jantarové perly

u Kristiána povědomí, že se jednalo o první z přemyslovských hradišť,

právě sem Bořivoj umístil založení prvního kostela se zasvěcením sv. Klimentovi

význam místa pro vznik českého křesťanství zdůrazněn i tím,

že právě zde se uskutečnila biskupská volba sv. Vojtěcha,

dokonce ještě kanovník Zbyhněv v donaci únětickému kostelu (1125-1140) konstatuje,

In Levo Gradech terra ad aratrum, ubi christianitas incepta est...!

výzkum Jaroslava Böhma a Ivana Borkovského – rotunda a její datování –

naposledy zpochybněné Petrem Sommerem –

lapis primarius – výskyt této praxe při zakládání kostelů doložen až pro románské období

v Kristiánově legendě také epizoda s Bořivojovým vyhnáním

dosazen místo něho kníže Strojmír, který prý žil dlouho ve franském exilu,

takže zapomněl i svůj rodný jazyk

Kristián vysvětluje povstání proti Bořivojovi odporem ke křesťanství,

ovšem ve franské říši léta žijící Strojmír nemohl být pohan –

lze tedy číst jako sice zmatenou, ale důležitou zprávu o politickém střetu o orientaci Čech –

Bořivoj byl exponentem Velké Moravy, Strojmír východofranské říše

po vítězném návratu měl Bořivoj založit kostel P. Marie na Pražském hradě

Praha – dle dnešního stavu znalostí Pražský hrad –

nálezy dokládající přítomnost elit již v polovině 9. století

(tedy v době, kdy ještě existovala Šárka a další starší hradiště v Pražské kotlině),

po jejich zániku zjevně význam Pražského hradu dále vzrostl

jinak nepříliš výhodná ostrožna –

úzké skalnaté a poměrně členíté bradlo bylo již okolo poloviny 9. století důkladně opevněno –

vývoj opevnění Pražského hradu

(ne úplně aktuální podoba, nyní se zpracovává nový model – Jan Frolík a kol.)

aktuálně bylo potvrzeno neméně důkladně opevněné

a na Pražský hrad navazující podhradí na Malé Straně –

záchranné výzkumy Jarmily Čihákové – vyjímečnost této situace –

několik přestaveb dřevohlinitého valového opevnění

a nález konstrukce jakési nástupní komunikace na dřevěný most přes Vltavu 1, 2 –

dendrochronologická data pro 9. a 10. století!

v nových souvislostech tím vyvstává i situace samotného Pražského hradu –

založení na nepříliš vhodné ostrožně – úzké a značně členité –

nutnost zarovnávání terénu a rozšiřování plochy ostrožny násypy po obvodu –

důsledkem pozdější případy sesuvů svahu i s obvodovým opevněním hradiště

při veškerém respektu k interpretacím Dušana Třeštíka –

v tomto případě jeho teorie o založení hradu

pokřestěním polohy někdejšího sněmovního pole (campus)

Bořivojovým založením kostela P. Marie,

jakož i pozdějšího ohražení pahorku Žiži s přemyslovským kamenným trůnem –

se jeví jako spekulace, která neobstojí

nálezy dokládající vyjímečnou úroveň prostředí minimálně pro druhou polovinu 9. století -

hrob bojovníka s mečem ze III. nádvoří –

výbava pohřbu - dle některých hypotéz Bořivojův pohřeb – velmi nepravděpodobné

problematika Bořivojova kostela P. Marie (Ivan Borkovský, aktuálně revize Jiří Frolík) –

patrně se nedochovalo nic z obvodového zdiva kostela,

vcelku spolehlivé je ovšem datování vložené a ještě znovu upravené hrobky s pohřby páru –

protože Ludmila je pohřbena dle tradice v kostele sv. Jiří

a neodpovídá ani antropologický věk pohřbených,

interpetováno jako pohřeb Spytihněva I. a jeho ženy –

na obrázku z rukopisu tzv.Velislavovy bible (před polovinu 14. století),

inspirovaném legendistickou literaturou,

vyobrazen Spytihněv právě s kostelem P. Marie,

u pohřbu ženy nalezena stříbrná hrozníčková náušnice VM původu

(uchována v dost špatném stavu, ale jednalo se o velmi kvalitní šperk),

bronzový korpus s Kristem – nález od kostela P. Marie,

ale chybí přesnější nálezový kontext – datování do doby kolem r.1000 je spíše jen odhadem

identifikace pohřbů nejstarších přemyslovských panovníků je ovšem nejistá –

spíše hypotetická – revizi lze očekávat od výzkumu DNA –

zatím na něj chybí finanční prostředky!

objev pohřebiště v Lumbeho zahradě – tedy v předpolí hradiště –

Zdeněk Smetánka –

pohřby z delšího časového úseku –

poslední třetina 9., ale zcela jistě i přesah do 10. století –

pohřby prokazatelných elit –

zčásti šperk velkomoravského charakteru (9. století) –

náušnice, gombíky, jantarové a kovové perly 1, 2, kaptorga

ale i šperk z 1. poloviny 10. století, zhotovený již v Čechách –

záušnice s koňskými (myšími) hlavičkami 1, 2,

záušnice se zhrublými odlévanými hrozníčky,

nástup nového typu šperku –

stříbrné esovité záušnice drobného formátu, jantarové a křišťálové perly

nakonec ještě ukázka keramiky 10. století z Pražského hradu (bez detailnější chronologie) –

v každém případě kvalitní, řemeslně vyráběné zboží

nyní zpět k politickým dějinám:

asi r.907 - narozen sv.Václav

r.911 - zemřel poslední z Karlovců – Ludvík Dítě,

místo něho franský vévoda Konrád,

v Sasku vládl ale Ota, otec Jindřicha I., z dynastie Liudolfingů,

v Bavorsku Arnulf, syn Liutpoldův

r.915 - zemřel Spytihněv I., postřižiny sv.Václava (vychováván na Budči) –

provedl veronský biskup Notar II. –

protože Vratislav podporoval Arnulfa proti Konrádovi

(na rozdíl od bavorského kléru včetně řezenského metropolity)

hradiště Budeč 1, 2 –

výzkumy Miloše Šolleho a Zdeňka Váni s ne zcela spolehlivými závěry,

revize Andrea Bartošková –

rotunda sv. Petra

(v legendě Crescente její výstavba připsána Spytihněvovi

společně s kostelem P. Marie na Pražském hradě),

otázka datování – stála původně při valovém opevnění akropole u brány,

u ní hřbitov, s pohřby ze 2. poloviny 9. až poloviny 10. století –

některé nálezy z hrobů velkomoravského charakteru –

fragment křížku - enkolpionu, použitého druhotně jako závěsek,

analogický nálezu z Mikulčic,

dále pozlacený gombík, bubínkové náušnice, granulací zdobená stříbrná perla,

z mladšího horizontu pohřbů – esovité záušnice, náhrdelník se skleněnými perlami

rotunda - původně jen válcovitá loď a jediná východní apsida –

apsida později zbourána, dochovala se jen v základech,

loď rotundy (prý včetně kupole) je nejstarší zatím známou stojící stavbou v českých zemích

stavba rotundy prošla v románském období změnami –

v 11. století dostala druhou severní apsidu –

patrně sloužila jako mauzoleum,

ve 12. století místo ní románská hranolová věž,

v té době fortifikační význam rotundy zvýraznilo také samostatné vymezení příkopem,

porušujícím starší (zřejmě již neudržované) valové opevnění

mladší kostel P. Marie a ohražené dvorce – problematika datování

asi až někdy po r.915 - narozen Boleslav I.:

r.918 - zemřel franský vévoda Konrád,

králem zvolen Jindřich I. z nové saské ottonské dynastie

r.921, 13. únor - zemřel Vratislav I.

(dle pozdní uherské kroniky Šimona z Kézy z konce 13. století

prý padl v boji s Maďary – málo pravděpodobné),

po smrti knížete zřejmě boj o moc –

regentská vláda Drahomíry,

Ludmila se uchýlila na hradiště Tetín 1, 2

r.921, 15. listopad - Drahomíra dala zavraždit Ludmilu –

vyobrazení z Liber depictus z poloviny 14. století

nově velmi hezké vyobrazení severoitalského původu

v pařížském zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky

detail - scéna uškrcení sv. Ludmily

Ludmilin kněz Pavel (z Řezna?),

vůdci vrahů Tunna a Gommon – otázka původu těchto družiníků –

jména snad skandinávského původu –

možným odrazem ve hmotných nálezech – třmen ze Zbečna

způsob vydržování družiny –

Kristiánova legenda – Ludmila říká: ...

Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syny

a kterak jsem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty?

konflikt obou kněžen v legendách charakterizován jako střet mezi křesťanstvím a pohanstvím –

nelze ale zapomínat, že legendy vytvářejí účelově bipolární obraz,

kde dobro reprezentuje křesťanská světice Ludmila –

zlo zastupující Drahomíra musí být tedy kontrastně podána jako zastánkyně pohanství –

(dle legend ovšem reagovala na údajné zázraky u Ludmilina hrobu tím,

že nad ním dala vybudovat kostel sv. archanděla Michaela –

se záměrem, aby zázraky byly připisovány tomuto světci)

reálně se mohlo jednat např. o to, že domácí české elity akceptovaly

po smrti knížete Vratislava I. spíše jeho matku, v českém prostředí již zdomácnělou,

a přes ni chtěly uplatňovat svůj vliv na nezletilého Václava –

Drahomíra pro ně představovala cizinku –

možná nikoliv náhodou se opírala o družiníky cizího původu (viz opět Tunna a Gommon)

r.922 - bavorský vévoda Arnulf táhne do Čech

925, říjen – vládcem již mladý kníže sv.Václav,

dal přenést Ludmiliny ostatky na Pražský hrad,

do chrámu sv. Jiří, který začal budovat již jeho otec Vratislav,

pohřeb patrně uložen v samostatné kapli –

dochovala se vyšívaná lněná tkanina, v níž byly znovupohřbené ostatky zabaleny

matku Drahomíru Václav na čas vyhnal z Čech, ale pak se s ní smířil

proces sjednocování Čech pod nadvládou středočeských Přemyslovců –

v přídavku Kristiánovy legendy – střet Václava s kouřimským vévodou

(až v tzv. Dalimilově kronice z něj zlický vévoda Radslav!),

ten se podrobil, ale Václav mu knížectví doživotně ponechal! –

vládl tedy po starém způsobu – přímo pouze ve středočeské doméně,

jinde prostřednictvím dalších knížat, uznávajících jeho svrchovanost

cf. zásadní proměna situace asi až k polovině 10. století –

zánik Staré Kouřimi a vybudování nového přemyslovského hradiště na ostrožně sv. Jiří

r.929 – Jindřich I. a Arnulf táhnou do Čech – důsledkem obnovení placení tributu Čechy,

ovšem plynul nyní už ne do Bavor, ale do Saska

po uzavření míru Jindřich I. dal na jevo českému knížeti svou přízeň –

dar paže sv. Víta – původem z významného saského kláštera Corvey –

opět vyobrazení ve zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky

král Jindřich poznává Václavovu svatost 1, * 2

a detail – sv. Václav se vrací do Prahy – v ruce drží rámě sv. Víta!

výstavba rotundy sv.Víta, vysvěcení se nejspíše Václav už nedočkal

základy rotundy objeveny Kamilem Hilbertem během prací na dostavbě katedrály sv. Víta –

půdorys rotundy podle K. Hilberta, rekonstrukce Josefa Cibulky –

tzv. čtyřapsidová rotunda s centrálním vyvýšeným prostorem, obklopeným tribunami v patře –

revizní vyhodnocení Janem Frolíkem ukázalo, že to je fikce,

ve skutečnosti rotunda původně jednoduchou stavbou s válcovitou lodí a východní apsidou,

jižní apsida připojena až pro translaci ostatků sv. Václava ze Staré Boleslavi (snad r.938),

hroby K1, K2 v lodi před jižní apsidou –

Boleslav I. a jeho manželka? – kajícné gesto knížete (datace r.967/972)

apsida severní byla přistavěna patrně pro uložení ostatků sv. Vojtěcha – tedy v r.1039

935, 28. září – zavražděn sv.Václav

problematika data – z chronologické konkordance (mělo to být v pondělí!)

by vyhovovaly r.929 (má i Kosmas) a r.935,

první datum uvádí Kristiánova legenda, První staroslověnská legenda i Kosmas,

pracoval s ním ještě Josef Pekař (viz i oslavy milénia v r.1929),

Dušan Třeštík však přesvědčivě zdůvodnil, proč lépe vyhovuje r.935 –

vychází z Widukindovy kroniky, která ho klade před r.936

a spojuje s počátkem Boleslavova odboje proti Otovi I.

lépe odpovídá rozložení událostí – r.929 se uskutečnilo tažení Jindřicha I. a Arnulfa do Čech,

teprve někdy poté se Václav s Jindřichem sblížil a získal od něho paži sv. Víta,

v pozdním podzimu r.935 zemřel Jindřich I.

a jeho nástupce Ota I. se tak nemohl ihned zabývat českými událostmi atd. –

i dožitému věku sv. Václava

(ten by mohl být podle kosterných pozůstatků odhadován dokonce jako ještě vyšší, než 27-28 let,

Emanuel Vlček dospěl dokonce až ke 40 letům,

ale je pravděpodobné, že to je zkresleno určitými specifickými rodovými dispozicemi –

časná ossifikace lebečních švů)

zmínky o osobách:

Kristián neuvádí žádná jména,

kromě družiníka Podivena a to, až v pozdějších souvislostech –

mezi Václavovými lidmi, kteří se rozprchli po světě byl unus militum, Podiven nomine,

uprchl k Němcům a žil tam ve vyhnanství, když se pak po zklidnění poměrů vrátil do Čech,

ještě se po nějakou dobu skrýval, poté s mečem navštívil dům jakéhosi muže, o němž věděl,

že byl hlavou spiknutí proti Václavovi a především jeho rukama byl tento usmrcen.

Našel onoho muže ležet v lázni, jíž se říká stuba, ten ho pozdravil „Buď zdráv příteli!“

Podiven mu ale odpověděl, aby se nestaral o jeho zdraví, o něž se postará Bůh

...“ty však jsi již dříve všeho zdraví a spásy pozbyl a proto ve svém hříchu zemřeš..“

A obořiv se na něho, usmrtil ho. Utekl do lesa, byl však z Boleslavova příkazu obklíčen,

chycen a oběšen. Poté visel po tři léta, jeho tělo se však zázračně uchovávalo neporušeno.

Když pak byl zahrabán, nad jeho hrobem zářilo zázračné světlo etc.

Nakonec byl Podiven proto pohřben na hřbitově u kostela sv. Víta,

oddělen jen zdí od hrobu Václavova uvnitř kostela.

žádná jména neuvádí Crescente fide, dtto Gumpold,

ale zato První staroslověnská legenda –

celý průběh událostí rekonstruoval srovnáním pramenů pečlivě Dušan Třeštík:

- 22. září na sv. Jimrama slavnostní svěcení chrámu sv. Víta na Pražském hradě,

k němu pozván i Boleslav a zde předáky, nespokojenými s Václavem,

lživě informován, že ho chce bratr zabít

- Boleslav naopak pozval Václava do Staré Boleslavi ke svěcení kostela

na svátek sv. Kosmy a Damiána (neděle 27. září)

- večer Boleslav Václava pozval na hostinu, na ní připil Václav sv. archandělu Michaelovi,

k původně plánovanému útoku na Václava během hostiny však nedošlo,

Václav šel brzy spát s odkazem, že chce ráno na jitřní mši

- spiklenci se tedy s Boleslavem prý sešli v noci k poradě ve dvorci jednoho z vrahů, Hněvsy –

- brzy ráno Boleslav Václava uvítal před chrámem,

na Václavovu poněkud povýšeně znějící chválu, jak mu předešlého večera při hostině sloužil,

reagoval Boleslav živelně útokem, který Václav snadno odrazil a Boleslava odzbrojil

- na Boleslavovo volání přispěchali jeho družiníci, Tuža ťal Václava do ruky,

Tira a Česta ho pak napadli smrtícími ranami v bráně chrámu,

nakonec právě Hněvsa Václava dobil ranou do boku

...V tom hradě zabili i jakéhos Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy,

některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili.

Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali atd.

pařížský zlomek latinského překladu Dalimilovy kroniky -

vyobrazení skutků sv. Václava 1 a detail – sv. Václav pracující na vinici

vyobrazení * 2 a detaily – Václav s Podivenem nosí před ránem chudým vdovám dříví,

Václav vzdělává své služebníky ve víře a kajícně se nechá od nich mrskat metlou a myje jim nohy

otázka Boleslavovy role ve spiknutí proti bratrovi – byl dosti mladý, spíše výrostek

(dle Třeštíkova rozboru narozen až po r.915, možná ještě těsněji před úmrtím otce r.921) –

viz i jeho vyobrazení v Gumpoldově legendě 1, 2 –

zdůrazněn jeho ještě nedospělý jinošský vzhled (takřka dětská bezvousá tvář, útlá postava)

a výrazný věkový rozdíl mezi ním a Václavem (rozložitější, mužnější postava, plnovous,

vysoké čelo s již ustupujícími vlasy)

jedinečný rukopis legendy s iluminacemi dala pořídit kněžna Emma,

vdova po Boleslavovi II., před r.1006

Gumpoldův text se tedy sice neliší od podání ostatních známých legend

a zdůrazňuje Boleslavovy úklady proti bratrovi i skutečnost, že na bratra zaútočil jako první –

iluminace však jakoby vyjadřovaly poněkud jinou skutečnost –

ve scéně hostiny sedí u stolu nedospělý Boleslav se svými kníratými předáky –

nelze pochybovat, že právě oni mohli velmi výrazně ovlivňovat jeho jednání –

na další iluminaci, kde dvěma paralelně vyobrazenými výjevy je vylíčeno Václavovo zavraždění,

je opět zřetelně vidět fyzický rozdíl mezi oběma bratry

(vlevo se Václav proto docela snadno brání bratrovu prvnímu útoku,

vpravo u kostelních vrat Boleslav v útoku pokračuje,

ale dle textu Václav podlehl teprve přivolaným Boleslavovým družiníkům)

iluminace navíc zachytila epizodu s knězem, zavírajícím před Václavem vrata kostela,

ale ta v Gumpoldově legendě není!

je ovšem v legendě Kristiánově, takže iluminátor ji musel znát!

otázkou tedy je, zda skutečně se jednalo ze strany Boleslavovy o dopředu připravované spiknutí

nebo spíše o nešťastný incident –

Boleslav nejspíše smrti bratra přinejmenším později litoval a dával najevo pokání -

přenesení bratrových ostatků na Pražský hrad,

snad i kajícné umístění vlastního pohřbu v rotundě sv. Víta –

pod podlahu před hrob bratra světce, aby věřící po jeho hrobě šlapali –

během vlády pak Boleslav zřejmě nevnímán nějak zvlášť negativně –

doma to jistě nepřipustil,

mimo české země pak byl cenným spojencem pro císaře Otu I.,

dcera „bratrovraha“ Doubravka se stala manželkou Piastovce Měška I.,

dcera Mlada jednala v Římě s papežem a stala se abatyší prvního českého kláštera atd.

vraždami končící konflikty mezi bratry ostatně nebyly ve vládnoucích rodinách té doby

ničím tak vyjímečným –

Boleslavův obraz změnily teprve legendy, vznikající v krátkém časovém rozpětí po jeho smrti –

(že negativní obraz otce nevadil Boleslavovi II.

nebo že se na jeho vytváření snad dokonce přímo podílel

další ze synů Boleslava I. Strachkvas/Kristián –

nesvědčí o nejlepších vztazích mezi otcem a syny)

sv. Václav pohřben nejprve ve Staré Boleslavi v kostele sv. Kosmy a Damiána,

až později přestavěném na kostel sv. Václava –

dokonce i potvrzení historky zaznamenané Kosmou –

stavba opevnění – opere romano –tj. kamenná hradba zděná na maltu –

Boleslav I. prý potlačil odpor předáků proti této stavbě,

když prvnímu mezi staršími...usekl hlavu jako chabou makovici...

zprávu přináší ovšem až Kosmas

asi r.938 - však dal Boleslav I. bratrovy ostatky přenést do Prahy –

pramenem legendy, zejména Kristiánova, kde se hovoří dokonce

o přenesení ostatků po mostě v Praze přes rozvodněnou Vltavu –

ještě Zdeněk Fiala pokládal za pádný argument proti pravosti legendy

(tj. jejímu vzniku před koncem 10. století) –

dnes díky výzkumům Jarmily Čihákové víme, že dřevěný most přes Vltavu v 9.-10. století stál!

Boleslav I. také sám zřejmě přispěl k založení bratrova kultu –

památky –

drátěná košile – mohla by pocházet z doby, do níž se hlásí, a být tudíž autentická

přilba sv. Václava – složitější – Anežka Merhautová –

přilba samotná by rovněž mohla být autentická,

až dodatečně ale montáž tzv. nánosníku (původní upilován) – kdy? –

před sepsáním pasáže Kristiánovy kroniky o vítězství nad kouřimským knížetem –

ten uviděl boží znamení – zářící kříž na Václavově čele!

skandinávská práce – ale vyobrazen nikoliv Ukřižovaný,

ve skutečnosti germánský pohanský bůh Odin!, přivázaný ke stromu –

tedy patrně ještě před koncem 10.století

na svatováclavský kult se váže i tzv. Podivenova přilba – z hovězí kůže –

nalezena při dostavbě svatovítské katedrály v roce 1911 v hrobě K3,

který ležel západně od jižní (tj svatováclavské) apsidy rotundy sv. Víta,

tedy podle Kristiánovy legendy by odpovídal poloze,

v níž byl v blízkosti hrobu sv. Václava u zdi kostela pohřben Podiven

(viz výše) –

hrob byl jistě starší než románská bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha

(tedy z doby před r.1061) – ležel pod jeho obvodovou zdí,

nicméně spíše se přijímá datace kožené přilby až do první poloviny 11. století

k vládě Boleslava I. – až v následující přednášce

zde na závěr dvě otázky:

první otázka – počátky křesťanství v Čechách:

r.845 – křest 14 českých knížat v Řezně – zjevně z politických důvodů –

snaha odvrátit útok Ludvíka Němce,

akt neměl patrně žádné dlouhodobější důsledky –

r.882/884 – Bořivojův křest na VM – vykonán biskupem Metodějem, odtud také kněz Kaich,

který s Bořivojem vyslán do Čech – kostel na Levém Hradci, svatoklimentské zasvěcení –

nepochybný tedy vliv VM a slovanského ritu na počátky českého křesťanství –

informátorem zde ovšem Kristiánova legenda,

uznání informací tedy závisí na vztahu historiografie k této legendě –

nedochovala se v originále, známa až v opisech ze 14. století

(resp. v Rakousku znám z kláštera Heiligenkreuz zlomek textu,

který je zjevně převzetím 4. kapitoly Kristiánovy legendy –

tedy vyprávění o mučednictví sv. Ludmily

tzv. Wattenbachova legenda - pochází z konce 12. století –

odpadá tím jeden z argumentů pro datování vzniku legendy až ve 14. století,

v době Karla IV., kdy měla prý podpořit Karlovy snahy o obnovení slovanské liturgie

(klášter Emauzy – Na Slovanech na Novém Městě pražském)

ve skutečnosti Kristiánovu legendu mohl znát již Kosmas,

ale záměrně údaje o velkomoravských kořenech českého křesťanství zamlčel

ve 14. století znal kronikář Dalimil,

opis Kristiánovy legendy v rukopisu pražského biskupa Jana IV. z Dražic,

ilustrace Liber depictus a tzv. Velislavova bible

pracovali s ní i barokní historiografové

(Bohuslav Balbín, který legendu r.1677 jako první vydal, Gelasius Dobner)

pak ale přišel r.1805 odsudek Josefa Dobrovského –

ten nepokládal za možné, aby na konci 10. století byly v Čechách

jakýmkoliv způsobem vyzdvihovány a zdůrazňovány zásluhy VM

a slovanské liturgie o české křesťanství,

Kristiánovu legendu proto prohlásil za falzum

a její vznik kladl do doby Karla IV. (s již zmíněnou argumentací),

Dobrovského autorita na dlouhou dobu ovlivnila českou historiografii –

František Palacký tak paradoxně nejstarší české dějiny konstruoval i pomocí

podvržených Rukopisů královédvorského a zelenohorského,

naopak s Kristiánovou legendou nepočítal

až po sto letech rehabilitoval Kristiánovu legendu

Josef Pekař, nejprve ve studii v ČČH v r.1902,

vyvrcholením pak bylo dílo

Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians z r.1906

tím však spor o Kristiánovu legendu neskončil –

proti její pravosti např. Bertold Bretholz, Václav Novotný, Jan Slavík

další diskusi rozpoutal Pekařův žák

Václav Chaloupecký, Prameny X. století Legendy Kristiánovy,

in: Svatováclavský sborník II2, Praha 1939,

který Kristiánovu legendu hájil,

ale argumenty, které byly v řadě případu shledány jako problematické

po válce se objevila díla odpůrců -

Záviš Kalandra, České pohanství, Praha 1946

a Rudolf Urbánek, Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských

a václavských a její autor I-II, Praha 1947-1948 –

oba se vrátili k datování Kristiána až do 14. století

k posledním velkým odpůrcům patřil

Zdeněk Fiala, Hlavní pramen legendy Kristiánovy, Praha 1974

mezitím pravost legendy hájili

Oldřich Králík (jeho práce o chronologii nejstarších českých legend jsou ovšem problematické)

rozhodující vliv na uznání pravosti Kristiánovy legendy měly

jednak archeologické objevy po r.1945,

které doložily mnohostranné kontakty mezi VM a Čechami v průběhu 9. století

filologická analýza Jaroslava Ludvíkovského –

důkladný rozbor jazyka Kristiánovy legendy, jeho slovníku, frazeologie, stylistiky

a komparace s řadou dalších textů z českého i evropského prostředí –

spolehlivě prokázal, že legenda patří do doby, do níž se hlásí –

středověká latina pozdějších staletí prošla vývojem,

jemuž Kristiánova legenda naprosto neodpovídá!

v současném paradigmatu starších českých dějin tedy pravost Kristiánovy legendy obecně uznána –

cf. Dušan Třeštík, Jiří Sláma atd.

i když nově opět pokusy – Petr Kubín posunout její datování do poloviny 12. století

nepodařilo se mu ovšem přesvědčivě zdůvodnit

doporučená literatura k legendám: dostupné edice

Nejstarší legendy přemyslovských Čech, ed. Oldřich Králík, Praha 1969 –

poněkud problematické texty editora, Kristiána označuje jako Mnicha břevnovského atd.

Kristiánova legenda, ed. Jaroslav Ludvíkovský, Praha 1978 –

naopak výtečná edice a velmi instruktivní shrnutí historie sporů o pravost legendy

k chronologii legend pak naposledy

Třeštík, Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1997

po pádu VM nepochybně zesílil vliv latinské liturgie,

šířené z center východofranské a poté ottonské říše –

velký význam mělo především Řezno –

cf. Ludmilin kněz Pavel,

později se vyskytující zmínka o prvotním úmyslu zasvětit rotundu na Pražském hradě

sv. Jimramovi –

atd.,

i když nechyběly ani v tomto ohledu jisté konflikty –

cf. postřižiny sv. Václava v r.915 a účast veronského biskupa Notara II.

po nástupu ottonské dynastie pak patrně zesílil v Čechách vliv saský

(cf. chrám sv. Víta na Pražském hradě)

latinská a slovanská liturgie však existovaly vedle sebe –

svědectvím trvání slovanské liturgie je zjevně také vznik staroslověnských legend

v každém případě křesťanství v Čechách jen „velmi hrubé“ – kostelů málo –

doloženy zatím jen na přemyslovských hradištích ve středních Čechách

(Levý Hradec, Pražský hrad, Budeč, Tetín, Stará Boleslav,

nepřímo snad Lštění – opět kostel zasvěcený sv. Klimentovi!)

druhá otázka - jak daleko dospěl do r.935 proces sjednocování Čech:

r.845 opět oněch 14 českých knížat

r.872 jich prameny znají 6, nemusí to ale být výčet všech

pak patrně Bořivoj už v jistém vyjímečném postavení –

jen jeho se měl týkat křest na VM,

o něho patrně opíral Svatopluk svou svrchovanost nad Čechami

r.895 se uvádějí opět omnes duces Boemanorum,

ale mezi nimi mají čelné postavení Spytihněv a onen Vitizla

(... quorum primores erant Spitignewo, Witizla) –

hypoteticky by mohl vládnout konkurečnímu teritoriálnímu útvaru v SZ Čechách

nevíme přesně, do jaké míry postoupil sjednocovací proces počátkem 10. století –

lucká válka se objevuje až u Kosmy, který ji klade do doby předbořivojovské (Neklan),

hovoří o luckém knížeti Vlastislavovi (Vitizla z roku 895?)

a jeho hradišti mezi horami Meduez a Pripek

na hranicích (pozdějších) provincií bílinské a litoměřické,

boj klade do blízkosti Levého Hradce,

vyzdvihuje Neklanova statečného vojevodu Tyra

(jméno Tira v První staroslověnské legendě mezi vrahy sv. Václava!),

s přemyslovskou pacifikací Luky spojuje vznik hradiště Drahúš u Postoloprt

dnes za nástupní prostor přemyslovské expanze pokládána hradiště druhé poloviny 9. století

v Libušíně a Levousích

z Libušína ještě zajímavá rytina na kameni, byť její datování je jen rámcové –

do raného středověku – jízdní bojovník - družiník

archeologická datace vzniku nových přemyslovských hradišť v SZ Čechách je trochu vágní –

rozložení hradišť a hranice teritoriálních knížectví na přelomu 9.-10. století –

podle Oldřicha Kotyzy

přesnější chronologizaci nálezy keramiky

bez dostatečně spolehlivých stratigrafických opor sotva umožní –

keramika ze SZ Čech podle Petra Meduny

založení Vlastislavi je nověji kladeno spíše někam do závěru 9. století,

detail – rekonstrukce opevnění a brány

založení Drahuše do počátku (?) 10. století –

M. Lutovský naopak v rozporu s údaji Kosmovy kroniky Drahuš spojuje

s vyvrcholením vývoje raně státního útvaru na luckém území

proces sjednocení Čech zřejmě vyvrcholil až v době nástupu vlády knížete Boleslava I.

diskuse o založení Litoměřic, Bíliny či Žatce

Petr Čech uvažuje o vzniku Žatce již v době Václavově,

spolehlivější důkazy ale zatím nepředložil -

dřevo na konstrukci středního valu hradiště bylo smýceno do r.935/936

nejnověji P. Meduna, K počátkům Litoměřic, in: Litoměřická kapitula, 950 let od založení,

Ústí nad Labem 2007, s.23-32.

nastínil možnost přemyslovské expanze do SZ Čech

v několika krocích –

již kníže Bořivoj vyženil s Ludmilou Pšovsko/Mělnicko

někdy za Spytihněva I. podrobeno Litoměřicko –

s využitím družiníků, kteří po pádu VM zamířili do Čech

argumentace – podobné organizační struktury –

hroby bojovníků na venkovských pohřebištích ve strategických lokalitách,

rozložených okolo litoměřického hradského centra – podobná role jako

velkomoravští centenarii/setníci

keramika litoměřického typu se nápadně podobá keramice mikulčického typu

Bílinsko a Žatecko by následovalo ve třetí fázi

Prameny:

Nejstarší legendy přemyslovských Čech, ed. Oldřich Králík, Praha 1969

Kristiánova legenda, ed. Jaroslav Ludvíkovský, Praha 1978

Základní literatura:

Třeštík, Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1997

Třeštík, Dušan, Mýty kmene Čechů, Praha 2003

Měřínský, Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., Praha 2006

Profantová, Naďa, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.I, hlava třetí, I, Praha 2000, s.263-280

Profantová, Naďa, Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie, Praha 1996

Sommer, Petr, Začátky křesťanství v Čechách, Praha 2001

Europas Mitte um 1000 – Střed Evropy okolo roku 1000, 4 sv., Praha 2002

České země v raném středověku, ed. Petr Sommer, Praha 2006

Sommer, Petr – Třeštík, Dušan – Žemlička, Josef edd., Přemyslovci.

Budování českého státu, Praha 2009