Sidebar

5
čen,
31 Aktuality

Ladislav Hejdánek (1927-2020). Zasvětil svůj život filosofii, jíž rozuměl po vzoru svého učitele, Emanuela Rádla, jako lásce k pravdě. Láska k pravdě v jeho pojetí byla kritickým přezkoumáváním myšlení filosofického, vědeckého i běžného občanského a lidského.

Zasvětil svůj život filosofii, jíž rozuměl po vzoru svého učitele, Emanuela Rádla, jako lásce k pravdě. Láska k pravdě v jeho pojetí byla kritickým přezkoumáváním myšlení filosofického, vědeckého i běžného občanského a lidského. Už za války v 15 letech se mu dostala do ruky Rádlova Útěcha z filosofie, kterou opsal na stroji v několika kopiích a jak sám později říkal: „Dostala se mi pod kůži“. S Rádlovou filosofií se po válce setkával v Akademické Ymce, stejně tak jako s dílem Masaryka a se svými pozdějšími učiteli, jimiž byli J. L. Hromádka, J. B. Kozák, Božena Komárková a Jan Patočka. Akademická Ymka byla demokratickou a křesťansky ekumenickou organizací vysokoškolské mládeže, kde se setkávali protestanté, katolíci, Židé i komunisté.

Druhým hlavním Hejdánkovým tématem, vedle pravdy, byla víra. Víru interpretoval nikoli nábožensky, ale filosoficky, či antropologicky, tedy jako nasměrování do budoucna, spolehnutí se na něco, co tu není, ale co by mohlo a mělo být, co přichází či by mělo přicházet z budoucna. Víru chápal jednak abrahámovsky, tedy jako vyjití do neznáma, ale i absolutně, tedy ne jako víru v něco, „v Boha“, „v Ježíše“, ale víru bez předmětu (nenáboženskou) Z budoucna přichází pravda, a pokud její hlas zaslechneme a jednáme, může se uplatnit a platit v našem předmětném světě. Pravda „je“ v Hejdánkově terminologii „ryzí nepředmětností“. Hejdánek se pravdu i víru pokouší uchopit prostřednictvím méontologie (věda o ne-jsoucím, ne-předmětném) ne-předmětně, tedy ne jako to, co „je“, ale jako to, co „není“. V tomto svém promýšlením ne-předmětného byl inspirován Patočkovými úvahami z poválečného období. Ale Hejdánek více než Patočka trval na křesťanské či přesněji evangelické proměně řeckého filosofického myšlení, které je příliš zaměřeno na to, co „je“, tedy na to „předmětné“, kdežto podle Hejdánka jde o to, co „není“, tedy ani není předmětné. Hejdánek systematicky rozpracovával i filosofickou fyziku, etiku a politiku. Hejdánkovo myšlení bylo poznamenáno také fenomenologií (Husserl, Heidegger), existenciální filosofií (Jaspers), procesuálním realismem (Whitehead) a marxismem (Marx, Kosík).

Hejdánkovo pojetí pravdy a víry se osvědčovalo také v jeho občanském, kulturním a společenském životě. Hejdánek ukončil studium filosofie v roce 1952, kdy mu bylo umožněno jako veřejně deklarovanému levicově orientovanému ne-marxistovi dostudovat, ale už ne nastoupit na akademické či učitelské místo. Převážnou část svého života proto filosofoval kriticky, neortodoxně, na okraji společnosti mimo akademické instituce, tedy v kotelnách a v bytových seminářích. Oficiálně filosofoval ve Filosofickém ústavu v letech 1968-1971, kam byl přijat na doporučení Patočky a potom až po roce 1989 na Filosofické a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Angažoval se v evangelickém reformním hnutí Nová orientace (1958-1975), v šedesátých letech se aktivně podílel na ekumenickém dialogu s katolíky a na dialogu křesťanů s marxisty, byl klíčovo postavou nemarxistického kulturně a sociálně teoretického časopisu Tvář (1963-5, 1968-9), v Chartě 77 (1977-1989), kde dvakrát vykonával funkci mluvčího Charty, v roce 1985 založil samizdatové nakladatelství Oikúmené a samizdatový filosofický časopis Reflexe, v roce 1987 stál u zrodu samizdatových Lidových novin. Po roce 1989 postupně vycházely soubory jeho prací: Filosofie a víra, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Dopisy příteli, Setkání a odstup, Úvod do filosofování (napsal ve vězení v roce 1971), O umění, Havel je uhlík, Čeho je zapotřebí, Češi a Evropa.

V roce 2010 mu UJEP udělila čestný doktorát. Dal podnět k píseckým konferencím pořádaných katedrou politologie a filosofie, první byla věnována v roce 2012 zhodnocení jeho filosofického myšlení a od té doby se pořádaly každý rok. Řada učitelů z KPF byla jeho žáky, přáteli a spolupracovníky a věnoval naší katedře nemálo hodnotných zahraničních filosofických knih. Čest jeho památce!

"Člověk je (tj. má být) svou podstatou bytost odpovědná. To znamená: člověk jakožto člověk je oslovován pravdou a je vyzýván, aby svými silami pomohl k jejímu vítězství. Člověk, který na tuto výzvu neodpoví a hledí si "svého", narušuje a posléze ztrácí své lidství. (...) Tváří v tvář výzvě k odpovědnosti stojí každý člověk sám se svým svědomím. Pochlebování ani podplácení ho nemůže a nesmí svést, právě tak jako ho nesmí zastrašit žádná difamace ani výhrůžka. Mravní krize naší společnosti těchto dnů může být překonána jenom tak, že lidé přestanou obelhávat sami sebe, že se přestanou vytáčet a vymlouvat, že přestanou sami před sebou bagatelizovat všelijaké kompromisy a prohřešky proti svědomí; jenom tak, že konečně vezmou vážně samu pravdu."

Ladislav Hejdánek: Dopisy příteli. Praha 1993, s. 37 (z 5. dopisu psaného 10. 3. 1977, tři dny před smrtí Patočky)

Martin Šimsa a Jan Musil

 

Ladislav Hejdánek. Portrét bojovníka

Barbora Řebíková

Když zemře bojovník, hrdinný válečník, statečný hrdina, armáda musí zvednout prapor, který nesl a hrdě ho pozvednout, pevně držet, nechat plápolat a dát ostatním znamení, že i když hrdina zemřel, jeho duch, jeho duše žije dál. Že ohnivé plameny, laskavé srdce, odvážné myšlenky, osobní postoje, statečná bojovnost přežívá, zůstává v nás, přetrvává a ožívá v nových plamenech a jiskrách naší touhy myslet, bojovat a statečně se postavit dějinným okolnostem, nelehkým situacím, povinnostem doby a života, našich životů, které musíme odžít dobře, statečně a v pravdě, za kterou on bojoval, pro kterou riskoval život, kterou nejen promýšlel, ale kterou žil.

Ladislav Hejdánek takovým bojovníkem byl a 28. dubna 2020 v Praze zemřel. A jako jediný český současný filosof také měl a má svou armádu. Armádu, která to o sobě možná ani neví, nebo ví, ale není ochotna to přiznat, protože je neorganizovaná, velmi volná, a nakonec to není žádná armáda, je to jen skupina lidí, velmi početná a velmi různorodá skupina lidí, hejdánkovců, které spojuje pouze náklonnost k jednomu výjimečnému muži, jehož výjimečnost spočívá mimo jiné právě v tom, kolik lidí dokázal spojit, kolik jich dokázal ovlivnit, zasáhnout do jejich životů. Kolik lidí zaujal svými myšlenkami, názory a postoji, svou svéráznou a odvážnou filosofií, svými texty, knihami a články. Ale hlavně kolika lidem se vtiskl do srdce, které ovlivnil tím, jaký byl, kdo byl a jak žil. To je na něm jedinečné, zcela výjimečné, to z něj dělá hrdinného bojovníka, antický vzor, to přitahuje štětec romantického malíře.

Ladislav Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Studoval nejprve na gymnáziu, kde již jako mladý student plál zřetelnou touhou a vášní něco myslet, promýšlet a diskutovat o tom. A dlouho do noci, celé noci to také činil se svým spolužákem, životním souputníkem a blízkým přítelem Jakubem Trojanem. Již od svých středoškolských studií byl Hejdánek velmi aktivní a podílel se například na fungování studentského sdružení křesťanské mládeže, YMCA, a v roce 1949 se stal také jeho předsedou. Po absolvování gymnázia studoval filosofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1952 zde také získal doktorát. Rok poté se oženil. Vzal si nadanou matematičku Hedu Kofránkovou a vychoval s ní čtyři dcery. Na konci padesátých let, když mu bylo něco málo přes třicet, rozvířil hned několikery vody, když spoluzakládal reformní evangelické hnutí Nová orientace. Toto hnutí svou snahou o dialog a aktuální interpretaci evangelia nenechávalo v klidu jak Státní bezpečnost, tak církev a její hodnostáře. V tu dobu Hejdánek také navázal řadu přátelských ekumenických vztahů s katolíky, mezi něž patřil například Jiří Němec, Zdeněk Bonaventura Bouše, Karel Floss či Jan Sokol. Tato pevná a laskavá přátelství dokázal Hejdánek ohnivě prověřovat celou řadu let, a neváhal je vyzkoušet i po mnoha desetiletích. Jako třeba to s Janem Sokolem, které svým nezaměnitelně živelným způsobem otestoval během oslav svých pětaosmdesátých narozenin v Písku. Z oslavy se na okamžik, na poměrně dlouhý okamžik, stala bouřlivá filosofická disputace o možnosti vést dialog s totalitními režimy. Plameny, které v Hejdánkovi hořely již na gymnáziu, plály s nemenší silou a intenzitou i zde. Dechberoucí vášeň, odhodlání a chuť hodit cihlu do okna zvrácenému totalitnímu režimu, se kterým se podle Hejdánka diskutovat nedá, neústupnost, bojovnost a hluboké přesvědčení, že jen idealista se může pokoušet vést dialog například s nacismem, ale že realista rozbije cihlou sklo, kamenem výlohu a hlavou zeď, nenechalo Hejdánkova přítele Jana Sokola tak zcela klidným a následná diskuse strhla mnoho řečníků, mnoho slavnostních hostí. Vášnivá debata myslím Ladislava potěšila víc než dort.

Začátkem šedesátých let se Hejdánek stal členem redakční rady časopisu Tvář. Okamžitě se stal jednou z vůdčích postav a díky své výrazné osobnosti kolem sebe rychle soustředil okruh zajímavých a schopných lidí. Tento okruh byl natolik schopný a originální a jednotlivá čísla Tváře natolik zajímavá a čerstvá, že zatuchlý, zvrácený komunistický režim časopis v roce 1965 zakázal. V šedesátých letech se Hejdánek podílel také na vydání celé řady významných filosofických a teologických děl. Překládal, psal, publikoval. V letech 1968-1971 krátce působil na Filozofickém ústavu Československé Akademie věd, ale v roce 1971 byl propuštěn a následně z politických důvodů zatčen a uvězněn. Po půlroční vazbě byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. Svého věznění filosoficky využil a v roce 1972 napsal ve vězení pro svou dceru Janu knihu Úvod do filosofování. Po propuštění pracoval jako topič, vrátný či skladník, protože jiné zaměstnání v tehdejším komunistickém Československu vykonávat nemohl, ale pořádal alespoň tajné domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty.

Velikou osobní statečnost a odvahu proměnit slova v činy, myšlenky ve skutky, prokázal Hejdánek i v sedmdesátých letech, kdy se významně podílel na vzniku Charty 77. V letech 1977-1980 se dokonce dvakrát stal jejím mluvčím. V této době také začal psát své Dopisy příteli, ve kterých přístupnou formou dopisů vysvětloval jak stanoviska Charty, tak také filosofická a vysoce aktuální, politická témata a vyzýval čtenáře k občanské odpovědnosti, aktivitě a statečnosti. Tyto ctnosti svým příkladem bohatě naplňoval a ztělesňoval a pro mnoho výrazných osobností české filosofie, českého intelektuálního prostředí se tak stal učitelem a vzorem. Téměř každý z mých učitelů, každý, kdo mě v životě nějak ovlivnil, posunul dál, nějak se mi vtiskl, byl hejdánkovec, byl Hejdánkem ovlivněný, zasažený, někdy v životě se s ním myšlenkově a intelektuálně střetl a musel se s ním vypořádávat. Hejdánek ho lidsky zaujal, byl jeho přítelem, jako osobnost ho přitahoval, imponoval mu, jako třeba Aleši Havlíčkovi, Héraklovi české filosofie, který v sobě Hejdánka nosil snad ze všech nejvíc a mně se také nejmocněji vtiskl. Náhoda?

V roce 1980 zahájil Hejdánek své legendární domácí bytové semináře filosofie a řadu let je vedl. Takových seminářů bylo v Praze hned několik, v různých dobách, v různých bytech, u různých výrazných osobností, filosofů jako byli například Julius Tomin, Jiří Němec, Petr Rezek a později Daniel Kroupa a další, ale ten Hejdánkův si představuji, protože já si ho mohu pouze představovat, jako ten nejhlučnější, nejživější, nejplamennější a nejveselejší, protože smysl pro humor, chuť se smát, nepodléhat blbé náladě z Hejdánka sálaly i o mnoho let později, kdy jsem ho poznala já. V jeho nelegálních, undergroundových seminářích se také vystřídala celá řada zahraničních hostů, mezi nimi například Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel či Richard Rorty, a mladé lidi, zájemce o filosofii musely tyto semináře i pro ty hosty velmi přitahovat. Myslím si ale, že nejen pro ně, že stejně tak či možná dokonce o něco víc je Hejdánkovy semináře přitahovaly pro jeho osobnost, pro jeho otevřenou, přátelskou a jistě i vášnivou, plamennou a bojovnou povahu a chuť přátelsky diskutovat, vést rozhovor a debatovat do posledního dechu, dlouho do noci, do poslední neosahané myšlenky. Pro jeho zápal pro věc, nekompromisní důkladnost, nejostřejší kritický pohled na jakoukoli tezi, jaký jsem kdy poznala, pro jeho nefalšovaný zájem o myšlenku, o věc, o člověka. Tento jeho opravdový, velmi podmanivý zájem, důkladnost a kritika odzbrojily okamžitě i mě. O mnoho let později, kdy jsem mu poprvé napsala email, že studuji filosofii a ráda bych o něm napsala svou první akademickou, bakalářskou práci. Odpověděl obratem, ať mu kus pošlu, a já ho poslala, a tak začalo mé hejdánkovství, můj dlouholetý, vzácný vztah s tímto mimořádným člověkem, filosofem, politickým bojovníkem, který mě utvářel možná víc, než si myslím, než mne kdy napadlo. Během let jsme si vyměnili kilometry dopisů a prohovořili mnoho hodin a po celou tu dobu mě na mých životních, pracovních i osobních cestách provázel jako učitel a přítel a svým neutuchajícím zájmem, radami, ostrou, ale vždy konstruktivní kritikou, humorem a laskavostí mi dodával odvahu a chuť věci nejen začít, ale i dotáhnout. Nikdy mě také nenechal vzdát nějaký myšlenkový zápas a vždy mě povzbuzoval, přímo nutil k opětovnému promýšlení téhož, k tvorbě vlastních názorů, vlastních pozic. „Vy ale máte povinnost si o tom něco myslet, Barboro! Vy si o tom něco myslet musíte.“ Myslím, že takto působil na mnoho dalších, že mnoho dalších podobným způsobem ovlivnil.

V roce 1985 Hejdánek založil filosofický časopis Reflexe a po revoluci, od roku 1991, se aktivně podílel na rozvoji své původně samizdatové edice Oikúmené zaměřené na šíření filosofické a teologické literatury. Vzniklé oficiální nakladatelství převzal záhy Aleš Havlíček a z původní drobné samizdatové edice vzniklo respektované nakladatelství s impozantní vydavatelskou činností. V roce 1990 se Ladislav Hejdánek habilitoval na Evangelické teologické fakultě, kde dlouhá léta vedl katedru filosofie, a o dva roky později byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jmenován profesorem filosofie.

Hejdánkova filosofie je samostatnou kapitolou celé české filosofie, ve které mnoho pokusů o tvorbu vlastního uceleného filosofického systému, o vytvoření vlastní filosofické koncepce, nenalezneme. O to více Hejdánkův odvážný pokus vyčnívá, o to více jeho filosofie přitahuje zraky českých filosofů. Z Hejdánkovy filosofie nepředmětnosti, kterou zde nelze představit ani jen velmi zkratkovitě, mě vždy nejvíce vábil a filosoficky přitahoval koncept ryzí nepředmětnosti, myšlenka, že skutečnost má jistou část, která se lidskému myšlení vzpírá, ke které nelze přistoupit jako ke každé jiné části skutečnosti a prostě ji promyslet, pojmově uchopit, zmocnit se jí, osahat a popsat. Ryzí nepředmětnost není dokonce ani tou částí skutečnosti, která myšlení uniká jen zprvu, ale pak se mu přeci jen poddá, osahat, uchopit, popsat a promyslet se nechá. Ne, není to zpředmětnitelná část nepředmětného. Ryzí nepředmětnost je nezpředmětnitelná část nepředmětného. Je to něco, a našemu myšlení se to jeví spíše jako nic, co se lidskému myšlení, pojmovému uchopení, myšlenkovému svlečení a osahání vzpírá a brání tak urputně, že se k tomu v mysli hledá přístup jen velmi těžko, a možná ho ani nalézt nelze. Možná jen odkudsi z hloubi, z vnitřku, ze samého vnitřku toho vnitřku lze na okamžik pohlédnout na ryzí něco, které se člověku zdá být ničím. A tou hlavní filosofickou otázkou pak je, jak? Jak se jako myslící člověk vztahovat k této části skutečnosti, abych ji sám sebou neponičil, nestáhl do svého předmětného světa a nezpředmětnil? Jak sám sebe opustit, ale neztratit, abych nalezl, ale nezískal tento ryzí pramen, neuchopitelnost samu, zářivou, běloskvoucí nepředmětnost? To mě vždy fascinovalo. A fascinuje mě to stále.

Ladislav Hejdánek získal během svého života řadu ocenění a řádů, například Cenu Jana Palacha, čestný doktorát amsterodamské univerzity, francouzský řád „rytíř“ umění a písemnictví či řád T. G. Masaryka, ale domnívám se, že nejvyšším oceněním tohoto muže nápadů, aktivního, nebojácného, kritického, a přesto vždy slušného filosofa ochotného hned se usmířit, veselého, impozantního a statečného bojovníka, je existence hejdánkovců, lidí, ve kterých jeho duch, jeho plamen, horečná aktivita, nápady a chuť prorazit hlavou zeď žijí dál, ve kterých on žije dál, kteří jeho plamen šíří, a kteří v druhých dokáží zažehnout stejnou jiskru filosofické vášně a touhy po poznání jako to dokázal během svého dlouhého, bohatého a věřím že naplněného života on.

Pro zájemce o studium

Hlasujte

Přehled přednášek

Adresář a konzultační hodiny

Hlasujte

Harmonogram FF UJEP

Portál IS/STAG

Hlasujte

Virtuální prohlídka FF UJEP

Hlasujte

Konferenční portál KonFFer