Sidebar

18
lis, so
38 Aktuality

8.10.2008 se konalo od 16:00 v Severočeské vědecké knihovně Ústí nad Labem v rámci filmového festivalu Femina Fest ve spolupráci s Katedrou germanistiky FF UJEP autorské čtení německé autorky Inky BACH. Úvodní slovo: Dr. Jana Hrdličková, z českého textu četla: Sebastiana Hájková, moderovala: Mgr. Blanka Mouralová, překlad textu „Štastná Marie“: Tomáš Svoboda.

Inka Bach

Inka Bach se narodila v roce 1956 v NDR (Berlín) a v 16 letech s rodinou utekla do Západního Berlína. Zde vystudovala germanistiku a filozofii a působila jako scénáristka a režisérka televizních pořadů. Píše prózu, básně, rozhlasové hry a scénáře.

V letech 1987-88 pobývala v Paříži, kde natočila dokumentární film o malířské kolonii „La Ruche“. Její rozhlasová hra o Georgu Traklovi a jeho setře Grete „Sestřin stín“ z roku 1998 získala ocenění Německé akademie hereckých umění ve Frankfurtu. V roce 1998 působila půl roku jako kronikářka města Rheinsberg – dokumentem tohoto zdaleka ne harmonického pobytu je její rheinsbergský deník o příčinách pravicového extremismu „Cizinu neznáme“ z roku 2000.

Také rozhlasová hra z r. 2002 „Kdo spočítá oběti, poví jména“ tematizuje pravicový extremismus, a sice z pohledu jeho jednotlivých obětí. Román „Šťastná Marie“ z roku 2004 boří další mýtus – o útulné, lidské NDR. Na příkladu navenek normální východoberlínské lékařské rodiny je ukázáno brizantní domácí násilí, s jehož důsledky se hrdinka bude potýkat po celý svůj život. V současné době žije v Berlíně a vychovává své dvě děti.

„Ta kniha má dodávat odvahu.“ Šťastná Marie od Inky Bachové

Marii, hlavní hrdince a vypravěčce románu Šťastná Marie od Berlíňanky Inky Bachové, není dlouhou dobu nic vzdálenějšího než epiteton „šťastná“. Rodiče jí zemřeli, sotva se narodila, a vyrůstá nemilována u své tety Caroly, elegantní východoberlínské oční lékařky, která si kape do zorniček atropin, aby zkrásněla, která ale Marii častuje pouze výrazy typu „tlustá, líná a rozežraná“. Je-li tento vztah „pouze“ bez lásky a empatie, je vztah otčíma a Marie stejně tak jako otčíma a Caroly něčím daleko horším. Herbert, Carolin muž a profesí gynekolog, bez skrupulí uděluje jak Marii tak především Carole lekce domácího násilí nehrubšího kalibru. Sebemenší odchylku od svých pravidel, příkazů a často neverbalizovaných pohnutek brutálně trestá; navenek ale rodina lživě dodržuje zdání normálnosti, ba co více: exkluzívnosti.

Kariérista Herbert má vždy nejlepší možnou značku auta, Carola snaživě nakupuje pod rukou západní módu, pochutiny a alkohol, aby se při večírcích plných skupinového nebo přinejmenším nevázaného sexu blýskla. A své frustrace potajmu léčí alkoholem. V atmosféře plné strachu a nečitelnosti má Marie jediné nejasné přání: zemřít. Plynem ze sporáku, horským sluncem, vodou z vany…a že se to nikdy nakonec nepodaří, zvětšuje jen její beznaděj. Pro české čtenáře může být zajímavé, že jednou ze světlých míst tohoto dětství je setkání s pražskou dívkou příznačně pojmenovanou Věra. V rámci výměnného programu přijíždí v roce 1968 se svou třídou na týden do Východního Berlína a bydlí u Marie, která je jí okouzlena. Herbert je zase okouzlen vánkem Pražského jara, který s sebou přiváží a ptá se zainteresovaně Věry na Dubčeka a podrobnosti o „socialismu s lidskou tváří“. O rok později má vyrazit zase Marie k ní do Prahy, rychlejší jsou ale tanky, Marie pak Věru už nikdy neuvidí, ač po ní intenzívně pátrá. Po porážce Pražského jara se stupňuje tlak i na Herberta, který je v berlínské Charité ve vedoucí pozici a má udávat ideologicky nespolehlivé kolegy a studenty. To se mu příčí a jeho domácí teror vůči Carole a Marii se stupňuje. Nakonec zorganizuje smrtelně nebezpečný útěk na Západ. Marie chce zarputile zůstat v NDR, bez trýznitele Herberta a slabošské tety, musí ale s nimi. Paradoxně se tímto krokem opravdu osvobodí – NSR je vůči příznakům domácího násilí senzitivnější než NDR a rodina jednoho Mariina nového spolužáka nabídne pomoc adopcí. Základní krok ke zvratu od „smolařské“ ke „šťastné“ Marii (tak jak ho líčí Grimmova pohádka o paní Holle) je vykonán. Marie má tedy štěstí v neštěstí a alespoň co se konce jejího příběhu týče, tj. jejího vysvobození ze sféry otčímovy brutality a tetiny nelásky, je možné ji opravdu apostrofovat Šťastná Marie. Což by však nemělo zastiňovat skutečnost, že řada dalších takové štěstí neměla a stále nemá. Těm především, jak autorka Inka Bachová zmiň uje v jednom rozhovoru, má kniha dodávat odvahu.

Jana Hrdičková