Sidebar

22
dub, čt
32 Aktuality

Jaro je doba, na kterou se Filďáci vždy těšili. Nejen proto, že všechno taje, otepluje se a brzy se můžete učit venku na dece, ale i proto, že se konal ples! Ples Filozofické fakulty vždy organizovali sami studenti. Nejprve studenti z katedry politologie a filozofie, později mix, poslední léta se toho chopili spíše studenti z katedry historie.

Jaro je doba, na kterou se Filďáci vždy těšili. Nejen proto, že všechno taje, otepluje se a brzy se můžete učit venku na dece, ale i proto, že se konal ples! Ples Filozofické fakulty vždy organizovali sami studenti. Nejprve studenti z katedry politologie a filozofie, později mix, poslední léta se toho chopili spíše studenti z katedry historie. Našli sponzory, našli místo, vytvořili program, osobně sezvali akademiky, ostatní studenty i přátele a všechny, co chtěli protancovat noc.

Dlouhá léta se ples konal v sále Setuzy na Střekově. Bývalo narváno. Parket praskal ve švech. Bar byl lidovka – panák rumu za deset korun! Když se otevřelo okno, sálem zavála vůně psích granulí, charakteristická pro okolí Setuzy. Zástupy alkoholem ovlivněných studentů se po skončení valily kolem Činoheráku na klíšské koleje. Sál Setuzy jako tradiční místo pro naše plesy však chátral a bylo to vidět – hlavně na záchodech. Nikdo si nestěžoval, a i přesto byl sál uzavřen. V průběhu let se ples přesunul na další místa. Tam už se ovšem ceny piva i rumu zvedaly. Konal se v opravené Větruši, pak se přesunul do sálů hotelu Vladimír. V loňském roce byla snaha přesunout ples do Národního domu, ale ač bylo vše domluveno, přišla lepší nabídka. Náš ples se však přesto uskutečnil, a to na kobercích v hotelu Clarion. Je pravda, že na plesy chodilo čím dál méně lidí. Ale že přijde den, kdy nebude moci přijít nikdo, jsme nečekali.

Letošní ples nikdo ani nezačal připravovat. Nevíme, jaké by měl téma. Nevíme, kdo by vydržel zůstat do poslední písně. Nevíme, kdo by se polil pivem, nedej bože červeným vínem! Nevíme, kdo by první rozbil skleničku na parketu a nevíme, kdo by na těch střepech tancoval bos. Nevíme. Přerušila se linie našich radovánek, večera plného tance, divadelních a tanečních čísel, posezení u piva, přípitků i shledání. Na tuto každoroční akci neváhali přijet i naši absolventi. Byli tam všichni. Na naše plesy nechceme zapomenout a doufáme, že se jednou, až to bude možné, najde opět banda studentů, kteří to dokážou pořádně rozjet!

Abyste vy, kteří se do toho jednou budete chtít pustit, věděli, jaké to bývalo kdysi, přečtěte si, jak to všechno začalo a jak to vypadalo. Své vzpomínky pro vás oživil Jan Musil.

Výběr plesy 2010 a 2011, Ples 2011, Ples 2013, Ples 2014, Ples 2015, Ples 2020

Tradice plesů je skoro tak stará jako Filozofická fakulta. První se konal v únoru 2008, tedy ve chvíli, kdy byly Fildě necelé dva roky. Nápad na jeho uspořádání dostala parta studentek a studentů z kruhů ZHV politologie a ZHV estetika. Spiritus movens celé akce byl Pepa Trnka a celá organizace byla nesmírně „živelná“, se vším, co k tomu patří. Já se k věci dostal tak, že Pepa někdy v lednu poptával moderátora a někdo mu ve studovně KPF řekl, že mezi prvákama je nějakej výřečnej mladistvej intelektuál a Pepa mi napsal... Sice jsem v tý době neměl s moderováním absolutně žádnou zkušenost, ale byl jsem ješitnej, takže jsem se s touhle partou šel na konci ledna do sálu Setuzy podívat. Byl to neskutečnej zážitek. Naaranžovanej jak na divadle. Už jen ta cesta Žukovovkou nahoru byla průchod do jiný dimenze. Do hospody u sálu se lezlo přes zaplivanej dvorek s rozbitou ohradou, všude bordel a smrad. Neskutečnej smrad. Celej ten bizár vyvrcholil uvnitř, kde pro modrej dým nebylo vidět, v televizi hrál Wolker Texas Ranger a u stolů seděli ty nejpodivnější existence ever. Sál měla v pronájmu romská rodina, jejíž kápo vážil snad dva metráky a nebyl schopnej chodit, tak s náma komunikoval schovanej za barem, kde seděl na svojí židličce (nikdy jsem ho vlastně neviděl jinak, než na tý židličce).

Já šel tenkrát do toho moderování s naivní představou, že to bude takovej ten posh vymydlenej univerzitní bál a tady jsem pochopil, že to asi bude jinak. Vlastně jsem chvíli pochyboval, jestli to Pepa a jeho parta myslej vážně. Sem přeci nikdo soudnej NEMŮŽE na ples přijít! Rozčarovaný jsme tenkrát byli všichni. Když se ale otevřely dveře do sálu, asi to z nás spadlo. Ten sál měl totiž všechno, co má Ústí. Byl špinavej, smrdělo to tam, přes okna nebylo vidět ven, opona byla roztrhaná, ze stropu padala omítka a parkety se nevytíraly od MDŽ ’89. Byl ovšem taky krásnej. Tak, jak je krásný Ústí. Byla v něm zašlá sláva, velkolepá historie podniku, bylo v něm cosi pompézního, ale taky bizarního a směšnýho.

S Pepou jsme se tam tenkrát při prohlídce ožrali a stali se z nás kamarádi. V noci jsme se kutáleli dolů do centra a dojímali se nad tím, jak je Ústí bolavá láska a že ten ples bude!

Pak se mi až do plesu nikdo neozval a já tu sobotu jel na Střekov vlastně zkusmo. Na sále ale byli všichni a žádná pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Papírový řetězy, tombola, občerstvení, stěhování kapely, výzdoba stolů, nácvik půlnočka, piva, špeky. Pak na chvíli všichni odjeli se převlíct a já byl snad dvě hodiny na sále úplně sám. Klid před bouří. Psal jsem si poznámky, nacvičoval fráze a měl strach. Od sedmi proudili dovnitř lidi, venku byla tma a v sále se rozzářil lustr, kterej taky vypadal, jako by ho vyrobili z margarínu. Všechno dostalo plesovou náladu. I tady. I v tom nejnepředstavitelnějším prostředí, kde by se mohl konat ples, to najednou všechno svítilo a bylo to slavnostní a kapela začala první set…

… a pak se všichni vožrali. Neskutečně. A já taky. A pořád ožralejší jsem lezl na pódium a ohlašoval další body programu a losoval tombolu a vyhlašoval půlnočko a mezi tím jsem tančil „cheek to cheek“ s holkama, který jsem nikdy předtím a nikdy potom neviděl… A s jednou takovou holkou, s Pepou a se saxofonistou z kapely jsme pak táhli nočním Ústím, na benešáku jsme hulákali „May Way“ a po krátký zastávce v Mumii jsem kvůli tý holce skončil v gaybaru na Bělehradský, kde jsem poprvé v životě uviděl živýho transvestitu. Domů jsem jel prvním ranním vlakem.

O rok později jsem do pořádání šel znova. A pak každý další rok, dohromady jsem těch plesů spolupořádal šest. Lidí, co stáli na počátku, byla celá řada a nerad bych na někoho zapomněl. Rád bych ale zmínil (pořadí náhodné): Petra Jendeleho, Petra Šmída, Vítka Najmana, Jirku Píšu, Petra Bláhu, Ivču Sobotkovou, Lucku Tupou, Zdeňku Petrů, Jirku Starýho, Míšu Caskovou, Honzu Třísku, Petra Sluťáka, Honzu Drabálka, Kubu Ozaňáka, Erika Pohla, Julii Smělou… a mnoho dalších, kterým se omlouvám, že tu nejsou jmenovitě.

Vždycky to byli studenti, a ačkoliv to mohlo navenek působit jako akce KPF, tak za sebe můžu říct, že jsem se vždycky snažil, aby v plesovým výboru byli lidi i z ostatních kateder, byť v menšinovém zastoupení. Je to asi přirozené, že jádro se utváří mezi spolužáky z kruhu.

Druhý ročník sice ještě trochu pokulhával, nicméně od třetího to nabíralo grády a ples se stal „pojmem“. Zatímco na reprezentační UJEPovej se chodilo ukazovat, sem se studenti chodili za lidovku bavit. Třetí ročník byl tematicky hozený do období první republiky – to aby se využila ta estetika zašlý slávy Schichtových závodů. Čtvrtý ročník byla normalizace, pátý jel v devadesátkovým raným kapitalismu, na šestém se předávaly oskary. Každoročně narůstal počet návštěvníků, od čtvrtého plesu jsme pravidelně měli vyprodanou kapacitu sálu – tj. přes 300 platících a bezpočet těch, kteří se do sálu dostali jinak… Každý rok jsme si mohli dovolit lepší a lepší kapelu, což vyvrcholilo dvacetičlenným Big Band Bonitem. Kontrapunkt noblesy, zašlé slávy, špíny a smradu byl dokonalý. Afterparty v Činoheráku, Maxu, Mumii, Cirkuse… Z plesu jsem se vždycky šoural dojatej.

Sedmý ročník byl pro mě první, kdy jsem si koupil lístek a přišel jenom tančit. Pořádání přebrali Vítek Najman a Míša Casková, téma bylo, tuším, sedm smrtelných hříchů. Byl to taky poslední ples, který se odehrál v Setuze. O rok později už to nešlo, sál byl zavřený. A tak se hledalo místo, kam to přesunout… Větruše se bohužel neukázala být dobrým řešením a ani lobby ve Vladimiru či Clarionu nebyla tím pravým ořechovým. Sály sice byly na úplně jiný úrovni čistoty… ovšem jakoby plesu chyběla spontánnost, živelnost… gejzír emocí, kterej tam kdysi na Žukovově ulici byl…

Co říct nakonec? Dvakrát jsem při odchodu z plesu ztratil mobil. Jednou kabát. Drahej. Zato jsem se ale na plese seznámil s budoucí manželkou a jedinej důvod, proč jsem za těch 13 let na plese chyběl, bylo narození syna Františka. Letos bych patrně nešel podruhé, protože se v březnu narodil můj druhý syn Václav.Ze srdce bych si přál, aby studenti Fildy tradici plesu udrželi. Aby se jim podařilo najít odpovídající místo pro jeho pořádání (nemusí to tam nutně smrdět). Aby byl ples vždycky víc o přidrzlý studentský srandě, než o ornamentální úctě a kašírovaných oficialitách. Aby na ples zase chodili lidi a aby jeho pořadatelé zažívali takovou euforii, jako já před deseti lety v sále Severočeských tukových závodů.

Pro zájemce o studium

Hlasujte

Přehled přednášek

Adresář a konzultační hodiny

Hlasujte

Harmonogram FF UJEP

Portál IS/STAG

Hlasujte

Virtuální prohlídka FF UJEP

Hlasujte

Konferenční portál KonFFer