Dějiny Velké Moravy

 

růst významu území jihozápadního Slovenska a Moravy

po rozbití avarského kaganátu

na počátku 9. století již doložena rozvinutá síť hradišť

nejvýznamnější Mikulčice a Staré Město a další podél řeky Moravy,

důležitá také Olomouc,

na východ až do Pováží (Pobedim),

rýsuje se tak jádro moravského knížectví,

cenným novým objevem (výzkum od r.2004) –

komplex hradišť u Bojné 1, * 2, * 3,  * 4 v kopcích Povážského Inovce

na cestě z Pobedimi přes Váh,

blízko také Blatnica s významným knížecím pohřbem

a Nitranská Blatnica,

 kde se předpokládá možnost dalšího dosud stojícího velkomoravského kostela

(zatím bez jednoznačných důkazů)

z hradiště Bojná 1 – obr.1,  * 2, * 3 - série nálezů z první třetiny 9. století –

hromadné nálezy kovových předmětů - ostruhy a součásti jezdeckých postrojů,

hromadný nález sekerkovitých hřiven, kovářské nářadí

doklady pronikání křesťanství – z akvilejského patriarchátu –

nález zvonu (dosud z té doby známy jen ze severní Itálie, stejná forma)

nález pozlacených kování 1, * 2, – z přenosného oltáříku či z relikviáře?

cf. Karol Pieta – Alexander RuttkayMatej Ruttkay, edd.,

Bojná. Hospodárske a politické centrum nitrianského kniežatstva, Nitra 2006

 

otázka Nitry –

dle D. Třeštíka sotva samostatné „kmenové“ knížectví,

spíše jen sídlo jednoho z teritoriálních knížat Moravanů

po posunu hranice slovanského osídlení směrem na JZ,

k němuž došlo zřejmě v průběhu první čtvrtiny 9. století,

tj.  po zhroucení kaganátu

Moravané jediným gens v tomto prostoru,

konstruování kmene Slověnů (předchůdců historických Slováků)

některými slovenskými dějepisci –

cf. Peter Ratkoš, Pramene k dejinám Velkej Moravy, Bratislava 1968

od něho pak přejímal také archeolog Bohuslav Chropovský,

Včasnoslovanský a predvelkomoravský vývoj na území Československa,

in: Velká Morava a počátky československé státnosti,

Praha – Bratislava 1985, s.81-106

je ahistorickou fikcí, mající potvrdit starobylé historické kořeny

moderního slovenského národa 

 

Mikulčice – význam hradiště a sídelní aglomerace,

lze již doložit výraznou řemeslnou výrobu, počátky svébytného šperkařství –

patrně přesun řemeslníků, pracujících pro avarský kaganát,

k novým zákazníkům – moravské elitě – tzv. blatnicko-mikulčický styl

i když meč z Blatnice zřejmě výrobkem z karolinských dílen,

leč výzdoba svébytná (patrně přizpůsobena vkusu objednavatele)

raně karolinské meče typu K i v Mikulčicích na pohřebišti u kostelů 1 a 2

na akropoli (k nim později)

postupně tedy dokonána změna pohřebního ritu v kostrový

(mimo periferní oblasti) –

vliv Avarů. ale patrně také počátky pokřestění)

na Moravě tak zřejmě obdobné politické a kulturní poměry

v období cca 790-830

jako u vznikajících slovanských elit v Korutanech, Posáví, Chorvatsku atd.

(bylo již zmíněno),

o nichž informují franské prameny

křesťanství tedy pronikalo na Moravu již okolo roku 800

Akvileje, Solnohradu, Pasova a Řezna

bylo ale zřejmě dílem zde jednotlivě působících kněží,

přicházejících z franské říše na pozvání z moravské strany,

ale bez oficiálního pověření svými biskupy

 

dějiny VM nebudeme sledovat detailně v chronologickém sledu

všech prameny zmíněných událostí,

zde lze odkázat zejména na:

Lubomír Havlík, Velká Morava v kontextu evropských a obecných dějin,

in: Velká Morava a počátky československé státnosti,

Praha – Bratislava 1985, s.187-214

 

písemné prameny k dějinám VM –

převážně analistické záznamy z prostředí franské říše –

zejména Fuldské anály,

ale i mnohé další dokumenty – kroniky, listiny, listy, právní kodexy a akty,

biografie a hagiografie, geograficko-etnografická díla, traktáty a homilie, kalendária, officia atd. –

z prostředí nejen franského,

ale také z papežského dvora, z Byzance,

dokonce i perského a arabského;

k písemným památkám přímo z VM prostředí viz později

prameny vydány u nás souborně jako

Magnae Moraviae fontes historici (MMFH),

T. I. Annales et chronicae, edd. L. E. Havlík – D. Bartoňková, Brno 1966;

T.II. Textus biographici, hagiographici, liturgici, edd. L. E. Havlík – R. Večerka, Brno 1967;

T.III. Diplomata – Epistolaetextus historici varii, ed. L. E. Havlík, Brno 1969;

T.IV. LegesTexttus iuridici, Supplementa, ed. L. E. Havlík, Brno 1971;

Indices, ed. L. E. Havlík, Brno 1977

 

jen mimořádnou shodou okolností se uchovalo

psaní markraběte Ariba z roku 891, adresované králi Arnulfovi

informuje v něm o mírovém jednání poslů, vedených nitranským biskupem Wichingem, s Moravany –

pergamen se dostal později do kláštera v Reichenau

a tam byl použit ve vazbě mladšího středověkého kodexu

 

vytkneme pouze jisté mezníky:

r.822 Ludvík Pobožný svolal sjezd do Frankfurtu –

dostavili se zástupci Obodritů, Srbů, Veletů, Bohemanů/Čechů, Moravanů,

Praedenacenti“ (tj. jižní Obodrité, usedlí v „Dácii“ – při ústí Tisy do Dunaje – Banát) a Avaři z Panonie

Moravané zde jmenováni poprvé, Avaři naposledy

k r.831 zpráva o pokřtění „všech Moravanů“ pasovským biskupem Reginharem

(ovšem pozdně doložená pasovská tradice) –

Třeštík přesto pokládá za hodnověrnou a vztahuje ji na Mojmíra I.

a jeho Moravany, tedy družinu –

událost z r. 831 měla být oficiálním dovršením kristianizace

dynastie Mojmírovců tím získala zcela jasně definované postavení v čele státu

a snažila se možná odstranit dosud existující regionální knížata,

která by mohla představovat nějaké nebezpečí –

cf. kníže Pribina (privignus? – tedy levoboček?,

na rozdíl od jmen Mojmír, Rastislav, Slavomír, Svatopluk se jedná    

o jméno neprivilegované),

naposledy D. Třeštík, Vznik Velké Moravy, Praha 2001

mezi r.828-836 - salzburský arcibiskup (patrně Adalram)

vysvětil Pribinovi kostel v Nitře

(patrocinium sv. Jimrama je dohadem

dle mladšího již románského kostela na hradě v Nitře),

ale nebylo by nemožné,

část badatelů volí rok 828,

protože od 829 totiž byla území severně od Dunaje –

tedy i Morava  a JZ Slovensko,

svěřena údajně pasovskému biskupství,

Třeštík tvrdí, že se to vztahovalo jen na Moravu

a rozborem dostupných údajů stanovuje na r.833

představení již vyhnaného Pribiny

správcem východní marky Ratbodem

králi Ludvíku Němci, k němuž mělo dojít v Řezně –

pak měl být PribinaTraismauer v kostele sv.Martina

(ve dvorci salzburského arcibiskupství) pokřtěn –

Pribina tedy nebyl ještě křesťanem v době vysvěcení kostela v Nitře,

proč tedy dal zřídít?

Třeštík se domnívá, že pro svou nastávající bavorskou manželku

(pocházela snad z rodu hrabat  Traungau - u Lince –

Pribinův syn Kocel zde roku 853 daroval klášteru sv. Jimrama v Řezně

majetky „ze svého dědictví“ – tedy patrně po matce),

sám Pribina pak slíbil křest přijmout,

ale již to nestačil v Nitře realizovat,

neboť byl vzápětí vyhnán Mojmírem I.

takto tedy vzniká definitivně Velká Morava –

její počáteční politický rozvoj spadal do období konflktů

mezi císařem Ludvíkem Pobožným a jeho syny,

což znemožňovalo franské říši účinněji do vývoje zasahovat

 

r.843 - znamenala změnu verdunská smlouva

a suverénní panování Ludvíka Němce ve východofranské říši

r.846 - Ludvík Němec dopomohl získat vládu na VM

Mojmírovu synovci Rastislavovi (846-870),

ten se ale vzápětí ze závisosti vymanil

r.852 - po usnesení mohučské synody přerostlo napětí mezi franskou říší a VM v ozbrojený konflikt

(důvodem bylo, že Rastislav poskytl azyl

synodou odsouzenému franskému velmoži Albgisovi)

r.853 - Rastislav uzavřel spojenectví s Bulhary

a s nimi společně zaútočil proti východofranské říši

r.854 - se k Rastislavovi uchýlil kníže Slavitah z Čech (vyhnaný svým bratrem)         

Ludvík Němec vyslal proti Rastislavovi vojsko Východní (rakouské) marky 

r.855 - uskutečnil další výpravu sám, přitáhl podle Fuldských análů

k jakémusi silně opevněnému místu,

kam se uchýlil Rastislav se svým vojskem

Ludvík Němec sice zpustošil okolí hradiště,

ale byl pak pronásledován Rastislavovým vojskem na území Východní marky,

dokonce až jižně od Dunaje a toto území Moravané vyplenili

Rastislav se pak snažil rozšířit protifranskou alianci – se střídavými úspěchy –

po porážce od Franků odpadli Bulhaři,

které naopak ke spojenectví zavázal Ludvík Němec

Rastislav navázal kontakty s byzantským císařem Michalem III.

a vyjednával i se správcem Východní marky hrabětem Ratbodem,

podporoval také proti Ludvíkovi Němci jeho syna Karlomana

a v jeho prospěch VM vojsko obsadilo dočasně Východní marku až po Inn

r.858 - se Ludvík pokoušel o velkou ofenzivu proti Slovanům

od Baltu po Dunaj, ale ze záměru sešlo

r.863 - přišli na VM císařem Michalem III. vyslaní soluňští bratři

Konstantin (Cyril) a Metoděj –

součást Rastislavova úsilí o zřízení samostatné církevní provincie –

proto již

r.861 - poselství k papeži Mikuláši I.

(ten s ohledem na franské zájmy oddaloval odpověď)

r.862 - dtto k byzantskému císaři Michalovi III.

r.864 - nová výprava Ludvíka Němce - podařilo se mu Rastislava obklíčit

na hradišti Děvín,

ten požádal o mír – musel poskytnout rukojmí

a formálně se poddat franské svrchovanosti

vážnější změnu politické situace to ale neznamenalo,

Rastislav si udržel nadále suverénní postavení

působení cyrilometodějské misie –

r.867 - oba bratři chtěli se svými žáky do Konstantinopole

kvůli jejich vysvěcení na kněze,

cestovali přes Benátky, kde je zastihla zpráva o převratu v Konstantinopoli,

císař Michal III. zabit

v nejisté situaci přijali pozvání papeže Mikuláše I., který však vzápětí  zemřel

v Římě tak už nový papež Hadrián II. – posléze moravské kněze vysvětil

a schválil slovanskou liturgii –

Cyril 1, 2 – možná vyobrazen na fresce v římském chrámu San Clemente - původem  z 9. století (nejisté)

druhá freska z tohoto chrámu - s oběma věrozvěsty 1, 2 - 

je až z románského období a vyobrazuje oba světce

při slavnostním darování ostatků sv. Klimenta

papeži Hadriánovi II.

(dle legendy je získali na Krymu během své misie k Chazarům,

kterou uskutečnili ještě před svým příchodem na Velkou Moravu)

Konstantin/Cyril v Římě onemocněl, vstoupil do kláštera a tam r.869 zemřel

r.869 - se Metoděj již sám vracel s papežskou bulou na VM,

vPanonii přesvědčen knížetem Kocelem, synem Pribinovým,

správcem franské panonské marky,

aby se ještě jednou vrátil do Říma

a nechal se vysvětit moravsko-panonským arcibiskupem,

na zpáteční cestě na VM však zajat bavorskými biskupy,

odsouzen církevním soudem v Řezně za předsednictví krále Ludvíka Němce

a uvězněn

r.869 - také nový útok Ludvíka Němce proti VM,

franské vojsko dospělo až k nevýslovné pevnosti Rostislavově,

plenění území, ale žádný rozhodný úspěch

Ludvíkovi synové znovu uzavřeli s Rastislavem mír

r.870 - Rastislavův synovec Svatopluk,

vládnoucí zřejmě jako údělný kníže v Nitře –

navázal kontakty s Franky a usiloval o Rastislavovo svržení,

ten ho chtěl likvidovat, ale Svatopluk byl rychlejší Rastislava zajal

a vydal Ludvíkovi Němci

franská hrabata Vilém a Engelšalk obsadila Moravu

včetně hlavního sídelního města

a uloupila i panovníkův poklad,

posléze byl zajat i Svatopluk, obviněný z nedostatečné loajality

r.871 - na Moravě vypuklo povstání vedené nějakým Slavomírem

(spíše kníže než kněz – toto označení mohlo být franským omylem,

způsobeným nejednoznačností slovanského termínu, který znamenal obojí),

nakonec moc převzal Svatopluk, uprchlý z franského zajetí

Vilém i Engelšalk zabiti s velkou částí svého vojenského kontingentu

před hradbami „dřívějšího sídelního města Rastislavova“,

jehož jméno bylo snad Morava (aglomerace Staré Město?) 

 

Svatopluk I. (871-894) – ujal se energicky vlády

a uhájil ji proti všem franským pokusům o zásah

r.873 - návrat arcibiskupa Metoděje na VM

v doprovodu papežského legáta – biskupa Pavla

(Metoděj propuštěn z vězení na zákrok nového papeže Jana VIII.)

r.874 - ve Forchheimu dojednán mír s východofranskou říší

r.880 - papežská patronace pro VM –

pokládána za křesťanskou zemi podlehlou římskému papeži

(Svatopluk označen papežem jako unicus filiusjedin(ečn)ý syn),

privilegiem Industriae tuae potvrzení

moravského arcibiskupství, slovanského písma a liturgie

(s podmínkou, že evangelium a epištola budou při mši čteny nejprve latinsky

a až pak slovansky),

zřízeno biskupství v Nitře v čele s Wichingem

a pro další země VM povoleno zřízení (nejméně dvou) dalších         

r.885 - v dalším papežském potvrzení Svatopluk označen výslovně jako rex

největší územní rozmach Velké Moravy za krále Svatopluka v letech 874-894

(kromě Moravy také Čechy – asi 879 pokřtěn Bořivoj?,

Srbové, Slezané? (Holasici), Vislané, Panonie a  zřejmě i Potisí) –

(nejaktuálněji podle Sommer- Třeštík – Žemlička, Přemyslovci, Praha 2009)

nelze přeceňovat,

nedošlo ke vzniku pevného a vnitřně sjednoceného státního útvaru,

ale spíše jen k formálnímu podrobení místních elit,

které se zavázaly odvádět tribut –

jakmile byla po smrti Svatoplukově autorita centrální moci oslabena,

došlo okamžitě k opětovnému vyvázání se ze závislosti

samotný termín Velká Morava patří zřejmě právě této době –

použil ho později k označení Svatoplukovy říše

byzantský císař (a historik) Konstantin Porfyrogennetos - v 10. století

 

povšimněme si však nyní spíše výpovědi písemných i archeologických pramenů

k uspořádání VM společnosti a zejména k postavení jejích elit –

vzhledem ke skutečnosti, že ve velkomoravské společnosti hrálo velkou roli vyjádření sociálního postavení a prestiže zemřelého hrobovou výbavou –

mimořádná příležitost ke konfrontaci výpovědi obou typů pramenů

 

výpověď písemných pramenů:

cf. Lubomír Havlík, Velká Morava v kontextu evropských a obecných dějin,

in: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava 1985, s.187-214;

zejména pak Dušan Třeštík, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin

(530-935). Praha 1997

 

písemné prameny zmiňují několik center –

jmenovitě Nitru (před 833),

Blatnograd (Pribinovo knížectví v Panonii u řeky Zala – 850),

Děvín (864 - civitas),

dále nevýslovnou pevnost Rastislavovu (munitio innefabile Rastizi -869),

staré město Rastislavovo (urbs antiqua Rastizi - 871) – jménem Morava?

(soudí tak Havlík),

totožné snad s civitas munitissima872,

Veligrad (k 910) – sídlo moravského arcibiskupa,

podřízená biskupství v Nitře a (nejméně) dvě další

 

struktura velkomoravské společnosti

v čele panovník – řecky archon, mega archon,

 latinsky princeps, rex,

regulus (Annales Bertiniani),  

dux (Fuldské anály – oba poslední poněkud dehonestační),

staroslověnsky knendz (stejného původu jako germánské khuning, což se kryje s označením král),

arabsky malik (tedy opět král,

v perské kronice Svatopluk dokonce jako padišáh, tedy císař!),

u Reginona o Svatoplukovi obrat o korunovaci more Romanorum regum,

patrně na Moravě vznikl  také tvar kъralьze jména Karla Velikého

postavení panovníka zdůvodněno teokraticky –

ot boga vlastˇ prijemše – či divina gratia

 

vedle panovníka zmiňována další knížata – knendzi, principes

tj. jednak členové dynastie (panovnické rodiny),

jednak další podřízená knížata –

např. Bořivoj (knendz, ale latinský ekvivalent dux)

 

panovník byl dále obklopen velmoži, kteří tvořili také jeho radu (sovět) –

jsou označováni jako čstni, dobrii, dobrorodnii, bogatii monži, velmonži,

latinsky jako nobiles viri, optimates, primates

 

jejich postavení pramenilo ze služby panovníkovi

a ze svěřených (podmíněných) držeb – possessiones

zřetelně odlišeno od proprietas

(tj. plné vlastnictví, které se používá v souvislosti s majetkem panovníka, případně církevních institucí

 

majetek (bohatství) velmožů – iměnije,

tedy tvořila ho ona podmíněná držba, skládající se z dvorců (curtes),

někdy i opevněných (castella) –

se vším příslušenstvím (sěla s vsjem iměnijem) –

tj. s domy, poli, zahradami, vinohrady, loukami, lesy, stády koní, skotu a s raby,

k bohatství náležely též peníze a drahocennosti

z titulu držby označováni též jako gospodi, domini

v protikladu proti svým rabům – bezprávným nevolníkům,

kteří museli vykonávat určenou práci (rabota)

a tvořili pánovu čeleď – čeleď, familia

 

ostatní svobodní jsou Moravstii ljudje, Moravjene, také prostii ljudje, populus

tj. osobně svobodní občiníci, sloužící v případě potřeby také ve vojsku,

podléhali soudu panovníka či jím ustanovených soudců

a museli z obdělávané půdy odvádět dávky (obrok)

 

pokud jde o správu země –

v úrovni velkých regionů s centrálním správním hradištěm

(župy/suppae, civitates)

byla svěřena županům (suppani)

 

žup prý bylo 11 (v první polovině 9. století), později asi 30

správu na úrovni ještě nižší zastávali kmeťje (řecky kometestedy setníci),

dle mladších pramenů představitelé obvodu několika vsí (vicinatus, opole)

župani s pomocí kmetů vybírali dávky  (obrok, tributum),

organizovali služebnosti či svolávali shromáždění (svobodného) lidu,

odměnou (beneficiem) jim byla část vybraných obroků

samostatně jsou uváděni sondii, iudices – tedy soudci

 

významnou roli měla samozřejmě vojenská družina (voini, milites)

stejně jako u velmožů vyjadřoval jejich společenský status vojenský pás

pojas, cingulum militare

příslušníci jízdní družiny, která měla rozhodující význam,

byli označeni také jako vitendzi  či vithasiičili „vítězi“,

což přetrvalo u polabských Slovanů až do 12. století

a přešlo i do maďarštiny,

kde označuje hrdinu či odvážného a statečného muže vůbec

 

vojsku (exercitus či dokonce magnus exercitus) velel panovník,

v jeho nepřítomnosti pověřený vojevoda

 

v družině ale i slugy či otroci

ve smyslu lidí ve služebném postavení

(latinsky v singularu pro tyto lidi označení clientulus či familiaris)

 

otázka postavení dalších kategorií obyvatelstva,

o nichž písemné prameny nemluví,

ale archeologicky doloženy jsou –

kupci

řemeslníci, usazení na hradištích

(Mikulčice, Staré Město – specializovaní kováři, kovolitci, šperkaři, kosťaři, hrnčíři, skláři atd.)

či vykonávající specializované výrobní činnosti někde jinde – např. železáři

 

a nyní archeologická výpověď:

 

řada center:

vedle Mikulčic 1, 2,

aglomerace Staré Město-Velehrad,

Brno-Staré Zámky u Líšně,

Rajhrad,

Radslavice-Zelená Hora,

Přerov (doložené opevnění až z přelomu 10.-11. století,

ale prokazatelně velkomoravské pohřby s bohatší výbavou

jak v areálu, tak i na nedalekém pohřebišti v Předmostí),

hradiště Olomouc,

Chotěbuz,

Znojmo-Hradiště u sv. Hypolita (doloženy velkomoravské pohřby,

odkryv dvou kostelů, ohlášených Bohuslavem Klímou ml.,

nebyl dosud dostatečně prokázán

a je jinými badateli zřejmě právem zpochybňován),

Strachotín–Petrova louka,

Břeclav-Pohansko (se zajímavě uspořádáným ohrazeným dvorcem s kostelem),

aktuálně (2008) objevena kamenná destrukce z dalšího kostela  

Děvín, Bratislava,

Nitra (navzdory výpovědi písemných pramenů

se nepodařilo potvrdit velkomoravské stáří u kostela na Nitranském hradě,

ale základy velkomoravského kostela odkryty na Martinském vršku

 

vzdálenější opěrné body v době maximální expanze –

Spišské Tomašovce, Zemplín, Blatnograd/Mosapurc/Zalavár ad.

 

existovaly i menší opevněné dvorce –

Ducové – s rotundou a velkomoravským pohřebištěm –

tj. curtis písemných pramenů?

dvorec na hradišti Břeclav-Pohansko byl B. Dostálem interpretován

rovněž jako velmožský

(D. Třeštík jej dokonce srovnává s karolinskými dvorci),

naposledy shodně

Jiří Macháček, Raně středověké Pohansko u Břeclavi: munitio, palatium

nebo emporium moravských panovníků?, Archeologické rozhledy 57, 2005, s.100-138

 

je tu kostel,

domy na kamenných podezdívkách,

které sloužily k ubytování držitele dvorce a jeho družiny,

na pohřebišti u kostela převládají mužské pohřby

se zvýrazněnou bojovnickou výbavou

(mezi 407 pohřby zjištěny 4 pohřby s meči,

nalezeno také 8 bojových seker a 32 ostruh),

v hrobové výbavě i bohatý šperk

(cf. nákončí v podobě knihy,

či honosné stříbrné a pozlacené náušnice s řetízky a závěsky)

od B. Dostála převzal D. Třeštík i interpretaci dlouhých zahloubených domů v severovýchodní části hradiště

jakožto textilních dílen (gynecea), v nichž ženy-nevolnice tkaly plátno,

určené prý především na oděvy bojovníkům,

zde i další doklady řemeslné výroby –

výroba zbroje - kroužkových košilí (dtto Mikulčice),

kovářství, bednářství, zpracování kůže, kostí i barevných kovů, šperkařství

nejnověji (2008) na Pohansku objeveny základy druhého kostela –

dosud nepublikováno

 

elity: panovník a další členové dynastie –

tedy rezidence na důkladně opevněných hradištích –

vedle vyčleněného dvorce na hradišti Břeclav-Pohansko

zjištěny v areálech centrálních hradišť v Mikulčicích a Starém Městě

půdorysy staveb, interpetovaných jako palácové

(vzhledem ke značným rozměrům a kamenným podezdívkám –

na důkladně opevněném hradišti v Mikulčicích byl na akropoli

zčásti prý dokonce celokamenný palác

součástí systému opevnění byl i most přes rameno Moravy

(při výzkumu nalezeny pozůstatky jeho dřevěné konstrukce

a dokonce i monoxylový člun)

kostely –

část z nich by bylo patrně možné označit jako vlastnické,

ovšem archeologicky je spolehlivě vyčlenit nelze

Mikulčice-akropol - kostely 1 a 2 – fotografie, plán a rekonstrukce kostela 2

okolo pohřebiště s hroby, které patří k nejstarším (první třetina 9. století)

a kde zjevně pohřbívali příslušníci sociální elity velkomoravské společnosti

patrně alespoň některé z nejbohatěji vybavených pohřbů

mohly patřit přímo členům vládnoucí dynastie,

nelze je ovšem odlišit od pohřbů, patřících dalším velmožům

a stejně plynulá a málo zřetelná byla patrně z druhé strany také hranice,

oddělující dle hrobové výbavy velmože

od ostatních družiníků a členů jejich rodin

na pohřebišti u kostelů 1 a 2 přítomny dokonce i raně karolinské meče typu K 

(dva kusy –

jeden z hrobu 265, který patřil patrně nejstaršímu kostelu 1,

status pohřbeného muže jakožto jízdního bojovníka

dokládají železné ostruhy, součástí výbavy ještě nůž

druhý z hrobu 90 náležel ke starší fázi kostela 2,  který kostel 1 vystřídal –

status jezdce u pohřbeného dokládají opět železné ostruhy,

součástí výbavy byl ještě velký nůž a dřevěné okované vědro

distribuce časně karolinských mečů typu K

mají analogie také v pohřbech chorvatských elit   

cf. Zdeněk Klanica, Zur Periodisierung vorgroβmährischen Funde aus Mikulčice, in: Studien zum Burgwall von Mikulčice I, Brno 1995, s.379-469

 

zde zjevně shoda s vývojem již od slovansko-avarského období

byla již zmínka o tom, že symbolem příslušnosti k vojenské družině

byl dle písemných pramenů také opasek – pojas, cingulum militare

ve velkomoravském prostředí není již tolik garnitur

s větším počtem pásových kování,

výzdoba se soustřeďuje spíše na přezku a zejména nákončí!

výzdoba nákončí, vkládání antických gem –

apotropaický smysl – magická ochrana nositele opasku 

u kostela 2 také hrob 100 –

šestiletý chlapec, pohřbený s opaskem s honosnou pozlacenou přezkou

a nákončím

na rubu postava kněze – oranta

v tomto případě tedy opasek vyjadřoval chlapcovu příslušnost k elitě,

byť reálně členem vojenské družiny být nemohl –

dtto symbolizují také ostruhy (i evidentně velkých rozměrů)

v jiných dětských hrobech –

tedy odznak sociálního statusu

v Mikulčicích na akropoli v blízkosti kostelů 1 a 2

také větší sakrální stavba bazilikárního půdorysu – Mikulčice-kostel 3

kolem něho opět pohřebiště s pohřby elit (větší časový rozptyl pohřbívání)

- další honosná nákončí v hrobech:

porušený hrob 240 –

nákončí - na líci vrubořezová výzdoba se zvěrným motivem (žába?),

na rubu postava s praporcem?) a rohem

(pokusy o interpretaci zejména

Klement Benda – analogie okřídlené alegorie na čelence langobardského krále Agilulfa) –

scéna pomazání panovníka?

hrob 490 –

na líci stříbrného nákončí s filigránovou výzdobou

vsazeno jednak sklo s rytinou koníka,

jednak antická gemma z karneolu, na jejíž zadní straně je glyptika s Merkurem,

na rubu nákončí opět postava oranta

v oděvu s kaftanem, nohavicemi a jezdeckými botami –

oděv připomíná starší nákončí se sokolníkem z Moravského Sv. Jána –

snad shoda s realitou oděvu velkomoravské elity

(kalhoty prvkem převzatým z někdejšího avarského prostředí –

franská móda byla odlišná)

hrob 433 u kostela 3 –

další antická gemma, zasazená do drobného stříbrného nákončí

dva lidské profily a orlí hlava? a písmena PH,

Jiří Frel v tom viděl portrét sochaře Pheidia,

přímou souvislost s VM to ovšem nemá),

v hrobě 433 ještě druhé honosné stříbrné nákončí

od této baziliky

(hroby na pohřebišti u ní jsou datovány přibližně do rozmezí let 800-875?)

také hrob 480 –

zde vyjímečným nálezem obolus mrtvých

zlatý solidus byzantského císaře Michala III. –

zemřelý bezpochyby patřil rovněž ke společenské elitě

 

pohřeb vybavený honosným nákončím opasku také v hrobu 96/AZ

z pohřebiště u jednolodního kostela ve Starém Městě – Na Valách

opět nelze pochybovat o příslušnosti muže k elitě velkomoravské společnosti

 

konečně specifickou problematiku představují nálezy pásových kování

či nákončí v podobě knihy:

Břeclav-Pohansko,

Mikulčice – hrob 1735 (trojice kování),

hrob 505

zabýval se jimi v exkurzu své knihy Dušan Třeštík

(Vznik Velké Moravy, Praha 2001)

a zařazuje je do velkomoravského věroučného kontextu –

kniha jako symbol Božího zákona - „Pravdy“

odlišný pohled - Šimon Ungerman, Opasky s nákončími ve tvaru knihy –

polemika s D. Třeštíkem

(součást studie Konstrukce honosných velkomoravských opasků, SPFFBU M 7, 2002)

hrob 505 je totiž ženský,

což neodpovídá faktu, že nákončí byla jinak přítomna

výlučně v mužských hrobech,

také jde o relativně velké kování (opasek by musel mít šířku přes 4 cm) –

autorův závěr – bylo připevněno spíše na látce a má funkci ochranného amuletu – resp. relikviáře (jde evidentně o křesťanskou symboliku)

 

symbolem jezdecké elity také ostruhy –

byla již zmínka o výskytu i v dětských (tedy zjevně chlapeckých) hrobech –

a to v obvyklé „dospělé“ velikosti, což vylučovalo funkční použití!

v Mikulčicích z celkem zkoumaných cca 2000 hrobů,

bylo párem ostruh vybaveno 140 pohřbů!

dalších 180 ostruh se pak našlo jednotlivě v sídlištních horizontech –

časové rozpětí širší – od ostruh s háčky z předvelkomoravského období

(viděli jsme už)

po velmi honosné velkomoravské garnitury,

obsahující vedle karolinských ostruh s ukončením ploténkami

i příslušné přezky a průvlečky z řemínků, jimiž se tento typ ostruh

připínal k obuvi

alespoň ukázky:

ostruhy z hrobu 44 u kostela 2 – muž ve věku 25-30 let

v kresbě garnitura z hrobu 50 u douapsidové rotundy v Mikulčicích – kostela 6

honosné, stříbrem tauzované ostruhy z hrobu v Ducovém

spolu s nimi vyobrazen nález třmene ze Sv. Juru –

třmeny netvořily přímou součást výbavy jezdce

a nesetkáváme se s nimi tudíž v hrobech –

známe je jen vyjímečně jako náhodné nálezy ze sídlišních vrstev (případ z Juru)

nebo jako součást depotů železných předmětů –

nález páru třmenů z Břeclavi-Pohanska

(depot byl uložen v jámě na jižním předhradí)

velkomoravští jezdci je stejně asi tolik nepoužívali

(na rozdíl od Maďarů, kteří na třmenech stáli při střelbě z luku za jízdy)

 

jistě ale nejzřetelnějším symbolem příslušnosti k bojovnické elitě byl meč,

zvláště, byl-li přidán do hrobu jako součást výbavy zemřelého –

vzhledem k ceně meče v raném středověku to představovalo výlučné gesto

k nejstarším velkomoravským mečům patřily již zmíněné nálezy

z hrobů 265 a 90 u nejstarších zjištěných mikulčických kostelů 1 a 2

otázkou zůstává, zda se meče zhotovovaly ve velkomoravském prostředí –

i když úroveň velkomoravského železářství nelze podceňovat (viz dále)

nicméně na meče bylo třeba umět vyrobit kvalitní tzv. svářkovou ocel

(vznikala společným kováním za tepla

drátků z měkkého železa a nauhličené tvrdé oceli –

jen tak získala čepel meče potřebnou pružnost i tvrdost) –

někdy i značky či nápisy na čepeli –

výrobky dílen zejména v Porýní –

k „barbarům“ na východ se sice meče vyvážet nesměly

cf. rafelstettenská celní statuta z počátku 10. století –

ale obchod byl obchod a zákazy se zjevně míjely účinkem

typy karolinských mečů dle typologie, vypracované kdysi

J. Petersenem a H. Arbmanem

podle J. Poulíka (1985, doplněno o nové nálezy)

je z velkomoravského prostředí (z Moravy a Slovenska) známo

celkem 41 nálezů mečů z hrobů –

mapa distribuce mečů

největší počet jich pochází z mikulčické sídelní aglomerace,

kde byly nalezeny v hrobech v některých či při některých kostelech:

zejména kostely 1, 2 a 3 na akropoli:

ukázka dalších dvou mečů

především však v poloze Klášteřisko

kde se hroby seskupovaly kolem dřevěné stavby 1, * 2

která byla podle Z.Klanici pohanským kultovním místem,

existujícím patrně až do poloviny 9. století –

odtud ještě nález stříbrné zdobené plakety

celkem pochází z Mikulčic 14 mečů,

další se našly v širším zázemí lokality na pohřebištích v Nechvalíně

(dokonce 4 exempláře!),

Skalici (2 kusy)

či Prušánkách

větší počty mečů pocházejí také z hradiště Břeclav-Pohansko (5 kusů),

ze Staroměstské aglomerace (5 kusů) –

hrob 119/AZ z pohřebiště u kostela Na Valách,

dva meče byly nalezeny na pohřebištích

v bezprostředním zázemí hradiště Rajhrad

meče se ovšem vyskytovaly ojediněle i na dalších pohřebištích,

např. Morkůvky

na venkovském pohřebišti s hroby s nijak mimořádnou výbavou –

jediný pohřeb s typickou bojovnickou výbavou –

vedle meče také kopí a široká bojová sekera –

což by ovšem mohlo nasvědčovat spíše tomu, že se jednalo o pěšího bojovníka –

jistě nikoliv řadového, ale chybí tu ostruhy, součásti opasku

a jakékoliv jiné symboly jezdce

v některých případech hroby s meči

dokonce v odlehlejších a perifernějších územích,

kde se dokonce déle uchovával vedle kostrového ještě i žárový pohřební ritus,

nebo kde se nadále budovaly nad pohřby mohyly –

Žlutava (27 mohyl, v 6 z nich žárové pohřby, ostatní kostrové,

poměrně dost zbraní – sekery, hroty šípů, ale také ostruhy a meč)

jestliže hroby s meči –

zejména pokud byly spojeny  s další výbavou luxusnějšího charakteru

a se symboly příslušnosti k jezdecké složce –

vyjadřují zřetelně sociální status – příslušnost k elitě

pak u dalších zbraní už tomu tak zřejmě není –

s výjimkou dlouhých bojových nožůscramasaxů (saxů) –

obzvláště, byly-li navíc uloženy v luxusní a bohatě zdobené pochvě,

jako tomu bylo u pohřbu v hrobě 23/48 z pohřebiště u staroměstského kostela Na Valách:

na obrázku také kování z hrobu 223/51 –

kde byl pohřben muž s mečem typu 1 (předchůdce typu H) –

z doby okolo či krátce po r.800,

další saxy jsou z hrobu na pohřebišti u kostela v Uherském Hradišti-Sadech

 

elity nepochybně prozrazuje také další luxusní výbava v hrobech –

těžko pochybovat o sociálním zařazení muže,

pohřbeného v hrobě 15 v kostele ve Starém Městě-Špitálkách

se stříbrnou plaketou (nášivkou?) jezdce se sokolem

z prostředí elit pocházejí pravděpodobně také některé křesťanské symboly –

oba luxusní křížky z Mikulčic byly bohužel nalezeny

v sídlištních vrstách na akropoli

honosný stříbrný závěsný křížek a pozlacený bronzový enkolpion

dost možná byzantského původu, tj. obsahoval relikviářovou schránku

(obdobný byl nalezen také v Čechách na hradišti Budeč),

další nálezy křížků  - četné jednoduché olověné křížky

pohřby příslušníků velkomoravské elity doprovázely také luxusní šperky –

gombíky

typický velkomoravský šperk – mimo jádro VM (Morava, Slovensko)

a Čechy se vyskytuje jen velmi vzácně

chronologie – od konce 8. století

u klíčních kostí (pár)  nebo i ve větším počtu

dříve se soudilo, že sloužily ke spínání svrchních plášťů,

krajně nepravděpodobné – jsou dost křehké a snadno by se poškodily

spíše jako našité ozdobné přívěsky na lemu šatu u krku

nacházejí se především v ženských a dětských hrobech

v mužských jen málo – a spíše až v poslední třetině 9. století

u luxusních zlatých exemplářů není opět pochybnost

o sociálním statusu zemřelých,

ale platí to o gombících obecně –

právě pro ženy a děti představovaly znak jejich příslušnosti k elitám

jednalo se ovšem o šperk dosti rozšířený a existující v řadě provedení:

stříbrné gombíky s očky, pozlacené gombíky s očky

a další typy s výzdobou granulací či plechové gombíky s lisovanou výzdobou –

rozkreslená výzdoba těchto gombíků

cf. Hana Chorvátová, Kultúrno-historický význam gombíkov,

Studia mediaevalia Bohemica 1, 2009, s.7-19

Mikulčice - luxusní zlatý závěsek se sklem a perlami

pochází patrně ze zničeného hrobu

(byl také interpretován jako drobné nákončí) –

není tedy jasné, patřil-li muži či ženě

také prsteny –

zdobené granulací, filigránem a opatřené někdy i kameny či barevným sklem

se vyskytují v hrobech obou pohlaví

poslední z ukázek pochází ze ženského hrobu 209/59

z lokality Uherské Hradiště-Sady,

kde byl zlatý, granulací zdobený prsten

doprovázen neméně luxusními zlatými lunicovými náušnicemi

příslušnost pohřbené ženy k elitě se zdá být mimo jakoukoliv pochybnost

základní typologie velkomoravských náušnic

je předvedena na následující tabulce

(podle B. Dostála) –

hrozníčkové, sloupečkové, lunicové, bubínkové a košíčkové

v provedení náušnic panuje značná variabilita

a prostší odlévané tvary z bronzu se mohly objevit i v ženských hrobech,

které k elitě počítat nelze –

naopak zde předváděné exempláře ze zlata či stříbra,

představující i špičkové ukázky zlatnické a šperkařské práce

rozhodně elitám patřily – zlaté lunicové náušnice s hrozníčkem,

zlaté hrozníčková a bubínková náušnice zdobené granulací,

zlaté košíčkové náušnice spletené technikou filigránu

další ukázky náušnic 1, 2, 3, 4, 5 (většinou honosnějších)

zlatá náušnice s deseti bubínky – Mikulčice ženský hrob 794

patrně totéž platí alespoň pro luxusnější náhrdelníky s kovovými,

skleněnými či jantarovými perlami a závěsky v podobě křížů či lunic 1, 2, 3

 

než se začneme zabývat archeologickými nálezy

z prostředí neprivilegovaných vrstev velkomoravské společnosti –

 ještě k velkomoravské sakrální architektuře

Mikulčice - sídelní aglomerace

dnes známy pozůstatky 12 kostelů (na plánku označeny římskými číslicemi) –

zatím byly představeny jen kostely 1-3 na akropoli

další kostely – jednolodní kostely 4, 5 a 8, složitější půdorys kostela 10

(obdobné členění exteriéru bylo oblíbené na Balkáně –

Dalmácie - Prik u Omiše či Makedonie), 

rotundy – kostel 7 (lehké konstrukce –

nad podezdívkou z lomového kamene možná dřevohlinitá stavba)

a kostel 9 (se čtveřicí zapuštěných konch) –

typ známý opět z Dalmácie, ale i z Říma

kostel 6 – velká dvouapsidová rotunda

nález malovaných zlomků interiérových omítek

vedl k pokusům o rekonstrukci monumentálních maleb

(podle Jaroslava Kavána)

opět balkánské analogie, zejména z Dalmácie – rotundy v Zadaru a Splitu

 

doslova senzací je aktuálně objev

stojícího velkomoravského kostela v Kopčanech

součást mikulčické sídelní aglomerace – tedy její třináctý kostel!

kaple sv. Markéty Antiochijské 1, * 2, * 3, * 4, *5

do roku 1994 nebyla vůbec v seznamu chráněných památek!

od 1999 rekonstrukce a také archeologický výzkum – Peter Baxa,

poloha jen 1,5 km od hradiště Mikulčice na V od řeky Moravy,

již na slovenském území,

jednoduchý jednolodní kostel s pravoúhlým chórem,

z lomového kamene, asi z 80% původní zdivo,

výzkum odkryl nejprve raně středověké pohřebiště z 11. století –

hroby kostel respektovaly –

tudíž kostel musel být starší,

až v roce 2004 odkryty také 3 velkomoravské hroby –

vztah hrobů ke kostelu je zřejmý –

hrob 3/98 - dvojice pozlacených gombíků

ženský hrob se zlatou náušnicí s očkem

a stříbrnou náušnicí se 6 bubínky, zdobenými granulací –

zatím nepublikováno

(analogie z pohřebiště Lumbeho zahrada na Pražském hradě –

hrob ze druhé poloviny 9. století),

 

komplex Staré Město/Veligrad

známo 5 kostelů

jednolodní kostel Staré Město-Na Valách,

rotunda Staré Město-Na dědině,

kostel bazilikární dispozice Staré Město-Špitálky

(dochována bohužel jen severní část)

kostel v Modré –

stopy po vnitřním členění vedly kdysi Josefa Cibulku k hypotéze

o založení kostela z podnětu iroskotské misie –

postrádá však pevnější opory

 

Uherské Hradiště-Sady,

komplex s mauzoleem (?) a větší palácovou (?) dřevěnou stavbou

postupný vývoj kostela,

pohledová rekonstrukce,

o úrovni stavby vypovídá i užití keramické střešní krytiny

(také se zde vyráběla!)

nálezy kostěných či kovových stylů, kterými se psalo na voskové destičky

(na obrázku ovšem nálezy železných stylů z Mikulčic)

sídlo arcibiskupa Metoděje, klášter a církevní škola?

zejména Luděk Galuška, Uherské Hradiště-Sady. Křesťanské centrum říše Velkomoravské. Brno 1996

 

kromě dokladů o výrobě keramické střešní krytiny ze Starého Města

a jeho aglomerace

vůbec řada dalších zajímavých odkryvů,

dokumentujících úroveň velkomoravské řemeslné výroby

v Sadech také nalezena hrnčířská pec na výrobu světlé tzv. „antické“ keramiky – včetně výrobků

lahvovité tvary, v hrobě 309/49 na pohřebišti ve Starém Městě-Na Valech nalezena obdobná čutora

pokročilý typ hrnčířské pece s topnými kanálky a průduchy,

určené k řemeslné výrobě běžné užitkové keramiky

byl nalezen v Nitře-Lupce

ve Starém Městě doložena i výroba skleněných korálů, kosťařství 1, 2

(i v Mikulčicích),

 

dřevěné výrobky – vyřezávané, soustružené i bedněné –

nejlépe se dochovaly ve vlhkém prostředí na dně někdejšího ramene Moravy v Mikulčicích

- naběračky a lžíce, bedněné nádobky,

z hrobu ve Starém Městě skvěle uchované

vědérko s ozdobným železným kováním

běžné jsou nálezy přeslenů ke zpracování vláken pro textilní výrobu –

součást podomácké výroby,

ale velký počet z hradišť, např. z areálu Pohanska u Břeclavi –

dává patrně do souvislosti s rozvinutějšími formami výroby textilu –

předpoklad tkacích dílen (gymnaceí) jako na franských panovnických rezidencích (falcích)

 

běžné používání rotačních mlýnků ke mletí mouky – nález ze Starého Města

 

kovolitecká, šperkařská a kovářská výroba se v Mikulčicích soustředila

do prostoru akropole

a na severní předhradí – viz plánek,

kovolitectví dokládají nálezy tyglíků, odlévacích pánviček a slitků bronzoviny,

po kovářské výrobě se dochovalo i nářadí – kovadlina, kladivo, kleště

 

železo tavili profesionální hutníci v pecích,

zahloubených do podloží a vytvářejících často početné baterie –

hutnická pracoviště byla v oblastech, kde byl dostatek surovin –

železných rud, ale i dřeva –

zkoumána byla lokalita Želechovice nedaleko Uničova,

hutnické pracoviště tvořila baterie pecí

Radomír Pleiner, Výroba železa ve slovanské huti u Želechovic na Uničovsku,

Rozpravy ČSAV, řada společenskovědní 65/6, Praha 1955

Týž, Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích, Praha 1958

schéma provozu tavící železářské pece z Želechovic

 

další významnou železářskou oblastí bylo Blanensko - Olomučany

Věra Souchopová, Hutnictví železa v 8.-11. století na západní Moravě,

Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 13/1, Praha 1986

Táž, Počátky západoslovanského hutnictví ve světle pramenů z Moravy,

Studie Archeologického ústavu AV ČR v Brně 15/1, Praha 1995

 

železná surovina byla distribuována někdy v podobě hřiven –

oblíbeny byly zejména sekerovité hřivny

(užívány možná i jako předmincovní forma platidla?),

nacházené v depotech –

depot na hradišti Bíňa obsahoval 101 hřiven,

obdobné depoty byly nalezeny také v Nitře,

na hradišti v Pobedimi (152 hřiven),

na lokalitě Hrádok u Trenčína (dokonce 247 sekerovitých hřiven)

 

jiné depoty obsahovaly výrobky –

např. Moravský Ján

železný kotel, sekery-bradatice, dva třmeny, udidla, radlice, motyky,

vinařské nože, okutí rýčů,

kladivo, vrták, klíč, hák, řetěz, kruh

zbraně v depotech celkem málo –

hlavně zemědělské nářadí - radlice

poměrně hodně depotů pochází přímo z velkomoravských hradišť –

Pobedim (4 depoty), Mikulčice (4 depoty),

Břeclav-Pohansko (7 depotů), Pohansko u Nejdku, Rajhrad, Staré Město

(4 depoty), Brno-Staré Zámky u Líšně (3 depoty)

 

cf. Andrea Bartošková, Slovanské depoty železných předmětů

v Československu, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 13/2,

Praha 1986

 

na co archeologie středověku odpovědět nemůže,

to je otázka sociálního zařazení a postavení jednotlivých výrobců a řemeslníků –

ať už na hradištích či specializovaných výrobních místech

(železáři z Želechovic a Olomučan)

na venkovských sídlištích sotva specializované řemeslo –

spíše podomácká výroba či maximálně částečná specializace (kováři apod.)

 

Mikulčice–Štěpnice – součást důkladně opevněného areálu hradiště –

výsledky nebyly dosud soustavněji publikovány –

zjištěna velmi hustá a poměrně pravidelná zástavba

jen lehce zahloubenými chatami různé velikosti

(dobře se dochovaly výmazy podlah, po obvodu chat odpad – množství zvířecích kostí) –

chaty se zavíraly – dochovalo se poměrně hodně klíčů i kování zámků

vpodstatě obdobné typy chat známy také z hradiště Staré Zámky u Líšně –

viz kresebné rekonstrukce

vzhledem k minimu stop po výrobních činnostech a naopak výrazných dokladů konsumpce potravin

tato část zástavby Mikulčic interpetována jako obydlí družiníků

část jich možná patřila do kategorie jízdních bojovníků,

jejichž sociální status vyznačovaly v hrobové výbavě ostruhy, kování opasků, vyjímečně dokonce i meč

 

běžnou součástí výzbroje bojovníků byly ovšem bojové sekery a kopí,

jimiž byli vybaveni i bojovníci pěší

pohřby s takovouto běžnou bojovnickou výbavou jsou přítomny

i na běžných řadových pohřebištích u venkovských zemědělských sídlišť –

osobně svobodní muži – rolníci,

tvořící základní složku velkomoravské společnosti (populus),

byli také alespoň krátkodobě povoláváni do vojska

a disponovali základní výzbrojí

v hrobech tedy sekery či kopí, případně v kombinaci s obyčejnými noži –

Velké Bílovice 1, 2, 3

Zdeněk Měřínský, Velkomoravské kostrové pohřebiště ve Velkých Bílovicích,

Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 12, Praha 1985

jestliže venkovským pohřebištím byla věnována alespoň jakás pozornost,

 

zcela nedostatečný byl dosud zájem

o výzkum zemědělských sídlišť tohoto období –

Nitriansky Hrádok

záchranný výzkum Dariny Bialekové (prakticky před 50 lety!)

odkryl alespoň část velkomoravského vesnického sídliště,

z jejich poznatků vychází model 1, 2,

zhotovený pro výstavu Střed Evropy okolo roku 1000

D. Bialeková, Záchranný výskum slovanských sídliskNitrianskom Hrádku

a Bešeňove, okr. Šurany, Slovenská archeólogia 6, 1958, s.388-413

 

dnes pohled na zástavbu a architekturu velkomoravského období

umožňuje také archeologický rekonstrukční skanzen v Modré u Velehradu

kostel z Modré

palác ze Starého Města

další sídlištní zástavba 1, * 2, * 3, * 4, * 5, * 6

 

na závěr –

vzácně se vyskytující doklady z opačného konce společenské pyramidy? –

nálezy pout, které bývají spojovány se zprávami o otrocích

z velkomoravského prostředí nálezy nákrčního pouta

z hradiště Staré Zámky u Líšně

a nález jednoho nožního pouta z hradiště Chotěbuz-Podobora

Staré Město – okraj pohřebiště Na Valách

muž, pohřbený na konci 9. století s pouty na nohou

typ pout, který bránil pohybu

otázka – co symbolizoval tento pohřeb –

jednalo se o otroka, zajatce nebo zločince?

cf. Luděk Galuška, O otrocích na Velké Moravě a okovech ze Starého Města,

in: Dějiny ve věku nejistot, Praha 2003, s.75-86

 

nyní zpět k politickým dějinám VM:

r.885 - zemřel Metoděj, arcibiskupem po něm prohlášen Gorazd,

jemuž se ale odmítl podrobit nitranský biskup Wiching a dalští latinští duchovní –

podařilo se jim i se Svatoplukovou podporou ovládnout církevní správu VM

r.886 - slovanští duchovní vypuzeni z VM –

tím zde konec slovanského písemnictví

 

kapitola, u níž je třeba se alespoň stručně zastavit –

Vladimír Vavřínek, Historický význam byzantské misie na Velké Moravě,

in: Velká Morava a počátky československé státnosti,

Praha – Bratislava 1985, s.215-243;

týž, Misie na Moravě: mezi latinským Západem a Byzancí,

 in: Střed Evropy okolo roku 1000, sv.4, Praha 2002, s.107-109

 

již latinští kněží z misií 1. poloviny 9. století –

překládali pro nové věřící ze slovanského prostředí do jejich jazyka

některé základní texty, jejichž znalost byla podmínkou křtu:

Modlitba Páně, Vyznání víry –

vedle těchto dvou textů vznikly v prostředí bavorského kléru i další překlady:

Křestní slib, Odřeknutí se ďábla, Poučení o hříších a ctnostech a

Zpovědní modlitba –

určeny pro působení mezi Korutanskými Slovany a v Panonii,

ale dostávaly se i na Moravu –

nedochovaly se jako celek, ale jednotlivé termíny a výrazy, převzaté často z latiny či němčiny,

ovlivnily slovník cyrilometodějské misie

ta začala slovanský jazyk používat v celé liturgii,

což ovšem latinští kněží pokládali za porušení platné liturgické tradice,

ba přímo za herezi

převedení abecedy do nového slovanského písma –

hlaholice 1, 2

Konstantin, výtečný filolog –

byl na to vybaven znalostí celé řady jazyků –

vedle řečtiny a latiny se naučil i hebrejsky, samaritánsky, syrsky,

měl představu i o kavkazských jazycích a abecedách,

se slovanským jazykem se pak oba bratři obeznámili již v dětství v rodné Soluni,

v jejímž okolí převládala slovanská populace –

makedonský dialekt starobulharštiny –

stal se základem pro tzv. staroslověnštinu –

církevní texty, které věrozvěsti překládali z řečtiny,

se snažili patrně přizpůsobit do jisté míry

i místnímu moravskému slovanskému dialektu

a obohacovali je o termíny převzaté nejen z řečtiny,

ale neváhali ani s použitím termínů z latiny a hornoněmeckých bavorských dialektů (cf. výše)

bratři tedy přeložili do staroslověnštiny postupně novzákonní texty –

všechna 4 evangelia, epištoly a Skutky apoštolské

dále tzv. parimejník, tj. jakýsi svod výňatků textů Starého zákona, čtených při liturgii

patrně i žaltář – tj. výbor ze žalmů, které se četly při hodinkách (perikopách)

Metoděj pak před smrtí dovršil dle svého životopisce (jde ovšem o pozdní údaj)

prakticky kompletní překlad knih Starého zákona

(chyběla jen kniha Makkabejských) –

někteří badatelé hodnověrnost této informace zpochybňují s poukazem,

že se z tohoto údajného překladu nic nedochovalo

dále existovaly na VM překlady některých řeckých homiletických textů –

Jana Zlatoústého, Athanasia, Epifania

vlastní texty – Konstantin – Polemika proti judaismu (dochoval se jen výtah),

Apologie slovanského písemnictví a liturgie (opět jen zkrácený překlad) –

součástí Života Konstantinova (viz dále)

Slovo o přenesení ostatků sv. Klimenta (tzv. legenda chersonská) –

známo opět jen pozdní a pokažené zpracování

zato se dochoval Proglas – předmluva k překladu 4 evangelií –

nejspíše sám Konstantin (jiní badatelé připisují jeho žákům)

soudní spisy –

Nomokánon (dle řecké sbírky církevního práva Jana Scholastika ze 6. století)

a Zakon sudnyj ljudem (dle byzantského civilního zákoníku, zvaného Ekloga) –

obsah obou právních norem přizpůsoben domácím VM poměrům

k tomu se dochovala také Metodějova homilie,

v níž Zakon sudnyj ljudem propaguje

dvojice hagiografií:

Život Konstantinův – redigoval zjevně přímo Metoděj

Život Metodějův – sepsán nedlouho po jeho smrti některým ze žáků

a má zřetelně apologetický charakter –

je sem zařazen i Metodějův vlastní text –

slovanský překlad Metodějova vyznání víry,

které jakožto professio fidei musel předložit v Římě k disputaci před svým vysvěcením na biskupa

 

z později redigovaných textů

Kijevské listy – Čechy v 10. stol. – liturgická příručka (libellus missae) –

zřejmě použit latinský originál, který na Moravu přinesli severoitalští misionáři (z Akvileje?)

a který přeložil Konstantin/Cyril – na prvním  místě je mše na počest sv. Klimenta

 

r.894 – Svatopluk zemřel? (pozdější tradice tvrdí, že zmizel, vstoupil do kláštera

atd.)

vyobrazení z pařížského zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky –

Svatopluk jako mnich se nechává poznat králi Arnulfovi a obhajuje svou čest

soubojem s jeho dvořanem

Mojmír II. a jeho bratři

 

definitivní zánik Velké Moravy –

r.896 se usadili v Potisí ještě jako spojenci Moravanů první Maďaři,

po r.900 po ukončení přesídlení z východoevropských stepí

(vytlačeni Pečeněhy)

začali útočit i na Moravu,

rozhodující bitva snad r.906 –

dle Třeštíka tím rozpad mocenských struktur Velké Moravy

a dále již jen přežívání některých center pod vládou lokálních vládců –

naopak Havlík předpokládá delší rezistenci Velké Moravy:

ještě r.910 připomínána její biskupství,

teprve asi r.919 Maďaři obsadili Nitransko

a teprve okolo r.924-925 uznali i Moravané definitivně jejich svrchovanost

a začali jim platit daň) –

poslední Mojmírovci odešli do exilu –

od r.925 osoby jménem Mojmír a Svatopluk jako svědkové

na listinách salcburského arcibiskupa pro Karantánii

 

na závěr ještě k archeologické reflexi zániku Velké Moravy –

staromaďarské nálezy naposledy zpracoval

Pavel Kouřil, Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie,  

in: Dějiny ve věku nejistot, Praha 2003, 110-146

Mikulčice – pohřby západně od kostela 3 – baziliky – vydělená skupina,

v nich mince – druhotně proděravělé dvěma otvory –

staromaďarský zvyk používat mince jako nášivky –

severoitalské denáry (2 x císař Lambert 894-898, 1 x král Berengar 888-915),

nejspíše získány za maďarského vpádu do severní Itálie 899/900

dále četné nálezy železných hrotů šípů, připisovaných Maďarům –

hradiště Mikulčice (nápadná koncentrace u bran – uskupení A, B),

Staré Město, Břeclav-Pohansko, Staré Zámky u Líšně 

dále nálezy z Olomouc-Nemilan

staromaďarská šavle

a zvláštní lahvovité nádoby na pohřebištích

(Olomouc-Nemilany, Olomouc-Slavonín, Náměšť na Hané)

 

význam Velké Moravy – před rokem 1989 součást oficiální ideologie –

cf. Poulík, Josef – Chropovský, Bohuslav a kol.,

Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985

sám název je absurdní –

raně středověký gens Moravanů na území části Moravy a JZ Slovenska

nelze spojovat s formováním novodobých národů Čechů a Slováků v 19. století

Čechy byly součástí VM sotva dvě desítky let a jejich připojení bylo navíc jen volné

(spíše se jednalo o formální uznání moravské svrchovanosti a tributární závislost)

přeceňoval se také politický význam VM a zdůrazňoval se její maximální

územní rozsah, který byl opravdu jen velmi krátkodobou záležitostí

 

skutečný význam –

pomineme-li problematickou tzv. Sámovu říši,

pak skutečně první státní útvar na území západních Slovanů –

jím vstupují do dějin

přijetí křesťanství a s ním také osvědčených sociálních a kulturních vzorců –

příklon k západoevropské antické a křesťanské civilizaci

také celkový model uspořádání VM společnosti

vlastně poněkud opožděnou aplikací modelu karolinské franské říše –

na toto dědictví pak navázaly následnické středoevropské státní útvary raného středověku –

přemyslovské Čechy, piastovské Polsko a arpádovské Uhry

 

Základní literatura:

Třeštík, Dušan, Vznik Velké Moravy, Praha 2001

Třeštík, Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1997

neexistuje bohužel žádná nová archeologická syntéza,

nové pohledy nejlépe zprostředkovává

Profantová, Naďa, Velké dějiny zemí Koruny české, sv.I, hlava druhá, II,

Praha 2000, s.165-262

Galuška, Luděk – Kouřil, Pavel – Měřínský, Zdeněk ed., Velká Morava

mezi Východem a Západem, Brno 2001

Europas Mitte um 1000 – Střed Evropy okolo roku 1000, Praha 2002

České země v raném středověku, ed. Petr Sommer, Praha 2006

Měřínský, Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II, Praha 2006

Vašica Josef, Literární památky epochy velkomoravské 863-885, Praha 1996

dobrý populárněji orientovaný přehled:

Luděk Galuška, Slované. Doteky předků, Brno 2004